„Je lepší začít někdy než vůbec. Pro starší děti už ale nejspíš budete trapní,“ říká Mgr. Lenka Roupcová, lektorka sexuální výchovy a členka týmu Zdravého dospívání, který realizuje semináře sexuální výchovy pro děti ve školkách a školách i pro rodiče puberťáků.
Mají holky rády anální sex? Je normální, že si to dělám každý den? A jaký byl váš první sex? To jsou otázky, které dostává od dospívajících certifikovaná lektorka sexuální výchovy Lenka Roupcová. Psychoterapeutka, která vystudovala obor sociální práce, skrze terapeutický dotek pracuje s tělem a energií v rámci osobního rozvoje jednotlivců a párů. Je členkou projektu Zdravé dospívání, který vznikl na základě potřeby neziskové organizace Hnutí pro aktivní mateřství předávat dětem i rodičům aktuální a odborné informace o sexualitě, intimitě a partnerství.
Pět lektorek a tři lektoři (většinou ve dvojici žena a muž) od roku 2016 vyrážejí do škol i školek po celé republice s několika specificky zaměřenými semináři uzpůsobenými věku dětí. Za loňský rok absolvovali 150 seminářů, kam vozí ušité modely pohlavních orgánů nebo těhotenského břicha i všechny možné menstruační či antikoncepční pomůcky. Nejmenší děti se dozví, jak funguje lidské tělo a že nikdo nemá právo se dotýkat toho jejich. Na středních školách se zas mluví o budování vztahu, o rizikovém sexuálním chování nebo obtěžování na internetu. „České školství má podklady, podle kterých postupovat, ale sexuální výchova často sklouzne k anatomii. Děti se naučí, že existují vaječníky a pohlavní nemoci – o těch toho většinou vědí spoustu – a pak, že nesmějí otěhotnět. Pro praktický život jim to ale není moc platné. My se snažíme informace dát do kontextu běžného života a partnerství,“ říká.
My jsme mívali bravíčko, ale nepamatuju si, že by probíhala nějaká přínosná sexuální výchova ve škole. Jaká byla sexuální výchova u vás?
Vlastně stejná. My jsme se taky pro praktický život nedozvědli téměř nic. A bohužel musím říct, že moje děti se na základní škole dozvídají to samé co my. Jak neotěhotnět, že existují vaječníky a vejcovody, jak se dělí folikul na zygotu, a pohlavní nemoci. Moje dcera chodila s obrázky všech pohlavních nemocí na penisech. Pro praktický život nula. V českém školství se toho moc nezměnilo, ale asi není možné to úplně vyčítat učitelům. Nikdo je nevzdělává a oni taky narážejí na své hranice. Reálně může někdo o sexuální výchově přednášet, až když je o tom vůbec schopen mluvit. Pro učitele je to těžké, když na škole zároveň učí třeba matematiku a potkávají se s dětmi v jiných situacích. Proto je někdy snazší pozvat lektory z naší organizace, kteří o tom dokáží mluvit bez studu.
Jak to reálně probíhá?
Většinou zábavnou formou, sedíme v kruhu, není to žádná frontální výuka. Citlivý přístup z naší strany je základ, aby se děti na seminářích cítily bezpečně. Neptáme se jich na nic osobního, protože je nechceme vystavovat pocitům trapnosti. Neříkáme jim, že je něco dobře nebo špatně, nikdo je z toho nezkouší. Vstoupíme do kolektivu jako odborníci zvenčí a pak z něj zase vystoupíme. Prvotní sexuální výchovu má ale dělat rodina. Škola ji nenahradí.
Kdy mají rodiče s dětmi o takových věcech začít mluvit?
Když se o intimitě s dětmi mluví úplně od malička, připadá jim to normální. Pokud o tom rodič nemluví dvanáct let a pak má najednou potřebu začít, už je to trapné nebo pozdě. Dívkám ještě maminky něco řeknou v souvislosti s příchodem menstruace, ale kluci často žádné informace z rodiny nedostanou. Je potřeba témata těla, dospívání a vztahů zařazovat odmalička, pak je to přirozené a postupně, jak se dítě vyvíjí, jen měníme téma. Malé děti se většinou ptají, a když toho využijeme, je to skvělé. „Jak to, že má ta paní takový bříško?“ Řeknete, že tam je miminko. „No a jak se tam dostalo?“ A to nás dospěláky zaskočí, protože nás napadá, co všechno za tím je. Představíme si, že budeme muset vysvětlovat celou sexuální výchovu a pohlavní styk, přitom by stačilo říct, že spermie se spojila s vajíčkem a v maminčině bříšku začalo růst miminko. Neříkám, že je to dokonalá odpověď, ale takhle jednoduše jim to zpočátku stačí.
