Úterý, 1 prosince, 2020

Polární ekoložka Marie Šabacká: Nejde se každý den probudit a být hrdinou. Na ledovci se nejvíc bojím pádu do trhliny

Za sedmnáct let práce v polárních krajinách, kde v extrémních podmínkách zkoumá život ukrytý v ledovcích, už se potýkala s pády do trhliny, divokými přejezdy na moři, vyčerpáním, omrzlinami, mořskou nemocí, převrácenými sněžnými skútry i střety s medvědy. Přesto ji život na hranici možného nepřestává fascinovat. Polární ekoložka Marie Šabacká nám prozradila, čeho se na výpravách nejvíc bojí, proč je zkoumání života v Antarktidě dobrým tréninkem pro hledání života v dalších koutech naší galaxie nebo jaká je reálná situace ohledně tání ledovců.

Čím vás ledovce fascinují? 

Jsou neskutečně nádherné, nebezpečné, mnohdy prastaré a neustále se mění. Cítím se na nich dobře, pokorně. Uvědomuju si jejich sílu. Pořád o nich víme docela málo, především o životě, který se v nich ukrývá. Jsou v podstatě kronikou, ve které jsou uchovány informace o tom, jaké byly podmínky na Zemi v minulosti.

Co pro vás vlastně znamená spojení “život na hraně možného”? 

Studuji organismy, co žijí na Zemi v jednom z nejextrémnějších prostředí, na hranici nebo možná i za hranicí toho, kde jsem si ještě relativně nedávno dokázali představit, že může existovat život. Tuhle pomyslnou hranici s novými a novými poznatky neustále posouváme. Samozřejmě, je to náš antropocentrický pohled. Z našeho pohledu jsou ty podmínky velice extrémní, ale pro mikroorganismy, která tato místa obývají, úplně normální.

Pro mě osobně to znamená také to, že trávím velkou část života v polárních oblastech svým způsobem životem na hraně. Jsem často mimo komfortní zónou, i když ta se mi za ty roky posunula a třeba cesty na naši základnu na Špicberkách považuju za docela pohodové.

Během let na ledovci jste se ale asi musela potýkat se spoustou situací, které pro vás osobně na té hranici byly…

Určitě, i když čas ty negativní vzpomínky obrousí. Pád do trhliny, nějaké divoké přejezdy na moři, vyčerpání, omrzliny, mořská nemoc, převrácený sněžný skútr nebo třeba střety s medvědy. Naštěstí žádné vážné zranění ani nic, kde bych doslova bojovala o život.

V mnoha rozhovorech jste ale zmínila, že nosíte zbraně jako ochranu před ledními medvědy. Jsou právě oni tím, čeho se na ledovci bojíte nejvíc? 

To ne, na ledovci se bojím samotného ledovce, respektive pádu do trhliny. V létě se medvědi zdržují při pobřeží a po ledovci, kde není sníh, se jim nechodí úplně dobře. Jsou dobrými plavci a je pro ně snazší zátoku přeplavat než přejít přes ledovec po souši. S medvědy se setkáváme cestou k ledovci, ať už pěšky nebo na člunu. Mají oblíbené místo v blízkosti jednoho ledovce, který pravidelně monitorujeme. Bývá jich tam někdy až pět. Když je cestou zahlédneme, vrátíme se. Nejvíc se bojím medvědů při cestě z ledovce, člověk je po mnoha hodinách chůze a práce unavený, má těžký batoh plný vzorků, někdy ještě padne mlha. Vždycky se mi uleví, když se vrátím zpátky ke člunu a zjistím, že si s ním žádný medvěd v naší nepřítomnosti nehrál.

Foto: Martin Lulák, Marie Šabacká s terénním mikroskopem

Prý jste si užila i dramatické chvíle na lodích, o co šlo? 

No, zas tak dramatické ne. Občas nějaké divoké přejezdy na motorových člunech, když se zvedly vlny. Asi narážíte na mé cesty na polské jachtě Eltanin. Tou jsme cestovali v začátcích a často jsme se s ní dostali do velké bouře a mně bylo vždycky hrozně špatně.

