Sobota, 28 ledna, 2023

Horolezkyně Klára Kolouchová: Někdy je potřeba vypnout mozek a věřit intuici

Jako jediná Češka zdolala tři nejvyšší hory světa. Stíhá to jen tak mimochodem vedle péče o dvě děti. O jejích cestách vypráví kniha Himálajský deník a film K2 vlastní cestou. V listopadu jí vyšla druhá kniha Nahoře fouká.

V anotaci knihy se píše, že Klára je nespoutanou ženou i milující matkou, která s láskou, vytrvalostí a jistou dávkou sobectví naplňuje své sny. „Zní to trochu prvoplánově a provokativně, když o sobě někdo řekne, že je sobec. Podle mě je ale důležité být trochu sobec, abych mohla být v životě šťastná a spokojená sama se sebou, a nebyla ta protivná, frustrovaná a nesnesitelná ženská, se kterou pak nechce nikdo být. Nejprve musím být šťastná já, teprve pak mohou být šťastní lidé kolem,“ vysvětluje mi energická manažerka a horolezkyně, která si z dětství nese urputnou touhu zkoušet nové věci a nadšení téměř pro cokoli, co jí přijde do cesty.

Co musí hora mít, aby pro vás byla zajímavá?

Jdu přesně opačně. Nejdu přes hory, ale přes lidi. Pro mě je důležité, s kým tam lezu, a až pak řeším, kam to je. Často kamarádi zavolají a řeknou: „Za týden vyrážíme, jdeš s náma?“ A já: „No jasně.“ Až pak se dozvím, co je konkrétní cíl, a je to vlastně úplně jedno. Důležité je, že jsem s nimi a vím, že si to uděláme hezký, ať je to kdekoliv.

Máte za sebou tři nejvyšší osmitisícovky, u těch to asi takhle náhodné nebylo.

Vlastně taky trošku ano. Když jsem vylezla na nejvyšší horu Jižní Ameriky a zjistila jsem, že kombinace výšky a lezení je pro mě atraktivní, ptala jsem se, kam dál a kam výš. A to už je jenom Himálaj. Pak začalo trochu fungovat racio. Bylo mi jasné, že asi nepolezu jako první na K2 nebo Annapurnu. Co je tedy první velká hora pro nováčka, když si chce vyzkoušet vylézt na svou první osmičku? Volba padla na Čo Oju. Ale to bylo asi naposledy, kdy jsem si to racionálně naplánovala. Všechny další kopce už fungovaly v módu spontánního rozhodování. Mým parťákem a průvodcem byl Tashi Tenzing, a když mi pak řekne v hospodě v Káthmándú: „Hele, co spolu příští rok vyrazit na Everest?“, není nad čím váhat.

Po Everestu přišel další milník, narodila se dcera Emma a nastala přirozená lezecká pauza. Tedy alespoň na chvíli, než jsem si „odskočila“ na Denali, nejvyšší horu Severní Ameriky. Ale pak mě nadchla K2. Neskutečně nádherný solitér, hora s velkým H. Teprve pak jsem začala řešit, co by to obnášelo a jestli to není moc troufalé. K2 mi ale dala zabrat. Dva neúspěšné pokusy, hodně mě potrápila. Před třetím pokusem jsem volala o radu právě Tashimu Tenzingovi. A ten řekl, že by bylo bezvadný, kdybych se šla před kádvojkou trochu rozdýchat a aklimatizovat ještě na jinou osmitisícovku, že Kančendženga (třetí nejvyšší hora světa) by byla dobrá volba. A byla. Nádherný vrchol, extrémně těžký, ale pro mou sebedůvěru zásadní. Na třetí pokus na K2 jsem odjížděla zdravě nastartovaná a ve vnitřní pohodě.

Pak jsem si dala pauzu. Po kopcích se mi ale stýskalo a na začátku roku 2021 mi zavolala Sophie ze Švýcarska, že se chystají na další osmičku, na Dhaulagirí, a dávají do kupy ženský tým, ať se přidám. Každý kopec, který jsem vylezla, má svůj mikropříběh, který primárně stojí na lidech. A shodou okolností z toho vzešly tři nejvyšší hory na světě. Pak tam mám ale odskok, Čo Oju je „až“ šestá.  Teď by to chtělo doplnit čtvrtou a pátou. Ale to si dělám legraci, to není můj cíl.

Dostala jste v horách nějakou dobrou radu, kterou se řídíte?

