Rozhovor s vědkyní, která v Bhútánu zkoumala roli ženských šamanek

Francouzská kulturní antropoložka Françoise Pommaret přijela začátkem července do Prahy přednášet o postavení žen v Bhútánu, o léčitelkách i buddhistických mniškách. Zároveň zde pokřtila první český překlad své knihy Boží vyslankyně. Bhútánu už věnovala několik knih a odborných prací, v nichž se zaměřuje na prolínání duchovního světa a historie se současností. Přednáší na univerzitách po celém světě, pracuje na bhútánské Královské univerzitě a aktuálně v zemi působí jako honorární konzulka.

Bhútán přivítal první cizince teprve v roce 1974. Kdy jste tuto zemi poprvé navštívila vy?

V roce 1979 jako lektorka skupiny kulturních turistů. V 80. letech jsem zde strávila hodně času kvůli své doktorské práci, ze které pak vznikla kniha ve francouzštině.

Jaké bylo téma vaší první práce o Bhútánu? 

Byla o fenoménu delom – o šamankách, které se vrátily z pekla, z říše mrtvých a které fungují jako spirituální média ve svých vesnicích. Jsou šamankami, rádkyněmi, komunikují s duchy a zároveň provádějí obřady, dostávají se do transu. Často jsou to ženy citlivé, v mládí byly nemocné, extrémně silně cítí negativní myšlenky ostatních, vnímají znečištění. Ke svému poslání byly vybrány, být delom nebylo osobní rozhodnutí. Když jsem do Bhútánu v 80. letech na popud své profesorky vyrazila delom zkoumat, myslela jsem si, že se jedná o fenomén z minulosti. Byla jsem překvapená, že stále existují. Když jsem se je před deseti lety vydala znovu zkoumat se spoluautorkou knihy Divine Messengers, Stephanie Guyer-Stevens, bylo jich ještě o něco více. Každý nějakou delom znal.

Poznala jste tuto zemi více než kdokoli jiný. Je dnes ještě něco, co vás může překvapit?

Samozřejmě, že Bhútán znám dobře, ale i tak se každý den dozvídám něco nového. Bhútán mě nepřestává překvapovat, protože nezapadá do žádného klišé. Například zdejší ženy jsou hlavami rodiny, hlavními dědičkami rodu, manželé se stěhují za nimi do domu jejich rodičů. Je zde tzv. matrilinearita i matrilokalita. V centrální a severní části je rozšířená také polyandrie, kdy si žena vezme více mužů (většinou bratrů) z jedné rodiny. Má to své ekonomické opodstatnění jako většina podobných uspořádání. Zároveň zdejší ženy dost pijí pálenku a panuje zde velká otevřenost ohledně sexu. Na středních i vysokých školách se rozdávají tisíce kondomů.

Právě vychází české vydání vaší poslední knihy Divine Messengers, the Untold Story of Female Shamans in Bhutan, česky Boží vyslankyně: neznámý příběh bhútánských šamanek. Samotný název již dost napovídá, ale přesto, o čem kniha přesně je? 

Kniha se zabývá buddhistickými i nebuddhistickými koncepty, jež některé ženy v Bhútánu ztělesňují. Právě již zmíněným fenoménem delom a postavením buddhistických mnišek. Jsou léčitelkami místních lidí a komunit. Pomáhají udržovat harmonii. Unikátní je právě míchání buddhismu a starých spirituálních tradic, které ve velké části země stále přežívají. Nedávno došlo v Bhútánu k velkému přelomu: místní nejvyšší náboženský představitel také na popud královské rodiny rozhodl, že i ženy-mnišky mohou dosáhnout nejvyššího, plného „vysvěcení“. Proto se sem stahuje mnoho mnišek z celého tibetského regionu (z Nepálu, z Tibetu). Pro tyto ženy také existuje plnohodnotné náboženské vzdělávání. Je to revoluce.

Jak dlouho jste na knize pracovala? 

Bylo to složité, výzkum a psaní nám se spoluautorkou Stephanií Guyer-Stevens trvalo pět let, rozhodnutí přišlo již v roce 2011. Chtěly jsme ukázat fascinující fenomén delom, ale i obecněji zásadní význam a postavení žen jako spirituálních lídryň ve společnosti.

Je to první český překlad vaší knihy? A vaše první návštěva Prahy?

Ano, je to první překlad a moje první návštěva Prahy, za účelem odborné konference i křtu knihy. Zamilovala jsem si ji, jako všichni. Lidé jsou tu tak milí a pohostinní. Příště bude doufám konference opět zde.

Pracujete také na Kulturním atlasu Bhútánu. Na co se tento projekt zaměřuje? 

Jde o pokus zmapovat a zdokumentovat hmotné i nehmotné kulturní dědictví Bhútánu v některých okresech. Pomáhají mi s tím i kolegové z Vysoké školy jazykové a kulturní.

Jaká jsou vůbec specifika vzdělávacího systému v Bhútánu? Mají všichni rovný přístup ke vzdělání?

Každý má volný přístup ke vzdělání až do ukončení střední školy. Když pak chcete jít na univerzitu, děláte zkoušku. Pokud ji úspěšně absolvujete, máte na univerzitě studium zdarma, jinak musí rodina vysokoškolské studium platit.

Když srovnáte dobu vašich prvních cest do Bhútánu s dneškem, k jakým nejviditelnějším pozitivním změnám tam došlo?

Nastala zde urbanizace, rozšířil se přístup ke komunikacím, ať už to jsou silnice, telefony nebo internet. Bhútán se nyní také těší z bezplatného systému zdravotnictví a vzdělávání na vysoké úrovni.

Bhútán má pro cizince stále auru tajemství, což je zřejmě částečně způsobeno i řízeným cestovním ruchem. Jeho cílem je zachovat přírodní a kulturní dědictví země co nejvíc nedotčené. Je tento přístup účinný a úspěšný? Nebo již bylo něco z bhútánského dědictví nenávratně poškozeno? 

Je to úspěšný přístup, protože tato země nemůže pojmout příliš mnoho lidí a cestovní ruch poskytuje práci asi 50 000 Bhútánců. Přírodní a kulturní dědictví tím není nijak ovlivněno a lidé jsou k turistům velmi vstřícní. Den v Bhútánu stojí turistu v přepočtu asi 5000 Kč a tyto peníze jdou zpět „do přírody“, hlavně na umazání uhlíkové stopy, kterou návštěvníci způsobili tím, že se do země vydali. Vše souvisí s bhútánským konceptem wellbeingu čili hrubého národního štěstí, kterým měří prosperitu země a ve kterém hraje přírodní a kulturní bohatství centrální roli.

Více o knize: www.mintyfox.cz