Ilustruje knížky, dokresluje fotografie, republikou právě putuje její interaktivní výstava Malý princ. Žila v New Yorku, pracovala pro Jamieho Olivera nebo pro americkou Vogue. Tvorba Elišky Podzimkové je poetická a pohádková, témata, jimž se teď nejvíc věnuje, jsou nicméně vážná a ovlivňují životní realitu mnoha lidí. Hodně času zrovna tráví nad výrobou seriálu Plešouni pro malé onkologické pacienty. Sama v dospívání překonala rakovinu, proto chce dětem pomoct zbavit se strachu z nemoci a léčby. Vedle toho ji v poslední době zaměstnávaly snahy o prosazení manželství pro všechny. Senát bude tento týden projednávat návrh zákona, kterým Poslanecká sněmovna vyšla stejnopohlavním párům vstříc jen částečně, ale stále jejich svazek nestaví na stejnou úroveň jako manželství.
S jakými pocity jste přivítala podobu zákona, kterou schválili poslanci?
Už jsme z toho rozmrzelí. Prošlo nejmenší minimum, jaké mohlo projít, navíc se tím téma zazdilo na několik dalších let. Moc tomu nerozumíme. Jsme v podstatě jediná země na světě, která má takovou „meziverzi“. Stát si sám přidělává spoustu práce, protože vytvořil legislativní cestu, která není ani pro úřady specifikovaná. Všechno se bude muset vymyslet. Příklad z běžného života: V bance vám nabídnou cestovní pojištění pro rodinu a vy řeknete: Ale my nejsme manželé, jsme partneři. Co to znamená? Jsme rodina?
Proč myslíte, že se to u nás pořád komplikuje?
Upřímně, nevím. Všude to jde, a od nás na východ Evropy to nejde. Nevím, jestli se konzervatismus ukrývá v historickém rozložením společnosti v postkomunistických zemích. Bohužel mediální masírka a to, že se to stalo politickým tématem, úplně nepomohlo, protože druhá strana vnímá téma velmi radikálně. Častokrát si ale neuvědomuje, že se jich to vůbec netýká. Kdyby nastala změna, ani si toho nevšimnou. Jsem přesvědčená, že pokud by teď prošlo manželství pro všechny, zas to budeme dva měsíce řešit a pak na to všichni zapomenou a my budeme šťastní.
Nezvažovala jste, že byste se kvůli tomu přestěhovala směrem na západ? Když jste žila v New Yorku, ověřila jste si, že můžete profesně uspět i za hranicemi.
Asi mi to hlavou prolítlo, ale na druhou stranu tady mám celou rodinu, ke které mám velmi blízko. Právní stav partnerství v mém životě nemá zas takovou váhu, aby předčil moji rodinu, takže se musím vypořádat s tím, co je. S přítelkyní Julií jsme se rozhodly, že příští rok budeme mít svatbu bez ohledu na to, jak to legislativně dopadne. Už se nám nechtělo čekat, protože čekáme už dlouho.
V projektu na podporu manželství pro všechny Díky, že (ne)můžem, v rámci něhož známé osobnosti natočily rozhovory s členy své rodiny, jste se objevila se svým bratrem. Musela jste ho k veřejnému vystoupení přemlouvat?
Byl s tím v pohodě. Spíš řešil, jestli k tomu má co říct, protože jsme věděli, že nebudeme protiargumentovat. Pointou projektu bylo ukázat, že se to týká i dalších členů rodiny. Naše vztahy řeší ve svém okolí, když nás třeba obhajují před kámoši v hospodě.
Kampaň může pomoct mladým lidem, kteří v rodině kvůli sexuální orientaci narážejí na nepochopení. U vás doma to bylo v pohodě?
Rodina naštěstí podporuje všechno, co dělám. Narazily jsme jen u jednoho člena rodiny, ale je to na lepší cestě.
S partnerkou se zapojujete do kampaní a necháváte tím trochu nahlédnout do soukromí. Nebála se toho?
Julie je velká aktivistka, možná ještě větší než já, takže v tom jsme si naopak notovaly. Bez toho to bohužel nejde. V rámci projektu jsme oslovovali i známý gay pár a chtěli jsme dělat rozhovor s jejich dcerami, ale nechtějí veřejně komunikovat politická témata, což respektuju. Není to jednoduché, když máte děti. Kdybych měla potomky, možná taky změním přístup.
Automaticky jsem se chtěla zeptat, jestli chcete mít děti. Kdybych se ale bavila s heterosexuální ženou, považoval by se takový dotaz za neslušnost. Nakolik tuto otázku vnímáte jako citlivou? Chcete o tom mluvit, protože je to součást tématu?