Několik. Třeba od Nimse, díky němuž náš tým vylezl na K2. Nims je neuvěřitelně silná osobnost, má tah na bránu a nekonečnou důvěru v sebe sama. Jednu chvíli jsem o sobě pochybovala, kolem chodili absolutně zlomení lidé v depce a říkali: „Všechno je proti nám, bohyně hory nás nechce.“ Chyběl mi tam parťák, který by řekl: „Pojď, to dáš.“ Nims tehdy řekl natvrdo: „Neposlouchej nikoho, kdo tvrdí, že něco nejde. Neposlouchej ty, kteří to vzdali.“ V tu chvíli to mělo obrovskou sílu a jedna pozitivní věta dokázala zastínit všechno ostatní. V nějaké fázi je potřeba vypnout mozek a věřit své intuici a tomu, že to jde, když chci.

Ale tu první zásadní radu, kterou jsem docenila až s odstupem, jsem dostala od Tashiho Tenzinga, když jsme spolu byli v roce 2007 na Everestu. Řekl mi: „Bude to bolet, bude to nepříjemný, ale když to tady všechno zvládneš, budeš pak silnější v tom normálním životě, až se vrátíš domů.“ Bylo mi na tom kopci vážně mizerně a říkala jsem si, tyjo, tyhle moudra si schovej pro někoho jinýho. A pak, když jsem to opravdu zvládla a vrátila se v pořádku domů, teprve mi to došlo. Protože to hezké kolem sebe si musíme vybojovat sami.

Nepálský horolezec Nirmal „Nims“ Purja je držitelem několika rekordů a posouvá hranice extrémního horolezectví. Foto: Poskytnuto Klárou Kolouchovou

Co vám hory dávají?

Hory nastavují zrcadlo, jsou jako lakmusový papírek, dávají mi jinou perspektivu. Všechny prožitky a neduhy, které v normálním životě procházejí, protože nejsou až tak fatální, se na horách extrémně znásobí. To prostředí má dar snímat z lidí masky a velmi efektivně dát vyniknout charakterovým vlastnostem. Hory fantasticky a rychle dovedou každého testovat a dávají málo prostoru se za něco schovat. V normálním životě máme všichni naučené stereotypy, jsme bezvadní herci a někdy je to naprosto v pořádku, ale občas je úlevné všechno odhodit a chvilku být sám se sebou. Na horách se soustředím jenom sama na sebe a na základní mechanismy, jestli dobře jím a spím, jestli dobře dýchám a jestli jsem zdravá. Člověk se obrátí sám k sobě, a když přijde průšvih, musí se vyřešit, protože když ho nevyřeším, může to být fatální. A když si vyzkouším, že to zvládnu, pak i s jinou energií a náhledem přistupuju k čemukoliv. Protože jak mám napsáno na odznaku, který jsem dostala od kamaráda z Navy Seals: The Only Easy Day Was Yesterday.

Bez čeho byste do hor nevyrazila? Kromě…

Kromě rtěnky? (směje se)

Samozřejmě. Měla jsem na mysli kromě výbavy. Máte něco takového?

Mám. Celá kapitola v knížce je věnovaná mojí obsesi rituály. Ať procesními, že věci mají svoje místo, a když je tam nemůžu najít, docela mě to rozhodí, nebo věcmi, které si beru s sebou. Jsou absolutně nepraktické, nemají s lezením nic společného, ale mám k nim nějakou vazbu a uklidňují mě. To je právě i ta rtěnka.

Myslela jsem, že je to vtip.

Ne, vážně! Rtěnka je pro mě jednak symbol ženství, ale taky připomínka domova a všech našich výdobytků. Je to teplá sprcha, postel s péřovými duchnami, je to zelená tráva na zahradě, vůně čerstvé kávy a moje báječné děti, rodina. Vše, na co se neskutečně těším a proč se chci z každé expedice vrátit domů. Jsem ve stanu, venku je minus dvacet, už měsíc jsem neviděla sprchu, mám zmaštěné vlasy v kulichu zapletené do copu, a pak si namaluju červenou pusu a najednou mám pocit, že mi to ještě za to stojí. Že můžu, že chci.

A kromě té rtěnky?

Těch úchylek, které si musím brát s sebou, mám víc. Jednou z nich je malá japonská panenka, která brečí. Je to památka z dětství, kdysi jsem ji dostala od našich. Někdo mi teď říkal, že ho ta panenka děsí, jak ji můžu mít u sebe. Pro mě představuje emoci. Když mi není dobře, brečím, abych to ze sebe dostala, a když pak vidím brečet panenku, řeknu si: Dost, přestaň řvát! Víš, proč jsi tady, sama sis to vybrala, tak už neřvi. Jeden z nejhorších lidských stavů mysli je pro mě smyčka sebelítosti. Takové to hnípání se v tom, jak mi není dobře, a dávání všem na odiv, jak je všechno kolem mě strašně nespravedlivé. Když se podívám na tu panenku, vidím, že ona řve za mě, a já už nemusím.