Ono se říká, že člověk vydrží všechno, co je potřeba. Myslíte, že je to pravda, nebo je nějaká hranice, za kterou už byste nešla? Ať už třeba ze strachu o vlastní zdraví nebo z osobního přesvědčení.

Ta nebezpečí, se kterými se já setkávám, jsou minimální oproti tomu, co prožívají vojáci, astronauti nebo adrenalinoví sportovci. Především jsou často předvídatelná a zkušenostmi, správným vybavením a pravidelným tréninkem se na ně dá připravit a minimalizovat je. Máte pravdu, myslím, že lidé jsou velice flexibilní, osídlili téměř všechny oblasti naší Země, vylezli na nejvyšší vrcholky a s pomocí technologie i do nejhlubšího místa oceánu. Dokonce obývají i vesmírnou stanici ISS. I lidé, jejichž domov se zčistajasna stane válečnou zónou, rychle otupí a přizpůsobí se do té doby nepřestavitelným podmínkám.

Při mé práci není důležité trhat rekordy nebo překonávat nějaké mety. Bezpečnost je vždy na prvním místě. Jezdím do polárních krajů dělat vědu, která poskytuje smysluplné a hodnotné výsledky, které se dají replikovat a publikovat. To se v podmínkách, kdy bojujete o život, nedá. Jsme často placeni z veřejných peněz, a proto cítím velkou zodpovědnost, aby ty prostředky byly správně využity. Neriskujeme proto zbytečně život vědců, drahé přístroje, vybavení ani kvalitu vědy.

Asi musí být těžké na výpravě pracovat se stavem, kdy nastane ponorka a vy prostě nemůžete jen tak zmizet.

Člověk by si měl nastavit, že je obrovské privilegium do těchto míst jet. Nové zážitky, nadšení většinou smaže drobné nepohodlí a další nepříjemnosti, tak s ponorkou problémy nemíváme. Když už k ponorce dojde, je dobré si říct: „Nemůžu odsud odjet a jsem tu teď s těmito lidmi. Nejsou to ti, které bych si dobrovolně vybrala, ale to už teď nemůžu ovlivnit. Můžu se trápit, kazit jim i sobě pobyt, nebo se s tím prostě smířím a vytěžím z toho maximum”.

Základem je ale vždy vzájemná empatie. Být tolerantní, nedat na první dojem a hledat věci, které nás s lidmi sbližují spíš než ty, co nám vadí. Všichni se něčeho vzdáváme tím, že jsme daleko od domova. Ne vždy je to lehké a každý to snáší jinak. Je třeba být tolerantní, vzájemně komunikovat, poskytnout ostatním prostor i soukromí a požádat o to samé. Nenechávat si věci, které se nám nelíbí, pro sebe a dusit to v sobě a tím víc umocňovat vzájemné antipatie. V neposlední řadě je dobré si vzít s sebou věci, které nám pomáhají bojovat s trudomyslností, jako jsou třeba knížky, filmy nebo něco na cvičení.

Máte v týmu také psychology, kteří vám vypjaté situace pomáhají zvládat?

Nemáme, ale na velkých vědeckých stanicích jsou lékaři a předpokládám, že jsou školeni, aby dokázali zvládat i psychické problémy. Naše cesty nejsou tak dlouhé, navíc na české špicberské stanici nejsme izolovaní. Lidé se tam často střídají a nejsme daleko od míst, kam jezdí turisté. Nicméně cesty do tohoto prostředí, odloučení od domova, nedostatek spánku, vypjaté situace a intenzivní nasazení jsou samozřejmě psychicky náročné. Určitě bych doporučila kolegům, aby se starali o své duševní zdraví před i po cestě, a i během pobytu. Mně například pomáhá mindfullness meditace.

Nevnímala jste někdy jako překážku fakt, že jste žena, například co se týká respektu od mužské části osazenstva na stanici?

