Když jsme si s Lucií Amossé domlouvaly rozhovor, musela se nejprve omluvit. „Mám natáčení, kde stavím dvacet dva koupelen,“ napsala. I takhle vypadá práce filmové architektky. Nemožné na počkání, zázraky do dvou dnů…
Reklama je svět sám pro sebe
Těch dvacet dva koupelen bylo vlastně deset koupelen, které se pak na ten zbytek měnil za pochodu. Přetíraly se dlaždičky, měnil se nábytek, převrtávaly se poličky, upravovaly rekvizity. Když pracujete v reklamě, vlastně vytváříte sen. Sen, který se zjeví, a rychle zase
zmizí. V té práci jde o adrenalin a výzvy. A to je až návykové. Musíte být jako buldozer, člověk na práci u fi lmu musí mít povahu. Velmi často zažívám cosi jako táborový efekt, jde o týmovou pospolitost, která je velmi specifi cká a zábavná. Když skončí natáčení, je to jako, když se vracíte z lyžáku… Na druhou stranu reklamní byznys je povrchní. A můžete
se v něm lehce vyčerpat až vyhořet. Něco podobného jsem měla před dvěma lety. Začala mi vadit pomíjivost až marnost. To, že vymyslím třeba celý byt do posledního vypínače, a za týden je v koši. Bylo nutné si změnit nastavení mysli. Změnila jsem v práci priority a začala to dělat trochu jinak. Zase mě to začalo bavit. Pomohlo mi i to, že jsem k reklamám začala dělat architekturu. Najednou jsem ráda, že když vymyslím něco hezkého, nezmizí to s tím, jak padne poslední klapka.
Jak si vyčistit hlavu
Mezi highlight mé kariéry patří natáčení pro Dior s Charlize Theron. To bylo neopakovatelné a změnilo mi to život. Tehdy jsem studovala v Paříži architekturu. Bylo mi dvacet, a Paříž se mi zaryla pod kůži. Užívala jsem si všechno to krásno, které bylo kolem. A to natáčení, kde jsem byla jako asistentka, mi přetočilo směr mé kariéry. Uvědomila jsem si, jak mě baví barvy, vzory a detaily, jak chci řešit, jaké bude v bytě světlo a nábytek, a že mě vlastně už méně zajímá, jestli jde o byt s betonovým nosníkem nebo dřevěným stropem. Architektura šla stranou, protože reklama mi dovolovala větší umělecký experiment. Něco jsem si vymyslela a za týden už to bylo, zatímco byt se dělá rok, dům se staví roky… V reklamě je všechno rychlé a zároveň si toho můžete spoustu vyzkoušet. Je to náročné, mnohdy stresující, ale pokud jste kreativní a máte rádi výzvy, taky byste se v takovém prostředí našli.
Aby mě to nesežralo, je nutné si čistit hlavu. Já se velmi zamilovala do zahrady. U chalupy u Máchova jezera ji máme obrovskou, a já tak stále něco sázím, kopu a vymýšlím. To mě nabíjí. A taky sportuji, dělám gymnastiku, tenis a squash. A začala jsem dělat jógu, protože cítím, jak se potřebuji uklidnit. A často se vracím do Paříže. Moje dcery jsou napůl Francouzky, a tak společně cestujeme vlastně do dalšího domova. Paříž je úžasná i pro děti. Všímám si toho, jak silně nasávají okolní vjemy. A jsem přesvědčená o tom, že je lepší vzít děti na výlet do Versailles než do obřího hračkářství mezi plastové hračky. Hned to vnímání nastavíte jinak. Když někam přij deme a mé starší dcery zvolají: „Jé, tady je to hezký,“ snažím se jich ptát, proč se jim to líbí. Aby ty pocity dokázaly dekódovat. Tak se dá cvičit vkus už odmalička.
Práce & děti
Pracuji a mám tři děti. Mým dcerám je deset a osm let, nejmladší deset měsíců. A jde to. Věřím tomu, když se to dobře zorganizuje a nastaví se priority, tak jde práce s rodičovstvím skloubit. Jak se to dá zvládnout? Nesmíte to moc řešit. Nikdy jsem třeba nesterilizovala lahvičky ani dudlíky, nic takového. Moje děti od začátku olizují boty a klíče, občas se dojedí z misky od psa, když je neuhlídám. Tenhle volnější přístup se osvědčil, holky nemají žádné alergie, ani nebývají nemocné, akorát je musím častěji převlékat. Jen se v naší domácnosti natrvalo usadil Vanish, to je nezbytný pomocník pro každý den.
Jak hezky žít
Moje zásadní životní záležitost jsou barvy. Barvy oživují domov i duši. Na zeď si můžete pověsit barevný koberec nebo mít barevnou podlahu. A pak je důležité osvětlení. Nejlepší
je mít všude po bytě poseté různé malé lampy a lampičky na stmívače, které postupně rozsvěcíte a zhasínáte a tím měníte atmosféru bytu. Lampy jsou pro mě jako takové kabelky. Raději si totiž koupím hezkou lampu než módní doplněk.
V poslední době jsem objevila kouzlo tapet. Myslím panoramatické tapety, které vypadají jako freska na zdi. Teď jsou velmi trendy vzory na tapetách od textilního a interiérového výtvarníka Williama Morrise, který působil na konci 19. století a vytvářel různé rostlinné motivy. Není nutné mít vytapetované všechny stěny, někdy stačí jen jedna nebo jen kousek zdi. A vůbec – je důležité to vyzkoušet. Často se až příliš bojíme, že něco zkazíme. Ale klidně můžete jednu stěnu namalovat černě, proč ne. Dokud to nezkusíte, tak nezjistíte, že to může být naprosto skvělé. A když ne? Tak to přemalujete zpátky. Máme v sobě zbytečně zakódovanou opatrnost, co se týče vybavení domácnosti. I moje maminka mě vychovávala v tom, že nelze kombinovat vzory. Až ve Francii jsem přišla na to, že kombinovat dva tři dohromady je opravdu velká paráda. A taky se bojíme tmavých interiérů a tmavých stěn. To je další zbytečná obava. Někdy radím, ať si lidé vymalují výraznou tmavou barvou třeba jen do metrové výšky, a zbytek může být bílý. Tohle dokáže místnost krásně zabydlet. Budete se pak cítit jako v pelíšku.
