Otázka konverze zchátralých industriálních budov pro nové účely není v soudobé architektuře ničím novým. Mnoho fantastických přestaveb se týká areálů, ve kterých se v minulosti vyráběly pochutiny nebo lihoviny. Jaké se řadí mezi ty nejpovedenější?
Japonsko
Začněme v japonském městě Hirosaki (západní prefektura Aomori v severním Japonsku), kde se místní radnice rozhodla otevřít nové muzeum současného umění v místě bývalého lihovaru na cider a saké a jeho opuštěných skladů. Zakázku vysoutěžil Atelier Tsuyoshi Tane Architects, který projekt postavil na pečlivé rekultivaci původních cihlových konstrukcí. Impozantní průmyslové budovy obsahující fermentační místnosti a infuzní komory dominovaly čtvrti Yoshino-cho, která se v průběhu století stala hustě osídlenou. Budovy zůstaly funkční až do 60. let, poté byly použity k uskladnění vládních nouzových zásob rýže, na konci 80. let už zely prázdnotou a diskuzi o jejich dalším využití rozdmýchala překvapivě výstava – jeden z domů si pro svoji dočasnou instalaci tehdy vybral umělec Yoshimoto Nara, a mnohým se vyjasnilo, že budoucím vhodným programovým naplněním by mohlo být právě umění. Město komplex odkoupilo v roce 2015 a 2018 už se začalo s přestavbou, kterou vedl čtyřicetiletý v Paříži usídlený architekt japonského původu Tsuyoshi Tane. V té době právě dokončil práci na významné veřejné kulturní budově, která přitahovala velký zájem – na Estonském národním muzeu v Tartu.
K tomuto projektu ovšem zaujal mnohem konzervativnější přístup. Chtěl zachovat uctivost k původním strukturám města, jejich roli v místní historii i vůči vnitřní kráse řady původních prostor a muzeum tak pojmout jako „pokračující paměť“. Zachoval proto původní vzhled budov a proměnil jejich návaznost tak, aby odpovídala specifikům provozu umělecké instituce. Z fasády nechal odstranit omítku, aby bylo odhaleno červené cihelné zdivo, a pomocí nového venkovního chodníku se mu podařilo prostory zpřístupnit skrze nové vstupy. Hlavní svazek budov ve tvaru písmene L obsahuje pět výstavních sálů, včetně 15 metrů vysoké galerie, občanské galerie, tří uměleckých ateliérů a knihovny, zatímco menší svazek připomíná dřívější funkci komplexu na výrobu saké a jablečného moštu, kde si návštěvníci mohou posedět v moderní kavárně. Na počest historie budovy má tato část novou titanovou střechu v barvě „moštového zlata“. Muzeum současného umění Hirosaki s pěticí výstavních sálů, které bylo otevřeno přesně před rokem, má nyní vlastní stálou sbírku a také vystavuje site-specific umělecká díla vytvořená zde umělci při rezidenčních pobytech.
Čína
Druhá naše zastávka bude stále v Asii, tentokrát v Číně, kde u řeky Li v hornaté prefektuře Kuej-lin našel nové uplatnění cukrovar založený již před 100 lety a stavebně upravovaný v 60. letech minulého století. Po zásahu architekta Dong Gonga z pekingského studia Vector Architects se přeměnil v luxusní odpočinkový rezort, který historii také plně přiznává a ladně doplňuje, a to nejen v interiérech z dílny designéra Ju Bina z Horizontal Space Design. Architekti šli proti trendu, kdy se podle nich „současná čínská architektura motá v začarovaném kruhu maximálního měřítka“. Hotel Alila Yangshuo se nachází v turisticky oblíbené oblasti mezi dvěma krasovými horami. Jeho dominantou jsou nadále příhradové vazníky, kdysi používané pro nakládání cukrové třtiny z lodí, dnes tvořící betonové sloupořadí nad velkým bazénem. V areálu byly nově postaveny ubytovací a apartmánové bloky stylem odpovídajícím průmyslové estetice (Sugar House). Jsou co nejjednodušší, aby nebraly pozornost starému cukrovaru, tvoří je betonové perforované konstrukce z dutých cihel, které odkazují na cukrové bloky, jež zde byly kdysi vyráběny.