Pro mě je to nejstěžejnější součást tématu. Nemoct mít manželství s ohledem na děti je úplný nesmysl. Pro jednoho nebo druhého partnerta je absolutní bezpráví, když k dětem nemá právní vztah. Kdyby lékař v nemocnici nechtěl, neřekne vám nic o zdravotním stavu vašeho dítěte nebo vám ho třeba nevydají ve školce. S tím, že vám nedají v bance rodinné pojištění, se dá existovat, ale když se v rodině stane něco vážného, druhý rodič pro stát z právního hlediska není nic. Pak se může stát, že vám děti vezmou a dají je do ústavu, jako by neměly rodiče, i když s vámi vyrůstají celý život a považují vás za mámu. Pokud se ptáte, jestli je vhodné ptát se na děti, tak nevím, ale považuju to téma za velmi důležité. V partnerství jsme aspoň dostali možnost osvojení, ovšem jen biologického dítěte. Kdyby moje přítelkyně měla dítě, můžu si ho přiosvojit a bude právně moje, což je zásadní změna k lepšímu. U adopce je to samozřejmě úplně jiná kapitola.
Jako pár pořád nemůžete adoptovat?
Ne. Můžete jako jednotlivec, ale tím se posouváte na konec seznamu žadatelů a pak je to v podstatě bez šance.
Neplánujete téma podpořit nějakým výtvarným projektem?
Plánuju, ale nevím, co dělat dřív, protože musím dávat plnou sílu do projektu Plešouni, to jsou teď pro mě dvě zásadní témata. Chystám knížku pro děti, ale nechci ji prezentovat jako gay pohádky. Prostě jsou to pohádky, kde se občas objeví postava prince, který má taky prince. Nejpřirozenější je vést komunikaci s dětmi tak, aby to od začátku vnímaly jako něco normálního. Je to vidět na dětech kolem nás, které nás znají celých osm let, co jsme spolu. Pro Julčinu osmiletou sestru je pár dvou žen absolutně normální. Myslím, že má smysl zaměřit se na děti, protože to může mít dopad na jejich následný život s respektem k druhým. Přemlouvat někoho v šedesáti, že má změnit názor… to trochu vzdávám.
Hlavní náplní projektu Plešouni je animovaný seriál. Kdo by ho měl vidět?
Chtěla bych, aby se dostal zdarma ke všem, kteří ho budou potřebovat. Vytváříme ho pro onkologické pacienty, ale i pro jejich okolí, v ideálním případě by se na něj měli dívat společně. Je to spíš pomůcka než zábavný pořad. Když například dítě vypadne z třídního kolektivu a paní učitelka neví, jak to dětem vysvětlit, dáme jí nástroj, který jí pomůže. Když onemocníte, ocitnete se zavření v bublině a hodně lidí vás odřízne, protože neví, jak s vámi mluvit. Seriál má naučit i to, jak komunikovat s pacienty. Nebojte se ptát na konkrétní věci: Jaké bylo vyšetření? Proč tady máš hadičky? Člověk má často pocit, že se ptá nepatřične, proto se ani nezeptá, ale pro pacienty jsou to úplně všední záležitosti a nemají problém je vysvětlit. Součástí je taky osvěta. Lidi třeba nevědí, jak probíhá léčba nebo proč jsou pacienti plešatí. Nevědí, že je to jen vedlejší účinek chemoterapie, která cílí na nádor, ale schytávají to i vlasy.
Vám bylo patnáct, když jste přišla o vlasy. Jak jste to prožívala?
Od pojišťovny dostanete poukázku na paruku, což je pro děti důležitý moment, protože vědí, že mají náhradu. Nicméně pak si paruku dvakrát vezmete na sebe a zjistíte, že je absolutně nenositelná, protože kouše a štípe. Navíc v ní vypadáte úplně jinak, než byste chtěli. Některé holky ji ale nosí po celou dobu léčby a jsou za ni rády. Samozřejmě jsem to řešila, ale přešlo mě to po nějakých třech čtyřech dnech. Doma jsme si z toho spíš dělali legraci, než abychom smutnili. Fáze smutku je ovšem důležitá. Přicházíte o vzhled, na který jste zvyklí, a máte právo si poplakat.
O Plešounech jste začala mluvit už před pěti lety. Co by vám pomohlo seriál dokončit?
Na podzim budeme mít hotový pilotní díl, ale je to běh na dlouhou trať. Výrobně je všechno připravené a máme plno schopných lidí. V nejužším týmu ovšem na projektu od začátku děláme za nic. Po každém rozhovoru se třeba ozve nějaký herec s nabídkou, že nám v seriálu zdarma namluví postavu. To je fajn, ale ctím každého práci, proto chci, aby byli všichni za práci zaplacení. Jsou to jenom finance, které nám pomůžou pohnout se dál. Teď intenzivně pracujeme na aplikaci, na kterou jsme dostali peníze od nadace PPF.
