Natálii v roce 2019 oslovila kamarádka módní návrhářka spodního prádla Tereza Vu, aby pro ni šla módní show. Natálie tehdy vážila 83 kilo. Nakonec se nechala přesvědčit a takřka přes noc se stala plus size modelkou, která je nyní tváří několika značek.
„Celý život jsem pracovala v lifestylových časopisech jako redaktorka a občas, kvůli té práci, která diktovala velikost nula, jsem ze sebe měla pocit nedostatečnosti. Nikdy bych nedokázala zhubnout na velikosti v showroomech značek a obléct si, co nosily mé kolegyně, modelky i kamarádky. Tehdy mě to mrzelo. Pak jsem pochopila, že jiná cesta, než že se začnu mít ráda taková, jaká jsem, není.“
Krásné Natálii se díky modelingu, který jí dodal sebevědomí, podařilo najít lásku k sobě a víc si věřit: „Není se za co stydět. Jsem vděčná za to, že jsem to pochopila.“ Natálie je maminkou devítileté Andělky a redaktorkou on-line verze Vogue. Inspiruje ženy, aby se měly rády. Větu „Podívej se, jak vypadáš“, kterou možná některé ženy slýchávají v pejorativním smyslu, totiž můžeš transformovat do vnímavého, empatického tónu a mít ji jako svou mantru. Podívej se, jak doopravdy vypadáš. Vnímej se… A které ženy inspirují Natálii?
Eva Brožová, maminka
Maminka je ředitelkou společnosti DUHA, která se zabývá integrací lidí s mentálním postižením do společnosti. Organizaci vede přes dvacet let. Vzhlížím k ní proto, že byla z velké části matka samoživitelka. Vychovala mě i bráchu, a k tomu zvládla vybudovat vlastní kariéru v nebyznysové sféře. Je nesmírně činorodá. V Liberci například spustila projekt chráněných bytů pro ženy s mentálním znevýhodněním. Naučila nás, že pomáhat je samozřejmost. Před několika lety si prošla syndromem vyhoření, ale zvládla i to a do práce se zase vrátila. Vždycky, když si říkám, že něco nejde, vzpomenu si na ni. Ačkoli mě někdy rozčiluje a já zase rozčiluju ji, dala mi do života jasnou zprávu o tom, že se ze všeho dá dostat s čistým štítem a naplňovat svoje cíle. Její práce zachraňuje rodinné vztahy a umožňuje mnoha lidem prožít důstojný život. Máma má obrovskou sílu přežít a nezdolnou vůli. Je paličatá, ale díky tomu se jí tolik let daří být na pozici lídra.
Věra Brožová, již nežijící babička
Moje babička pocházela z malé vesnice, ale nakonec se jí podařilo vystudovat vysokou školu. Byla to velmi emancipovaná žena. Řídila auto. Rozvedla se, což v té době vůbec nebylo běžné. Přes padesát let učila na ZŠ Na Smetance. Zdědila jsem po ní lásku k umění. Tu mi předával i táta, který byl akademický malíř, ale babička mě hodně vedla k lásce k literatuře a českému jazyku. Moji rodiče se rozvedli, a ačkoli to nebyl úplně hezký rozvod, babička (tatínkova maminka) se s mojí mámou kamarádily až do její smrti. Staly se z nich obrovské přítelkyně. Chodily se navštěvovat a já často vzpomínám na jejich společné debaty. Většinou měly velmi rozdílné názory, a i přesto dovedly vést smysluplný rozhovor. Babička měla nejlepší přítelkyni Andělu, po které se nakonec jmenuje moje dcera.