Malé děti se ptají úplně bezelstně. Pak už se ptát přestanou a je to složitější. Ukáže se to i v případech, kdy holčičky nebo kluci mají v této oblasti nějaké zdravotní potíže. Pokud o tom s maminkou nebo tátou nikdy nemluvili, je opravdu těžké za rodiči jít a říct jim, že je pálí při čůrání nebo mají výtok. Dobrá komunikace od mala tedy neznamená jen předávání „mouder do života“, ale i budování důvěry, aby děti věděly, že mají někoho, na koho se mohou obrátit, když se jim něco děje.
Rozhodně je ale lepší začít někdy než vůbec. Pro starší děti už pak akorát budete trapní. Ideální je ptát se a nahlížet obecně do jejich světa se zájmem. Zeptat se třeba, jakou hrají hru na počítači, jít jim vstříc. Když vidí náš zájem ve všech oblastech, snáz se dostaneme i k jiným tématům.
Malé děti se většinou nestydí, ale se staršími už se o takových věcech asi diskutuje hůř.
Když dětem ve školce ukážete maňáska a ptáte se jich na části lidského těla, začnou spontánně vykřikovat všechny názvy: pipinka, pinďulka… Vědí, že k projevům dospívání patří třeba to, že klukům rostou chlupy, řeknou vám, že táta má taky chlupy na rukách. S věkem ale přibývá stud a nejvíc se projevuje v dospívání. Začíná to v sedmé třídě a nejvíc je znát v deváté. Je to citlivé období.
Existují v uvozovkách dva druhy studu. Jeden je nám přirozený a ten nás reguluje, abychom některé věci nedělali. Zbytek je stud naučený, společností vytvořený nebo podporovaný. Jedním z našich úkolů ve Zdravém dospívání je naučený stud snižovat, aby se slova menstruace, milování nebo sex stala pro děti únosnými nebo běžnými pojmy. Aby zjistily, že o takových věcech není potřeba mluvit se studem. Stačí, když se o nich mluví slušně, s respektem a informovaně.
Je chyba před dětmi nazývat pohlavní orgány dětskými slovy? Neměli bychom jim to říkat rovnou správnými výrazy?
To je otázka. Je zajímavé, že naše pohlavní orgány mají tolik názvů. Ucho je prostě ucho, maximálně ouško, ale pohlavní orgány nazýváme takovými těmi domácími: pipinka, pindík, pak máme anatomická pojmenování: vagína, klitoris a tak dále a pak jsou ta vulgární. Ty děti samozřejmě znají nejlíp. A ukazuje se, že stud máme spojený s názvoslovím.
My říkáme, že je dobré znát správné názvy. Můžeme říkat pindík, ale správně je to penis. Taky se bavíme o vhodnosti situace pro určité pojmy. Když půjdu k doktorovi, asi mu nemůžu říct: „Tady mě štípe pipinka.“ Někdy je zkrátka nepřiměřené použít dětské nebo sprosté výrazy. V partnerství taky třeba máme vlastní výrazy pro naše pohlavní orgány, ale zároveň víme, jak se správně jmenují. V ideálním případě, protože ani dospělí v tom někdy nemají jasno. Když se třeba ptáme holčiček, kolik otvorů máme my ženy v pánvi, někdo řekne dva, někdo čtyři. Existují ženy, které nevědí, že mají specifický otvor pro močovou trubici.
Chápu, že třeba vulva je divné slovo nebo že stydké pysky taky nejsou nic romantického, ale čeština to takhle bohužel přinesla. Nám se třeba lépe používá pro stydké pysky latinský název labie, což je hezké slovo.
Jak mají rodiče reagovat na to, když se malé děti sebeuspokojují? Jak přistupovat k dítěti a jak třeba k okolí, které je toho svědkem?
