V České republice se o své blízké stará až 1,2 milionu neformálních pečujících. Z toho zhruba 250 až 300 tisíc lidí jsou ti hlavní, kteří se o závislého člena rodiny starají dlouhodobě. Stát je na nich závislý, ale nepopodporuje je dostatečně.
Jde o problém, který se týká každého z nás. Ať už teď ‒ a nebo později. Ať už přímo ‒ nebo v rodině. Pečující si zaslouží mnohem větší pozornost společnosti, protože suplují roli státu, čelí extrémnímu psychickému i fyzickému vyčerpání a kvůli péči často přicházejí o vlastní příjmy, kariéru, ale i o zdraví, přátele a další vztahy. Bez jejich obětavosti by se celý systém sociálních a zdravotních služeb zhroutil. Přesto je to právě systém, který je tiše přehlíží.
Děti, které nikdy nevyletí z hnízda
V roce 2024 žilo v Česku v domácnostech mezi lidmi staršími 15 let 1,3 milionů těch, kteří byli kvůli zdravotním problémům dlouhodobě omezeni ve vykonávání běžných činností. To je 15 % z celkového počtu. Velká část z nich je zcela závislá na péči minimálně jednoho z rodičů. Pokud je rodič sám, dostává se do oprátky, která se v případě jeho podlomeného zdraví za přihlížení společnosti den za dnem utahuje.
Pomoc druhé osoby využívalo v daném období 827 tisíc lidí se zdravotním postižením a v 94 % případů tuto pomoc zajišťovali příbuzní, ať už sami, nebo střídavě s nějakou další pomáhající osobou. Pro 98 tisíc lidí s postižením, tedy 8 % z nich, nebyla poskytovaná pomoc dostačující nebo žádnou pomáhající osobu neměli, i když by pomoc potřebovali. Také v takových případech byla nejčastějším důvodem chybějící pomoci finanční náročnost. Ti, kteří nemají nikoho, kdo by jim chtěl nebo mohl pomoci, nejčastěji zmiňují nedostupnost služeb. Počet osob se zdravotním postižením, jimž scházela dostatečná pomoc, je v naší zemi kolem sta tisíc.
24 hodin, 7 dní a nocí v týdnu
Taková je realita pečujícího v Česku, navzdory vlastním potřebám a zdravotnímu stavu. Paní Miroslava se stará o svého mentálně postiženého syna celých 32 let. Celodenně a zcela sama. Péče o Jaromíra je nesmírně náročná a vyžaduje dohled i dopomoc ve všech oblastech života ve dne v noci, není možné ho nechat samotného ani na okamžik. Každá máma i táta, kteří někdy zažili únavu, vědí, jak spásná je pak chvilka, jež přinese možnost úlevy. Když jde dítě do školy, na tábor, když se na chvíli postará „ten druhý“. Takovou chvilku ale Miroslava nikdy nezažila. A už je na pokraji sil. Dlouhodobá péče si vybrala svou daň na jejím zdraví. Už není vyhnutí nutné operaci, po níž potřebuje pobyt v lázních. Další odkládání její zdravotní stav jen horší a problémy se prohloubí.
„Na operaci můžu nastoupit až ve chvíli, kdy budu mít zaplacenou sociální a asistenční službu, která mě u Jaromíra po dobu mé nepřítomnosti zastoupí. Nemám nikoho v rodině ani v okolí, kdo by mi mohl pomoci. Otec již nežije a dědečkovi je 82 let, takže sám potřebuje péči druhých,“ popisuje paní Miroslava svou aktuální situaci.
Kromě Jaromíra má Mirka v péči ještě mladšího sedmnáctiletého syna. Všichni tři žijí jen z jejího částečného a Jaromírova plného invalidního důchodu. Příspěvek na péči, který Jaromír pobírá, pokryje sotva občasné vystřídání asistentem, když máma potřebuje k lékaři nebo na nákup. V podstatě pečuje bez nároku na nemocenskou nebo dovolenou a bez jakéhokoliv dalšího hmotného zabezpečení o občana téhle země, kde náklady na ústavní péči násobně převyšují příspěvek od státu pro ty, kteří žijí v péči blízkého mimo zařízení.
Když není jiné cesty, než říct si o pomoc
Možnosti poprosit o pomoc veřejnost se paní Miroslava dlouho bránila. Když ale pochopila, že bez zdraví zkrátka nebude moci dál pokračovat, založila sbírku na platformě Znesnáze21, která by ji mohla z této složité situace dostat. Pokud se podaří vybrat potřebné finance, budou do poslední koruny využity na úhradu celodenní asistence a odlehčovacích služeb pro Jaromíra po dobu její léčby. Část peněz také pomůže pokrýt náklady na internát a stravu pro mladšího syna. Dnes je na kontě sbírky necelá polovina potřebné částky. Přepočítávám ji na dny, na hodiny placené asistence. Už teď tedy vím, že pár potřebných dní v nemocnici je snad jistých, a to je úžasná zpráva. Pokud ale dokážeme dotáhnout celý plán do zdárného konce a dopřát Mirce potřebné lázně, ukážeme, že jsme jako společnost schopnější postarat se o lidi lépe než stát, jehož práci pečující osoby suplují. A připomene společně, že i když má někdo úsměv na tváři a chválíme ho za to, jak všechno skvěle zvládá, může potřebovat pochopení, soucit a zastání.