Použit byl také místní pískovec a další materiály shromážděné při stavebních pracích. Například červená vulkanická skála, objevená během konverze, teď v pokojích a společenských místnostech tvoří terrazzo podlahy, keramické prvky i různé dekorativní reliéfy. „Fasády vynikají díky perforaci vzdušností a zajišťují přirozené světlo i cirkulaci vzduchu. Navíc je na ně v noci krásný pohled, když jemné osvětlení září skrze stěny a vytváří doslova světelnou podívanou,“ vysvětlil hlavní architekt Dong Gong. Původní budovy nyní obsahují recepci, kavárnu, bar v místě bývalé lisovny, víceúčelový sál, galerii a knihovnu, které jsou uspořádány do dvora, který architekti nechali zalít vodou, a uprostřed komplexu tak vytvořili velkou relaxační vodní plochu. Nedaleko ní je také galerie, která obsahuje velkou uměleckou sbírku, což je odkaz na zakladatele cukrovaru, který byl známým milovníkem umění. Obrazy či jiné umělecké předměty jsou vystaveny snad ve všech společenských místnostech.
Miláno
Přesuneme-li se do Evropy, velmi blízkou obdobou japonského muzea je Fondazione Prada, přestavěná na jihu Milána z bývalé destilerie z roku 1910. Prostory navržené nizozemským studiem OMA pod vedením Rema Koolhaase se nacházejí v sedmi zrekonstruovaných stávajících budovách a ve třech zcela nových objektech (Podium, Cinema a Torre). Původní architektura (skladiště, laboratoře a stáčírny) je od té nové sice oddělená, ale obě dvě části spolu dobře komunikují. Ve struktuře z betonu, skla a hliníku je umístěno muzeum pro dočasné výstavy, kinosál pro promítání filmů a přednášky a desetipodlažní galerijní věž, která je dominantou areálu, a na jejích špici je otevřena restaurace. Některé staré prostory ponechali architekti tak, jak vypadaly, když sem přišli, jiné zase upravili, aby lépe sloužily svému novému účelu, zvenku však zůstaly staré budovy téměř beze změny. Jedním z nejnápadnějších prvků komplexu je pak původně trochu děsivě vyhlížející nadstavba převyšující ostatní budovy, která dostala luxusní zlatý plášť. Ten v okolní šedé zástavbě září jako maják.
Praha
A náš pomyslný výlet můžeme zakončit v Praze. Je tomu už více než patnáct let, kdy si dědička legendární holešovické továrny na šunku vybrala studio Olgoj Chorchoj, aby navrhli její přestavbu a díky přeměně její funkce na administrativní, rezidenční i gastronomickou opět tuto významnou industriální památku společně vrátili do života. Očištěnou podobu továrny architekti doplnili o podzemní garáže, oceloskleněný hranol v prvním patře, a především o dvojpodlažní obytnou nástavbu na východním křídle dvorního traktu. Za zmínku stojí historie areálu. Zakladatelé výroby, František a Františka Zvěřinovi, v polovině 19. století vynalezli originální kulinářskou specialitu, kterou pojmenovali šunka a v tomto jim náleží světové prvenství. První originální receptura však zůstává rodinným tajemstvím a nebyla nikdy zveřejněna. Továrnu postavil až jejich nástupce, a to v roce 1897. Pyšnila se parním pohonem a umělým chlazením, také výhradním právem na zásobování královského dvora.
Už na počátku 20. století továrna přešla na balení šunky do plechových konzerv, které se staly velice úspěšné. Do rozvoje firmy zasáhlo až znárodnění, bohužel došlo až k likvidaci továrny jako symbolu kapitalistického přežitku a budovu převzal státní podnik Restaurace a jídelny. Nová historie se začala psát až s polistopadovou restitucí. Kvalita návrhu od Olgoj Chorchoj je výjimečná, protože za deset let se toho v evoluci současné architektury událo hodně, ovšem pokud dnes do dvora areálu vstoupíte, budete mít pocit, že svým výrazem nezestárl, stále působí trendy, a to i díky živému provozu v kavárně Osada. Změnám prý není konec! Teprve rekonstrukcí objektu Osadní 33, který představoval v minulosti zázemí továrny, bude komplex dokončen. Do roku 2022 zde mají vzniknout další byty, kanceláře, obchody a restaurace. Příběh pražské šunky se zde má navíc uzavřít návratem tohoto výrobku v originálním zpracování.