I když se hodně soustředíte na přípravu, může vás v horách něco překvapit?

Hory jsou sídla bohů – většinou jsou to ženská božstva – a bohyně umí být pěkně rozmařilé. Proměnná je tady ta hora, ta příroda. Mám pod kontrolou svoji přípravu a logistiku. A snažíme se mít pod kontrolou i počasí, přes satelitní spojení dostáváme pravidelné předpovědi z různých modelů a zdrojů. Ale přesto to občas skončí úplně jinak a předpověď absolutně nevyjde. Třeba přijde tajfun nad Bengálským zálivem a všechny modely rozhází. Není to atletická dráha, která je připravená v hale se stopkami, kde se postavím na start a vím, že pokud nezakopnu, pravděpodobně doběhnu a je to jenom souboj s časem. Tady je to opravdu souboj s realitou. V kopcích se dějí neřízené průšvihy. Je to bolestné téma, o kterém se nerada bavím, ale kdykoli odjíždím, musím myslet na to, co kdyby se něco stalo a co kdybych se nevrátila.

Jak se vám s tímto vědomím plánuje další cesta? Chystáte se někam?

S Martinou Riebauerovou, která mi pomáhala knihu zarámovat, jsme přemýšlely, jak ji zakončit. Knížka mě donutila se zamyslet nad rámec každodenních starostí. Čekala bych, že s časem, jak jsou mé děti větší, už to bude jednodušší a všichni budou zvyklí, že vyrážím na kopec a zase tady měsíc nebo dva nebudu. Paradoxně je to opačně. Čím jsou děti starší, tím jsou i větší diskuzní partneři a oponenti a dovedou velmi jasně artikulovat svoje požadavky a názory. Mnohem víc si uvědomují rizika a jsou vůči nim vnímavější, než jsem čekala. Proto je to teď pro mě těžší. Stojím vlastně na křižovatce a říkám si, jestli mi to za to ještě stojí a jestli ta spontánní radost převyšuje nad objektivními důvody, proč bych možná měla některé věci přehodnotit. Knížka končí tím, že kdybych se měla podívat do křišťálové koule a někdo by mi měl říct, co mě čeká, nechám oči zavřené.

Upřímně, jedna část mě by moc chtěla odjet. Mezinárodní lezecká komunita je relativně malá a mám v ní plno kamarádů. Ti teď pokračují ve svých dobrodružstvích a pořád mě ponoukají a píšou, kdy se konečně zase přidám. Instagram je plný jejich postů a rozesmátých obličejů a já si v kterékoli fázi dokážu představit, co tam asi zažívají a co je za tím, protože to nejsou jenom ty úsměvy. Chybí mi to. Ale pak je tu moje druhá část, která si uvědomuje, že to jsou z 90 procent lidi, kteří se z expedicí nemají moc kam vracet. Buď jsou single, nebo už zase single a málokdy na ně doma čeká šťastný manžel a dvě rozesmáté děti. A to je ten věčný trade-off, se kterým se musím popasovat.

Vychází 31. ledna

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Návrhářka Alex Monhart: Chci, aby můj design přežil trendům navzdory

Patří mezi největší naděje českého designu. Nebojí se dělat věci jinak a vystoupit ze zaběhnutých kolejí. Zároveň je matkou malého syna. Asi proto si tolik váží tvůrčích žen, které dokázaly skloubit kariéru s chodem rodiny a nezapomněly na svoje sny.

Festival Struny podzimu začíná. Nabídne koncerty na střeše Lucerny i z hladiny Vltavy

Mezinárodní hudební festival Struny podzimu už dnes rozezní Prahu. Poprvé ve 24leté historii se tak stane pod širým nebem....

Milujte a šetřete oceány se značkou Biotherm

Francouzská značka Biotherm se stala hlavním výkonným partnerem Oceánografického institutu v Monaku, který provozuje Nadace monackého knížete Alberta I....

Královna módy a neoholených klínů Vivienne Westwood se zavřela do klece. Protestovala za propuštění zakladatele WikiLeaks

Jedna z nejvýraznějších návrhářek, královna punku a neúnavná aktivistka v otázkách ochrany lidských práv i globálního oteplování. To je...
Zavří­t reklamu