Nemýlím si. I když jsem byla jen mladá a nezkušená studentka, nepřišlo mi, že by mě lidé nerespektovali nebo nebrali v potaz, co říkám a navrhuju. A už vůbec ne proto, že jsem žena. Ani u nás, v USA, Anglii nebo od místních lidí v Africe.

Zkoumáte organismy v extrémně studených prostředích, hlavně v ledu a sněhu. Lze nějak propojit vaše zkoumání s tím, zda by mohla nějaká forma života existovat i na jiných planetách? 

Určitě. Ta návaznost se přímo nabízí, protože všechna místa v naší galaxii, kde by mohl existovat život, jsou velice studená. A život tam budeme muset většinou hledat pod ledem. Před pár týdny vyšla studie, která ukázala, že Mars byl v minulosti pokryt ledem, pod který proudila voda. V době, kdy se život vyvíjel na Zemi, byly na Marsu podobné podmínky, jako na naší planetě. Nicméně vzhledem k současným nepříznivým podmínkám na povrchu Marsu se vědci spíše kloní k hypotéze, že pod povrchem Marsu bychom mohli spíše než aktivní organismy najít pozůstatky zaniklého života.

Foto: Rudolf Havlík, Marie Šabacká

Kam se ale obrací vědecká pozornost se zájmem jsou zamrzlé světy na měsících Saturnu a Jupiteru, především Enceladus, Titan, Europa. Enceladus a Europa jsou celé pokryty ledem, pod kterým se nachází oceán. Ač je povrch těchto měsíců velice studený (-198°C), v jejich jádru dochází k tepelné aktivitě, která se projevuje tím, že voda z oceánu vyvěrá přes díry v ledu na samý povrch. Na Zemi bychom v takovýchto podmínkách určitě našli minimálně mikrobiální život. Doufám, že se brzy dozvíme, jestli i tam se nějaký nalézá. Zkoumání života v Antarktidě pod několika kilometry ledu je určitě dobrým tréninkem pro hledání života v dalších koutech naší galaxie. Zrovna o těchto ledových světech čtu fascinující knížku Alien oceans od astrofyzika, který se podílel na jejich výzkumu.

Jak se za těch šestnáct let, co se profesi věnujete, vyvinula situace ohledně ledovců a jejich tání?  

Dneska už nikdo nepochybuje, že většina světových ledovců ustupuje. Místa, kde ještě před 10 lety ledovce přibývaly, jako třeba na Novém Zélandě nebo v Antarktidě, už je také ztrácí. Modely se zpřesnily a dnes mnohem lépe chápeme, které faktory způsobují tání a kolaps ledovců. Dnes vědci v modelech počítají i s aktivitou a růstem mikroorganismů na ledovcích, protože ti ho svým růstem ztmavují a tím přispívají k jeho tání. Vzpomeňme na nedávný příklad z Itálie, kde se celý ledovec Presena zbarvil do růžova vlivem vysokého nárůstu sněžných řas.

Přestože se věda neustále posouvá, zdá se, že většina vědeckých predikcí ohledně tání ledovců je spíš podhodnocená a reálná situace je často mnohem horší, než jsme si mysleli. Pokud se bude planeta oteplovat stejnou rychlostí, jak tomu bylo doposud, budou na konci století Alpy téměř bez ledu. Na jaře se během pár dní rozlomil poslední kanadský šelfový ledovec a ztratil 40 % své rozlohy. Před pár týdny vyšla studie, která ukázala, že grónský ledovcový štít se ztenčil natolik, že jeho ztrátu již nepůjde zastavit, i kdyby se nám podařilo výrazně snížit emise skleníkových plynů. Loni z Grónska odtálo rekordní množství ledu (každou minutu, 1 milión tun ledu). Pokud by Grónsko roztálo, zvedla by se hladina oceánů o šest metrů.

Byla jste také jednou z tváří projektu “Naše planeta” Asociace společenské odpovědnosti. Jaký máte vy sama vztah k udržitelnému životnímu stylu?