Nedávno si nás zrovna vyžádala jedna školka kvůli chlapečkovi, který se pořád uspokojuje. Ideální je nedávat najevo, že je něco špatně. Sebedotýkání je způsob, jak se o sobě něco dozvědět. Sebeuspokojování je zdravá, přirozená věc, ale je ideální, když se děje v soukromí. To znamená nedělat to na veřejnosti nebo doma před návštěvou. Děti se postupně učí, co je a není OK. Objevují svoje tělo a není v tom z jejich strany žádný sexuální, nemravný podtext. A u kluků obzvlášť. Penis berou do ruky pokaždé, když jdou čůrat, mají ho v ruce mnohokrát za den. Je to pro ně vlastně „ideální hračka“. Dělaly se ultrazvuky, které ukázaly, že už v bříšku u maminky se děti dotýkají na pohlaví. Je jim to příjemné, a tak to pak opakují.
Je dobré si všimnout, jestli to v nějakých situacích dělají častěji. Některé děti se tím uklidňují. Pak můžete hledat, jestli je v takové situaci možné si příjemné pocity navodit i jinak.
Balancujeme mezi tím netraumatizovat dítě a zároveň „netraumatizovat“ okolí, například babičku na návštěvě. Měli bychom umět s dětmi dobře komunikovat, třeba si pošeptat: „Hele, řekli jsme si, že je fajn to dělat, když jsi sám v pokojíčku, teď to není úplně ideální.“ A odvést pozornost, pokud to jde. Některé děti objeví sebepotěšení velmi brzy a některé se nedotýkají a nezkoumají nikdy. A je to taky v pořádku.
Na co se vás ve školách nejčastěji ptají ti starší?
Zajímá je všechno možné. Hodně se ptají na první pohlavní styk, na masturbaci, jak navázat vztah, co dělat, když se stydí, jak vzrušit ženu, proč mají ženy větší problém dosáhnout orgasmu… Jsou hodně otevření a vzdělaní. Zajímá je problematika LGBT a sexuální orientace: Co s tím, když cítím, že mě přitahují holky a podobně. Zahrnujeme i rizikové sexuální chování a násilí. Padají otázky na sexuální obtěžování, ptají se třeba, jak zacházet s nevyžádanými zprávami se sexuálním obsahem. Probíráme s nimi, jak si určit hranice. Když dobře znají svoje hranice a umějí je komunikovat, je potom snazší se ubránit. Prevence je důležitá především u malých dětí, aby věděly, co se nesmí a že nikdo nemá právo dotýkat se jejich těla. Protože sexuální násilí se dost často děje v rodině nebo v okolí rodiny.
Jak konkrétně mají postupovat, pokud se stanou oběťmi zneužívání na sociálních sítích nebo jim chodí nevyžádaný obsah?
V první řadě s nimi mluvíme o tom, co sdílejí na internetu. Protože tím, co tam sdílíme, můžeme přitahovat „predátory“. V České republice byste oficiálně měli mít profil na sociálních sítích až po šestnáctém roku věku, ale dnes mají Instagram i dvanáctiletí. Odkliknout věk je bohužel jen formalita. To samé pak s pornografií, kterou můžete sledovat až od osmnácti. To my nevyřešíme.
Upozorňujeme je na to, že pokud jim ještě nebylo osmnáct let a sami se fotí nebo někomu posílají svoje fotky, jde vlastně podle českých zákonů o šíření dětské pornografie.
Když naopak jim někdo pošle obnaženou fotku, je ideální nulová reakce. Následně účet nahlásit a zablokovat. Může se stát, že to neprokouknou, někdo si získá jejich důvěru, oni mu pošlou svoji fotku obličeje nebo ve spodním prádle a jsou v pasti, protože je tím pak začne vydírat. V takových případech je dobré si všechny fotky a konverzace ukládat jako důkazní materiál pro policii a nahlásit to někomu dospělému, rodiči nebo škole. Policie má kriminalisty a vyškolené interventy, kteří se specificky zabývají kriminalitou týkající se dětí. Určitě se to řeší a některé případy skončily odsouzením.
Co vás teď čeká?
Začal nám nový školní rok a zase začínáme jezdit do škol. Připravujeme také akademii pro nové lektory sexuální výchovy. A pořád sháníme peníze, abychom mohli školám nabízet snížené ceny. Hradí jen třetinu, zbytek ceny doplňujeme z darů a grantů. O všech tématech a práci s dětmi máme natočená videa a v online workshopech a webinářích odpovídáme na konkrétní otázky dětí i rodičů. Díky financím, které tím získáme, můžeme realizovat víc seminářů na školách. Pokud nás chcete podpořit, můžete přispět na náš transparentní účet 2800358114/2010.
