S návrhářkou Liběnou Rochovou jsme se sešly v jejím legendárním ateliéru na Malostranském nábřeží. Hovořila o tom, proč žije mezi krejčovskými pannami, i o tom, jak se dívá na pomíjivost módního světa.
Letos v listopadu zahájíte velkou retrospektivní výstavu v Moravské galerii v Brně. Je to pro vás příležitost k nějakému bilancování?
Sama jsem o takovou výstavu vlastně vůbec neusilovala. Už před lety mě oslovil pan ředitel Moravské galerie Jan Press s tím, že by bylo dobré udělat retrospektivu. A já na to: „Ale já nic nemám. Žádné modely mi nezbyly, voda mi tu ve studiu zničila dvě kolekce.“
Asi dva nebo tři roky nato přišla pandemie covidu a během té doby se mi ve studiu nahromadilo obrovské množství modelů, bot, doplňků… Byl tu naprostý chaos. Řekla jsem si, že mám konečně čas si v tom udělat pořádek. Rozvěsila jsem kolekce vedle v pokoji na štendry, půlka místnosti byla zaplněná… Ani jsem netušila, co tu všechno mám. A jednou během ranní meditace mě napadlo: Co s tím vším budu dělat? Já to tady přece nechci jen tak mít. A tak jsem se rozhodla to věnovat – Moravské galerii, částečně Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze a Etnografickému ústavu při Moravském zemském muzeu. Zavolala jsem tedy panu řediteli Pressovi a říkám mu: „Doufám, že mi nedáte košem, ráda bych vám všechno, co tu mám, věnovala.“ A on souhlasil. Za dva dny tu byl, přijel s velkým autem, několikrát ho naplnil – modely, krabice, boty, paruky, šperky. Začala jsem dávat dohromady i dokumentaci. Vše jsem jim prodala symbolicky za jednu korunu. A tehdy mi řekl: „Teď už víte, co vás čeká – retrospektiva!“ Do té doby mě to opravdu nenapadlo. Netoužila jsem po tom. Není v tom falešná skromnost – spíš jsem si uvědomovala, kolik je za tím práce, jaké náklady to obnáší.
Co vás přesvědčilo, že jste se do přípravy výstavy nakonec pustila?
Když jsem to pak probírala s blízkými lidmi z mého tvůrčího světa, došlo mi, že jsem u nás – troufám si říci – možná jediný designér s tak silnými přesahy do jiných disciplín. Pracovala jsem se sklem, s kovem… Samozřejmě s pokorou, protože nejsem sklář a nikdy nebudu. Ctím to řemeslo, nejsem tak drzá, abych se vydávala za sklářku. Ale bavilo mě zkoušet nové věci, tvořit.
Celkem jsem věnovala Moravské galerii zhruba 140 položek, většinu kolekcí od roku 1995 – modely, dokumentaci, skici, prezentace… UPM v Praze deset dalších, Etnografickému ústavu kolekci Memory, která je inspirována lidovými kroji. A najednou se to celé sešlo. Výstava, k tomu celovečerní dokument, který o mně už deset let natáčí Jakub Jahn. A navíc vzniká i kniha, kterou připravují doktorka Helena Jarošová a Andrea Březinová. Ta sice nevyjde hned na vernisáž, ale asi půl roku poté. Takže teď v tom takzvaně jedu. Když už jsme si všichni řekli „ano“, sestavila jsem tým – a začal boj o finance. Jak se říká, za málo peněz málo muziky, a já jsem chtěla super orchestr. Celý život se snažím o perfekcionalismus, o zodpovědnost, o kvalitní řemeslo. A chci, aby tahle výstava to všechno reflektovala. Když už, tak už.
Chtěla bych se vás zeptat na tento prostor – Malostranské nábřeží 1 – kde bydlíte, tvoříte, pracujete a prezentujete. Má pro vás i nějakou symbolickou rovinu to, že bydlíte a tvoříte na jednom místě?
