Mnoho žen dokáže pro krásu vytrpět vpichy, řezy, zlomeniny i aplikaci látek, na které by normálně nesáhly ani vyzbrojeny hasičskou soupravou pro likvidaci chemických havárií. O výdajích nemluvě! Po sečtení za celý život odpovídají koupi venkovské usedlosti střední kategorie. Co nás žene dát poslední pětník – a místy i kus zdraví – za proceduru, po níž se snad–už–konečně budeme cítit krásné?
K údržbě vizáže ve stavu, aby neurážela estetický jemnocit nositelky ani jejího okolí, jsou holčičky vedeny odmalička. Začne to prvním culíčkem s růžovou gumičkou pro fotku s narozeninovým dortem, pokračuje to pátráním po ideálním přípravku v boji proti akné a končí to celoživotním hledáním svatého grálu pro nestárnoucí pleť. Nejen pro to, aby obličej po čtyřicítce nezačal zlovolně klesat ke kolenům, jsme odhodlány podstoupit nemalé výdaje, bolest a příkoří.
Pamatuju si, jak coby šestiletá prvňačka stojím před zrcadlem a maminka mi v ranním spěchu češe vlasy do culíků. Tahá to, tečou mi slzy a poprvé slyším ženské povzdechnutí: „Parádo, trp!“ Poplatna tomuto doporučení jsem ve třinácti vyfasovala první boty na podpatku (a první křeče v lýtkách). Epilační strojek o tři roky později z mé kůže vyrobil cosi velmi podobného oškubanému kuřeti těsně po smrtelném zásahu elektrickým proudem.
Musím přiznat, že dalším bolestivým zkušenostem jsem se už snažila vyhýbat, tedy až na pozdně třicítkové setkání s depilací pomocí laseru. Tu můžu s klidným svědomím doporučit dvanácti masochistům z deseti. A samozřejmě opakované pokusy zeštíhlit o jednu až dvě konfekční velikosti, končící ve stavu absolutního fyzického vyhoření v jednu ráno u ledničky.
Závratná cena fasády
Potom je potřeba spočítat náklady na kadeřníka, kosmetičku, kosmetiku, parfémy a další příjemnosti. Ty člověka zkrášlí a jsou z hlediska pěstění tělesné schránky obhajitelné, i když se přímo netýkají údržby zdraví a kondice. V mém věku už odpovídá celková vynaložená suma ceně malého bytu na malém městě. Skoro dva miliony, přesněji řečeno.
Spočítám-li to do budoucna za celý život až do předpokládané doby těsně nad hrobem (takže asi tak deset minut před smrtí, kdy na sebe naposledy nastříkám Chanel 1957 a popráším si nos pudrem), vyšplhá se moje marnivost na hodnotu malého domu. Domu! Čtyři a půl milionu, a to si plastiky a botox nechávám až na dobu, kdy si budu moci vybrat penzijní připojištění. Předpokládám, že jeho výše mi bude stačit na jeden facelift a pravé víčko.
Když se nad touto historií svého snažení o krásu zamyslím, nutí mě to k významné revizi přístupu. Protože mám neodbytný dojem, že jediné, co ode mne kdy moje tělo doopravdy chtělo, bylo, abych ho laskavě vzala dvakrát týdně do kavárny.
Kam se hrabeme na předky!
Faktem je, že nejsem sama. Obchod s marnivostí tvoří obrovský světový trh a z historického hlediska se málokterá z nás ženskému průměru vymyká. Ženy v celém průběhu historie tvrdě pracovaly na svém zevnějšku tak, aby odpovídal tehdejšímu ideálu krásy, a nehleděly ani na způsob, ani na cenu. Vydávaly nadměrnou část svého času a příjmu na to, aby vypadaly k obrazu svého světa, ať už to znamenalo mít dvacet kilo nadváhy, nebo překrásně bělostnou anémii.
Místy to byly metody tak šílené a zdraví škodlivé, že ráda vzpomenu na svou depilaci laserem. Od starověku si ženy bělily pleť toxickými krémy obsahujícími nejen rtuť, která je pomalu otrávila, ale ještě do nich pro větší průraznost přimíchávaly tak bizarní ingredience, jako byla krokodýlí krev. Lidé se pro získání jemnější pleti dokázali koupat ve zvířecích výkalech, pro tu správnou vizáž si neváhali celoživotně stlačovat lebku nebo lámat svým dcerám kosti na nohách, aby se na ně nikdy nepostavily. Jak apartní!
Klobásy, slimáci, sršni…
Současné ženy mají aspoň tu výhodu, že estetické procedury a přípravky na běžném trhu hlídá komise vzdělaných osob. Jedy a další nepovolené substance do sebe můžete vpravit jen na soukromých klinikách v daňových rájích. I bez nich je ale nabídka zkrášlovacích kúr pestrá a vpravení jedů z přezrálých klobás, sršní, zvířecího spermatu nebo slimáčího slizu do jakýchkoliv partií těla je žádanou normou.
Osobně někdy podezírám ženy, že se tajně sprchují saponátem jen proto, že je na něm napsáno „Odstraní i velmi odolný tuk“. Pro vaši informaci, nefunguje to. Já už to zkoušela.
Během života jsem úsloví o tom, že pro krásu musím trpět, slyšela každý rok několikrát. Než mi došlo, že jednou z dovedností získaných věkem je umění poznat, co ještě vydržet a na co se už vykašlat. Kdo vlastně rozhoduje o tom, co je krásné? Jeden vědní obor? Miliony sledovatelů elektronických pípátek? Počet ctitelů otáčejících se za objektem zájmu na náměstí? Závistivé zašumění v žen ském kolektivu? Nebo já sama?
Přísnost i laskavost
Pokud beru krásu jako lepší možnou verzi sebe sama, která se dobře cítí ve vlastním těle, je nejvyšší čas osvojit si umění být k sobě přísná i laskavá najednou. Nemá smysl ležet celý život na gauči a utěšovat se tím, že mě lidé milují takovou, jaká jsem, aby mi jednoho krásného dne musel cestu ven z bytu vysekat statný hasič. Ale nemá smysl se honit až k vyčerpání a utrácet peníze, za něž bych měla vlastní bydlení, jen abych splnila přísný estetický požadavek, který stejně brzy vystřídají jiné trendy.
Hezkou lekci mi v tomto směru udělil covid. Na půl roku mě totiž absolutně zbavil čichu. Najednou jsem nepotřebovala parfémy, voňavé tyčinky, aviváže… Osekala jsem zkrášlující procedury na rozumný základ a musím říct, že mně, mojí peněžence i poličce v koupelně se evidentně ulevilo.
Asi je opravdu nejlepší vzít svoje tělo dvakrát týdně do kavárny. Tuhle jsem tam nahlas polemizovala o tom, co všechno jsme my ženy ochotné udělat pro krásu. Zaslechl mě nějaký muž. Rozhodně vstal ze židle a kontroval: „A víte vy, co jsme my muži ochotni udělat pro krásku? Uběhnout půlmaraton, zhubnout dvacet kilo, přestěhovat se…“
To bylo slovo do pranice. Přiznejme si to otevřeně. My ženy všechny zkrášlovací rituály podstupujeme jen z půlky proto, abychom dosáhly ideálu dané doby a staly se kráskou hodnou mužských obětí. Z té druhé to děláme proto, že nás to večerní a ranní opečovávání jednoduše těší. Baví nás být k sobě laskavé. I když někdy svému já ráno před zrcadlem musíme říct: „Neznám tě, ale umyju tě.“