Být součástí kampaně Naše planeta a být porotcem letošních cen udržitelného rozvoje, SDGs, mi pak ukázalo, jak moc u nás existuje projektů, firem a nadací, jejichž business modelem je udržitelný způsob života, který je šetrný k přírodním i osobním zdrojům. Naplňuje mě to optimismem. Ačkoli naše vláda se staví k problémům spojených se změnami klimatu velice liknavě a někdy i nesmyslně, lidem to není lhostejné a sami se snaží nějakou měrou přispět k jeho řešení.

Věřím, že v tomhle pomůže jen systémová změna. Můžete snížit svoji uhlíkovou stopu na minimum, ale pokud to neudělají i ostatní, nic se nezmění. Můžeme ale volit zodpovědné politiky, odmítat firmy, které tlačí na produkci fosilních paliv, a podporovat ty, kteří vyvíjejí nové a čistší technologie. A ten tlak zespoda skutečně funguje. Vzpomeňme si jaká vlna odporu se zvedla po odvysílání dokumentu o slepičkách v klecových chovech. Na základě toho je některé řetězce přestaly prodávat. Výzkum a produkce alternativ plastů se také ve větší míře rozjel teprve poté, co BBC odvysílala dokument Blue Planet II se sirem Davidem Attenboroughem a lidé si uvědomili, jak obrovský je to problém.

Nejde se každý den probudit a být hrdinou, dělat vše pro to, abychom neprodukovali odpad, nejezdili prostředky na fosilní paliva a hlídali si u každého produktu, který konzumujeme, jestli při jeho výrobě nebyly vykořisťovány přírodní nebo lidské zdroje. Máme limitovaný počet rozhodnutí za den a na péči o Zemi prostě nezbývá čas ani energie. Ideální je samozřejmě žít v Zemi, kde je ten systém nastavený tak, že je velice snadné žít šetrně k planetě a mít minimální uhlíkovou stopu. Jako je třeba ve většině případů výrazně snazší dodržovat zákony, než je porušovat. To se ale asi dlouho nestane, proto při podpoře podniků, které se starají o udržitelnost vím, že alespoň o některé aspekty mého života je postaráno smysluplně a bez výčitek.

 

 

Autoři fotek: V názvech souborů fotek

Popisky k jednotlivým fotkám:

Foto 1. Odběrová chatka na trvale zamrzlém jezeře v Antarktidě

Foto 2, 3, 4 : Marie Šabacká

Foto 5: Marie Šabacká na terénní špicberské stanici

Foto 6: Marie Šabacká

Foto 7: Marie Šabacká s terénním mikroskopem

Foto 8, 9, : Marie Šabacká v terénu při odběru vzorků

Foto 10: Marie Šabacká v kampani “Naše planeta” Asociace společenské odpovědnosti

Slova: Marie Šabacká polární ekologie tání ledovců

 

 

 

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Halina Pawlowská: Nemám ráda vtipy o exkrementech a ženských cyklech

Na začátku 90. let minulého století zapůsobila na české humoristické scéně jako zjevení. Knížky s jejími vtipnými povídkami se staly bestsellery, její televizní Banánové...

Když barva pleti určuje osud: Knihy o rasismu, které byste si měli přečíst

Vlnu protestů a nevole, které vyvolala po celém světě smrt Afroameričana Goeorge Floyda po neúměrném a brutálním zákroku policisty,...

Veganská reklama pobouřila Izrael. Hlavní roli si zahrálo živé jehňátko a řezník

V Izraeli byla odvysílána vůbec první reklama podporující vegany. Hlavní roli si v ní zahrálo roztomilé jehňátko, řezník s...

Zahradní architekt Petr Hodonický: Největší vliv na mě měla babička

Úspěšný zahradní architekt Petr Hodonický rád smýšlí o zahradách jako o venkovním pokoji, který prodlouží váš  obytný...
Zavří­t reklamu