Co v ní bude?
Slouží pacientům k zaznamenávání různých údajů. V nemocnici na onkologii si píšete na kus papíru, kolik toho vypijete, vyčůráte, jestli vás něco bolelo, a další informace, které se vyhodnocují s ohledem na léčbu. V aplikaci bude i seriál a další video materiály, třeba k rehabilitacím, nebo tipy na stravování. Během léčby vám není dobře od žaludku, proto by mohly dětem pomoct tipy od bývalých pacientů, co pomáhalo jim. Třeba že si dali na zklidnění žaludku po chemoterapii zmražený ananasový džus.
Co pomáhalo vám?
Mě dost často zachraňovala houska s lučinou. Z pozdějších let to člověk zná jako takovou kocovinovou záchranu. Ve výsledku je to dost podobné, bohužel. (směje se) Na zklidnění žaludku je super třeba i vodová zmrzka. A pak kreativní vyžití jako obecný tip pro uvolnění pocitů a nápadů. Když v sobě máte plno vjemů a nevíte, jak je někomu sdělit, protože je těžké o nich mluvit nahlas, je dobré hledat jinou formu, ať už skrz psaní, kreslení nebo fotku. Pacienti často během léčby objeví nějakou kreativní vášeň. Tak to bylo i u mě.
V nemocnici jste začala dokreslovat fotografie, což se stalo vaší doménou. Měla jste už před tím umělecké sklony?
Vyrůstala jsem v tom odmalička. Máma je výtvarnice a pořád jsme něco vytvářely.
Jaké knížky a vizuální vjemy vás v dětství ovlivnily? Byla to právě maminčina tvorba?
Taky. Pracovala v divadle Minor a v Divadle v Dlouhé a tamější ansámbl a repertoár znám pomalu nazpaměť. Taky veškerá představení bratrů Formanových. Pak klasické animáky, třeba medvědi od Kolína, obecně spíš „vkusnější“ věci z české tvorby. Strážci vesmíru nebo Pokémoni nebyli úplně moje gusto. A milovala jsem knížky od Astrid Lindgrenové. Všichni znají Děti z Bullerbynu a Pipi dlouhou punčochu, ale Lindgrenová jich vydala daleko víc. Byla jsem její velký fanoušek, dokonce jsem navštívila její dům ve Švédsku.
Láká vás ilustrovat její knížky?
Teď jsme to nakousli s kamarádem, který má vydavatelství. Všechna vydání v Čechách myslím ilustrovala Helena Zmatlíková a od té doby se do toho nikdo nepustil, takže mě to možná jednou čeká.
Plánovala jste si uměleckou kariéru už před tím, než jste se dozvěděla svou diagnózu?
Vůbec, asi jsem si nic moc neplánovala. Ale život se vám zastaví v podstatě ze dne na den. Byla jsem ve druháku na gymplu, měla jsem skvělý kolektiv výtvarné třídy a najednou jsem ve škole nebyla a musela jsem být v nemocnici nebo doma. Všechny koníčky šly stranou a celá rodina přesunula priority jinam. Bylo to podobné jako zastavení světa covidem, akorát jste v tom sami.
Měla jste strach, že zničehonic může být všechno jinak?
V rámci Plešounů s psychology na onkologii řeším, že přístup dětí je velmi specifický. Jejich vnímání je ani nepustí k přemýšlení o tom, jak vážná je to nemoc. Pojem onkologie často neznají. Slovo rakovina se neříká, přistupuje se k tomu jako k nějaké specifické diagnóze, postup se plánuje z týdne na týden a proces se pořád opakuje. Já jsem měla strach z toho, že jdu na první operaci, že jdu na vyšetření, které neznám, a že mi zase budou brát krev a píchat mě do ruky. S takovými strachy se dá pracovat. I proto děláme seriál, abychom vysvětlili, že něčeho není potřeba se bát. Z nemoci jako takové strach úplně nemáte, protože všichni kolem vás dělají všechno pro to, aby to dobře dopadlo. Samozřejmě kdybyste se zeptala mojí mámy, řekne vám úplný opak. Ale je obdivuhodné, že rodiče ke mně tyhle myšlenky nepustili a hráli se mnou tu hru, že všechno jede podle plánu a lékaři dělají, co můžou.
Musím říct, že navzdory tomu, co máte za sebou a jaká témata vás pracovně zaměstnávají, působíte hodně optimisticky. K tomu jste došla časem, nebo jste to tak měla vždycky?
Asi to tak mám odmalička. Snažím se nežít v zármutku, protože často nemá smysl proti těm věcem bojovat. Ale taky se umím rozčilovat, to nebojte.