Ano, protože já mám všechno velmi propojené. Často slýchám: Jak můžeš bydlet mezi krejčovskými pannami? Ale pro mě je to přirozené. Je to minimalistický prostor. Dům a tohle místo, kde jsem už dvaadvacet let, mají neuvěřitelný genius loci. Každé ráno tu bývají překrásné východy slunce.
Dvakrát do roka tu pořádám prezentace pro zákaznice nebo média. Dávám ho k dispozici i pro charitativní akce, například Vyšyvanky pro Ukrajinu nebo Hedvábná naděje pro Myanmar. Ale většinu času jsem tady sama. Samozřejmě sem chodí zákaznice, jinak tu trávím dny o samotě. Byt je dostatečně velký, mám tu i své soukromí, část, kam veřejnost nechodí.
Propojení domova s prací je pro mě naprosto přirozené. Já tou prací opravdu žiju. Mám tady látky, panny, boty, všechno. Můj život a tvorba jsou propojené tak těsně, že mi to připadá úplně samozřejmé. Díky tomu je ta práce autentická. Ani o tom nepřemýšlím – prostě to tak je. Samozřejmě, kdybych tu bydlela s rodinou, bylo by to jiné. Ale za rodinou jezdím o víkendech do Brna. Dceru s rodinou mám v Praze, syna s rodinou v Brně. Tak rozděluji babičkovské povinnosti.
Když za vámi přijde nová klientka, která si chce nechat ušít šaty na zakázku, co všechno o ní potřebujete vědět? Na co se jí ptáte?
Zakázková tvorba je velmi specifická a náročná práce. Vypracovala jsem si dopis, kterým celý proces zákaznicím přibližuji. Říkám, že – nadneseně řečeno – oblékám duši zákaznic. Dnes už téměř výhradně přicházejí ženy, které přesně vědí, co ode mě mohou očekávat. A chtějí, abych to byla já, kdo je oblékne.
Povídáme si. Je to proces, který trvá nejméně dva až tři měsíce – záleží, na kdy je oděv potřeba. Je dobré se nejprve setkat dvakrát, třikrát. Poznávám ji – jakou má ráda barevnost, jaká je jako osobnost. Následuje samotný tvůrčí proces. Ukážu jí první skici, materiály, barvy a směřujeme k finální skice. Když máme vybranou látku, ještě před samotným střihem připravujeme zkušební model – z plátna, tzv. kaliko – a zkouším na ní tvar. Teprve potom to jde do dílny a šije se dál. Obvykle bývají dvě až tři zkoušky, u večerních šatů zpravidla tři, u velmi náročných svatebních nebo večerních toalet třeba i šest.
Jak se díváte na pomíjivost módního světa, který stále funguje podle sezonních trendů?
To, co dělám, mě naplňuje. Ale svět kolem módy nikoli. Přesto se chci vyjadřovat skrze oděv. Vždy jsem z toho měla trochu rozporuplný pocit. Trendy a tendence mě nezajímají. Chci dělat ryzí věci, ze sebe. Jestli byla loni „in“ fialová, proč bych ji nemohla použít letos? Věřím, že když člověk vloží do oděvu vnitřní sílu, tak je to vidět. Vždy mi vadilo, jak povrchní bývá dění kolem módy. Je v tom určitá schizofrenie. Vytváříte pomíjivou věc, ale zároveň usilujete o udržitelnost a nadčasovost. Já se o ni snažím celou svou tvorbou.
Na Světovém veletrhu módy CPD a IGEDO v Düsseldorfu, kam jsem jezdila počátkem 90. let, jsem přestala vystavovat i proto, že tam bylo šestnáct hal narvaných hadry. A já si říkala: Mám dvakrát do roka přinášet další hadry? Daleko cennější je pro mě situace, kdy přijde zákaznice a má na sobě model z ÚLUV ze sedmdesátých let. Nedávno jsem na Malé Straně potkala ženu v mém kabátě z roku 1976 – a pořád vypadal skvěle. Nadčasově, se šmrncem. To je to podstatné – přinášet věci, které mají hodnotu. O tom je zakázkové šití. Moje zákaznice si ty modely nechávají celý život. Je to investice v pravém slova smyslu.
