Marcela Joglová je maratonskou hvězdou posledních let. Máca, jak se jí v běžeckých kruzích říká, sportovala od dětství, ne však profesionálně. Na čas ji vyřadil z formy boj s bulimií a depresí. Na první závod se přihlásila v sedmadvaceti. Když zjistila, že její výkony jsou profi úrovni blíž, než si myslela, začala se vytrvalostnímu běhu věnovat intenzivněji. Díky tomu si plní cestovatelské i sportovní sny. Jedním z nich je i start na olympiádě v Japonsku.
Čtvrtým rokem jezdíte trénovat do Itenu v Keni. Čím je to tam specifické?
Jezdím tam za klidem a za totálním prostorem pro soustředění. Všechny věci, které musím denně řešit, odříznu, nechám je v Evropě a najednou jsem v Africe – jako by žádné starosti nebyly. Úplně přepínám do běžeckého módu. Kolem mě jsou téměř jenom lidi, kteří taky běhají. Jsme ve dvou tisících čtyřech stech metrech nad mořem a to je alfa a omega na pomnožení červených krvinek, aby se mi líp dýchalo. Proto se tam jezdí i na tak dlouho, chce to minimálně šest až osm týdnů. Než proběhne aklimatizace, je to nejmíň týden, a poslední týden před závodem taky už klesáme s intenzitou. Dostávám se tam i, jak to říct, blíž k sobě. Jsem sama se svými myšlenkami a každým dnem, nějakým krůčkem, knížkou, hudbou se dostávám blíž do tréninkového nastavení. Taky tomu pomáhá výživa. Mají tam hlavně základní suroviny a my nemáme tolik na výběr. Pokud si chceme dát třeba čokoládu, dá se zajet do města, to je asi hodinu cesty. Nestrádáme, ale nemáme to denně na očích, takže po tom nesahám a pořád nemlsám.
Jak tam vypadá váš den?
Ráno vstanete, snídaně, nebo jdete nalačno podle typu tréninku, lehnete, relaxujete. Kluci si po tréninku lehnou a já se procházím skrze vesničku na nějaké místo, kde dělají kávu. Tam si sednu a čtu si. Nebo chodím relaxovat na hezkou vyhlídku nad příkopovou propadlinou. Dvakrát týdně si dáváme masáž, protože tam to fakt umí. Soustředí se na běžce a přesně ví, co vás tahá a kde. Pak je druhý trénink, večeře a vesměs se jde spát. Občas se večer všichni sejdeme a pokecáme. Pořád dokola, opravdu úplný základ. Tím, jak jste ve výšce, bere vám to víc energie a ze začátku je člověk permanentně ospalý.
Potkáváte na tréninku tamější šampiony, které vídáte na závodech?
V Česku poznáte, když projde mistr světa. Tam ne. Vrátí se do Afriky a není to tak, že by kolem nich všichni skákali. Je hezké, že i děti pak vidí, že ty hvězdy jsou normální, můžou si s nimi povídat. Kolikrát jsme běžela v nějaké skupině a pak mi řekli, že tam byl mistr světa v tomhle a tomhle… V Itenu běhá opravdu téměř každý. Mají neuvěřitelnou víru, že zrovna oni vyhrají, že zrovna oni se dostanou do Evropy. A musí se snažit, protože na tréninky se jezdí dívat manažeři, kteří si je můžou vybrat.
Na olympiádě se běží maraton v Sapporu na ostrově Hokkaidó, kde je mírnější klima než v Tokiu. Jaké tam budou podmínky?
Má být kolem pětadvaceti stupňů, což už je docela vedro na běh, a zvlněný terén. Sice jsem někde řekla, že bych chtěla osobák, ale nebude to jednoduché.
Po splnění kvalifikace jste říkala, že si na oslavu dáte hamburger, který jste celý rok neměla. To si tak moc hlídáte jídelníček?
To tak blbě vyznělo a všichni nabyli dojmu, že si hrozně odpírám. Odpírám si jenom směrem k maratonu, kdy tělo automaticky ani nechce, a vyhledávám lehčí a lehčí potraviny. Hamburger by mě zrovna dost zasytil, že už bych asi nešla běhat. Ale občas si ho dám. Jen tak ty čtyři měsíce před závodem mám nastaveno, že potřebuju shodit, protože každé kilo v maratonu hraje roli.
V rozhovorech mluvíte o tom, že jste se potýkala s bulimií, tak jsem si říkala, jestli ten hlídaný jídelníček u běhu není zase další extrém.
Může být. Ale já jím, když mám hlad, ani jsem nechodila s ostatními pravidelně na obědy. Jím menší porce a raději víckrát, než bych dvě hodiny čekala na jídlo. Permanentně musím mít s sebou nějakou svačinu, aby mě nepřepadl brutální hlad. V tomhle se snažím hlídat.
Jak jste zvládala to bulimické období? To moc nejde dohromady se sportovním výkonem.
Začalo to na základce a tehdy jsem musela úplně se sportem přestat. Hodně jsem zhubla, to jsem neměla sílu ani chuť. Potom jsem se k běhu vrátila na dva roky na gymplu. Tehdy mi běh pomohl, protože škola a pravidelné tréninky mi daly režim. Ale zlomila jsem si nohu, a když trénink a režim zmizely, zase se to rozpoutalo a šlo to hlouběji do deprese. Minimálně půl roku jsem to pak řešila s doktorkou, dokud jsem nebyla v pohodě a pozitivní. Začala jsem plánovat dopředu a dávat si malé cíle. Od těch se to odvíjí a snažím se to dělat i teď. Napíšu si úkol na den, například si teď takhle odfajfknu rozhovor s vámi, a ty fajfky mi taky pomáhají. Mám dobrý pocit, že jsem něco splnila. Podle mě je důležité mít i malé cíle, nejen ty nejvyšší. Takže to není tak, že si dávám jako cíl olympiádu, ale dělám si i tyhle malinké cíle, které mě posouvají kupředu.
Co si dáte na oslavu, když vám to vyjde na olympiádě?
Stoprocentně nějaké japonské jídlo. Hrozně mi chutná asijská kuchyně, takže si zajdu tam.
