Fotky a videa, které Eliška Janouš pořizuje na cestách po celém světě a pak je publikuje na instagramovém profilu @timetofit, mají sílu vás nadchnout, přinutit sbalit si kufry (nebo batoh) a taky někam vyrazit. Pak se hodí i cestovatelské tipy, které Eliška sdílí. S námi se podělila o dojmy z Gruzie, kterou navštívila dvakrát během jednoho roku.
K cestování mě přivedla ma minka. Bylo mi asi patnáct, když jsme spolu začaly objevovat svět. Určitě tomu přidalo i to, že cestování bylo v té době poměrně levné.
V roce 2013 jsem si založila blog. Tehdy jsem chodila na vejšku a pracovala jako fitness trenérka, takže tématem mého blogu bylo cvičení. Pak se k tomu přidala móda, protože mě bavilo vytvářet outfity. Měla jsem i vlastní pořad o módě. Všechno tohle jsem vyměnila za cestování až o pár let později.
Být cestovatelským influencerem není tak růžové, jak to vypadá. Spousta lidí mi to nebude věřit, ale je to vážně dřina, tedy alespoň ty pracovní cesty. Musím mít připravené scénáře a pak vlastně z destinace nic nemám, protože veškerý čas věnuju natáčení. Je to tak trochu ironie, protože na Instagram se dostane finální obsah, ze kterého to vypadá, že je to ultimátní dovolená, ale v podstatě se nezastavím. Popravdě si nepamatuju, kdy jsem byla naposledy na nějaké cestě, kde bych nenosila v hlavě detailní plány na videa. Ale i tak mě moje práce moc baví a jsem neuvěřitelně vděčná, že můžu pracovat po celé republice i v zahraničí pro skvělé klienty.
Nejradši mám jednoznačně hory. Ideálně hiking – nahodit batoh, pohory a vydat se někam vysoko, kde nejsou lidi. Ideálně do zimy, nesnáším vedro. Relax mě nebaví a k moři jezdím jen kvůli manželovi.
Lyžařský ráj
Už několik let mě láká vyrazit do Kyrgyzstánu a cesta do Gruzie pro mě byla takovým seznámením s tímhle koutem světa. Trip na lyže jsem dostala ke třicetinám od manžela a bylo to to nejlepší lyžování, co jsem zažila. Oba milujeme freeride a tam je to ráj na prašan. A když k tomu připočtete výhledy na pětitisícový Kazbek, tak není o čem mluvit.
Lyžařské vybavení jsme si vezli s sebou, tehdy nám je aerolinka v rámci nějaké akce přepravila zdarma, ale už se to bere jako klasické nadrozměrné zavazadlo, za které si musíte pár eur připlatit. I tak vyjde týdenní lyžování v Gruzii i s letenkou levněji než týden v rakouských Alpách – a to i přesto, že Gruzie za posledních pár let extrémně zdražila. Třeba skipas stál v přepočtu asi 500 Kč na den. Vybavení si můžete samozřejmě půjčit až na místě, Gudauri je docela „zápaďácké“ středisko. Ale já mám skvělé vlastní lyže i skialpy, takže jsem o této možnosti ani nepřemýšlela. Ubytování se dá najít slušné. Gudauri je opravdu moderní středisko a spát se dá jak v pětihvězdičkovém hotelu, tak v low-cost apartmánu. My jsme nocovali v menším hotýlku kousek od sjezdovky. Žádný luxus, ale úplně to na přespání stačilo.
Do hor v sedle
Podruhé jsme se do Gruzie vydali na podzim. Cílem byl přechod Kavkazu na koních a to byl taky nezapomenutelný zážitek. Dostala jsem se k němu náhodou. Oslovila mě jedna Češka, která v Gruzii působí jako průvodkyně na koních. Chtěla ode mě pomoct s marketingem, tak nám zorganizovala privátní tour, během níž vznikla spousta videí a fotek. Šlo tedy vlastně o pracovní cestu, i když to byla jedna z těch, kterou jsme si extrémně užili. Trek totiž trval týden, takže jsem měla hodně času na tvorbu výstupů a nemusela jsem všechno honit za dva dny.
Pohybovali jsme se v regionu Chevsursko. Asi dva dny jsme putovali podél hranic s Čečenskem a dokonce jsme museli na jedné vojenské základně žádat o povolení pro vstup do příhraniční zóny. Prý aby nás někdo omylem nezastřelil. Šli jsme poměrně náročným horským terénem. Někdy to byly úzké cestičky mezi chroštím vyšlapané od dobytku, jindy rozlehlé pláně ve 4000 m n. m. Není to pro úplné začátečníky. Asi by člověk měl umět nasedlat koně, nasadit uzdečku a třeba i cválat a klusat. Já jsem jako malá jezdila hodně, a dokonce jsme i měli dva koně. Kromě vhodného oblečení nebylo potřeba si brát žádné vybavení. Všechno nám půjčili na místě.
První a poslední den jsme spali ve věži v městečku Shatili, zbylé noci jsme trávili na trase. Přenocovali jsme i u místních doma. Bydlí tam ve velmi skromných kamenných domech, kde je příšerná zima. Největší zážitek z kamenných domů byla vždycky sprcha. Většinou ji měli venku, tekla spíš vlažná než teplá voda a vždy jen čůrkem. Bylo to docela náročné. Gruzínci ale byli neuvěřitelně milí a pohostinní. K večeři nám vždycky nanosili jídla, že se nevešlo na stůl.
Na cestách pokaždé vyhledávám místní kuchyni, bez toho to není pravé cestování. Nemůžu ale říct, že by gruzínská kuchyně patřila mezi moje nejoblíbenější. Základ, který připravují i v těch nejodlehlejších končinách, jsou chačapuri (pita plněná sýrem) a chinkali (plněné knedlíčky). Gruzínci jsou popravdě jeden z nejmilejších národů, které jsem kdy poznala. Ochotní a usměvaví – hlavně v horách. Skoro nikdo tam ovšem neumí anglicky a bez průvodce by to bylo asi o dost náročnější.
Psy hladí jen turisté
Pokaždé jsme potkávali spoustu psů. Štěňata potulných huňatých gruzínských psů jsou ta nejkrásnější stvoření na světě. V Shatili jich bylo asi třicet a večery trávili s námi, na klíně. Naprosto vážně jsem přemýšlela, jestli si jednoho nevezmeme domů, úplně mi přirostl k srdci. Nakonec zvítězil rozum a odjeli jsme s prázdnou. Nutno podotknout, že doma už dva psy máme. Naše česká průvodkyně znala veterinářku, která převáží psy z Gruzie do Česka. Celá záležitost ale stojí něco kolem 40 tisíc korun a znamená to pochopitelně spoustu papírování a očkování. Místní se ke psům chovají úplně jinak než my. Nehladí je, naopak je zahánějí lopatou. Trhalo mi to srdce, ale takhle to tam prostě je a asi nemá smysl se snažit to měnit.
Do Gruzie bych se někdy chtěla vrátit. Ráda bych zdolala Kazbek na skialpech, to se nám při lyžařském tripu nepovedlo, protože nám nepřála lavinová předpověď. A dlouho mám v merku Elbrus. Leží v Rusku, ale chodí se na něj nejčastěji právě z Gruzie.
Gruzie je skvělou zemí pro dobrodruhy, kteří nepotřebují wellness a luxusní hotely. Je to pořád velmi chudá země, kompenzuje to ale nádhernou přírodou.