Anděla Debnárová, dcera
Andělku jsem rodila v šestadvaceti. Všechny mé kamarádky šly tehdy dělat kariéru, ale já jsem doteď tak ráda, že to takhle bylo. Teď je jí deset, ale je to velmi stará duše. Rozumí starším lidem. Ovlivnilo ji asi i to, že vyrůstala v rodině jako jedináček. Občas mi o ní lidé říkají, že jim připadá předčasně zestárlá, ale já osobně hlavně vnímám její silné sociální IQ. Zároveň je to velmi neklidná a rozlítaná holčička. Mám v sobě ten neklid také a občas s tím bojujeme. Andělka je ale nesmírně samostatná a vzhledem k tomu, že spolu žijeme samy, mám v ní vedle sebe obrovskou pomocnici. Jsem úplně dojatá, když o tom teď mluvím, zároveň víme, že v reálu bych ji někdy přerazila (smích). Andělka má na všechno názor a často se mnou jde do diskuze. Tím mě neustále učí o tom, jaká já jsem. Všechny negativní věci, které do ní vpustím, mi hned ukáže. Je to můj největší učitel. Když byla ještě úplně maličká, našla jsem si životního partnera, se kterým jsme se rozešli před rokem a půl. Ačkoli má už svoji přítelkyni a nový život, pořád ji vychovává jako svou biologickou dceru a ona jeho také vnímá jako tatínka. Jsem na ni pyšná, jak spolu všechno zvládáme. Být matkou samoživitelkou není úplně jednoduché. Občas mám pocit, že jsem hodně unavená a mám víc starostí. V hlavě se mi často vybavuje věta jedné mé známé, která říká: „Co bys chtěla, dobře už bylo…“ (smích) Graduje ve mně pocit, že musíme odjet někam pryč, abychom spolu trávily opravdu kvalitní čas. Ale rozhodně si nestěžujeme, žijeme život teď a tady.
Jiřina Šiklová, socioložka, spisovatelka (1935–2021)
Četla jsem všechny její knihy. Vážím si jí jako literátky a socioložky. Její Dopis vnučce je obgenerační rozhovor, který hodně ovlivnil i komunikaci mezi mojí matkou a dcerou. Stejně tak mě hodně inspirovala její kniha Dopisy z Ruzyně, která určitě neměla ambici stát se bestsellerem, ale pro mě bestsellerem byla. Obdivuji důslednost, s jakou Jiřina Šiklová psala, a tomu, co psala, se stejnou důsledností doopravdy věřila.
Lu Jindrak Skřivánková, malířka
S Lu jsem se seznámila náhodou. Naše děti chodily do stejné školky. Můj tehdejší přítel sbíral díla Michaela Rittsteina, u kterého Lu studovala. Lu je pro mě úžasně originální a kreativní bytost, která má přesah. Se vztahem k ní se mi pojí ještě jedna velmi osobní historka. Nedávno mi bohužel nečekaně zemřel táta. Bylo mu šedesát let. Jeho posledním dárkem pro mě byl právě obraz od Lucie. Ve chvíli, kdy ho kupoval v Lu ateliéru, už mu ho přinesli zabalený ve fólii. Lu tehdy řekla, že na tom obrazu přece musí být napsáno, že je od tatínka pro mě. A tak ho celý vybalila a připsala to tam. Dojímá mě i to, že se ten obraz jmenuje Everlasting Love. Děkuji ti, Lu.
Nikol Kouklová Heřmánková, herečka
Vystudovala herectví, ale je to multitalentovaná žena. Věnuje se PR. Zastupuje různé značky včetně Divadla Bez zábradlí, kde sekunduje svému muži Karlu Heřmánkovi. V Divadle Bez zábradlí vymyslela i Menzelův festival. A ještě k tomu je to nádherná zrzka. Baví mě, jak stále vymýšlí nové projekty a její nápady nemají konce. Říká se, že herci jsou psychologové, protože se musí do role umět vžít. U ní to určitě platí. Je mi psychologem a zrcadlí mě. Dovoluje mi být vzletná, stejně tak jako já ji svou přízemností umím kotvit. Naučila mě komunikovat s novináři, když jsem začala s modelingem, a vůbec mně hodně dal její přístup v komunikaci.
Tetiana Babchuk, podnikatelka
Tetiana je Ukrajinka a přišla do Prahy už jako studentka. Vystudovala tady, začala pracovat pro Louis Vuitton a nakonec se osamostatnila, postavila se na vlastní nohy a založila v Praze dva salony Brow Bar a Rebeauty studio. Tetiana má v sobě manažerského ducha, ale zároveň je to nesmírně empatický člověk. Je to také matka samoživitelka. Stará se krásně o dítě, a přitom se stále sebevzdělává. Inspiruje mě v tom, že je velmi důležité se pořád posouvat a pracovat na sobě. Co začal válečný konflikt, zažívá velký nápor. Mluví plynně rusky, ukrajinsky, anglicky i česky, a tak aktuálně 24 hodin denně řeší vše potřebné okolo její rodiny a známých utíkajících před válkou. Má asi 43 kg a 150 centimetrů, ale je neuvěřitelně velká duchem.
