Přijímací zkoušky se blíží a z našeho obýváku se najednou stává něco mezi studijním centrem, nervovým uzlem a lehce přehnaně motivovaným koučovacím studiem. Přistihnu se, jak říkám věci typu: „Sedni si ještě jednou, teď to uděláme pořádně.“ A vlastně ani nevím, co přesně to „pořádně“ v tu chvíli znamená.
Samozřejmě chceme jako rodiče pro své děti jen to nejlepší. A tak přemýšlíme v typických kategoriích: víc úloh, víc procvičování, možná ještě přípravný kurz – těch je dnes opravdu hodně. Ne zřídka za ceny, u kterých člověka napadne, jestli by si ty přijímačky neměl zkusit napsat znovu sám. A pak přijde myšlenka, která mi nejde z hlavy: Naše děti chodí devět let do školy. Devět let. A na konci se připravují na velmi specifický CERMAT test, často ještě navíc mimo školu, s dalšími materiály a kurzy.
Jen letos podalo v Česku 156 418 uchazečů celkem přes 425 000 přihlášek na střední školy a víc než 96 tisíc z nich bude psát jednotnou přijímací zkoušku od CERMATu. To celkem jasně ukazuje, jak velký systém to je. A zároveň to vysvětluje, proč se situace pro mnoho rodin jeví jako napjatá. Je běžné, že se děti hlásí na své tři preferované školy, a zejména u těch žádaných připadá na jedno místo výrazně více uchazečů.
Jedni říkají, že jednotné testy přinášejí spravedlnost a srovnatelnost. Druzí kritizují, že jeden standardizovaný test rozhoduje až příliš a že se kolem CERMATu vytvořil celý „přípravný trh“.
Když se na to podíváme s odstupem, je to vlastně docela zvláštní. Děti mají za sebou celý vzdělávací systém a na konci to působí, jako by se musely ještě zvlášť připravovat na to, jak jím projít. Ale stěžování nepomůže. Realita je taková, jaká je. Tyto testy se píšou. A každé dítě, které chce jít na střední školu, se s touto výzvou dříve či později setká. Nejde ani tak o to, jestli se připravovat, ale jak. Protože to, co opakovaně vidím, je jednoduché: Více učení automaticky neznamená lepší výsledky. Někdy to znamená jen více stresu.
Když se učení začne zadrhávat
Problém často není samotná zkouška, ale podmínky, ve kterých do ní děti jdou. Když se zkusíme opravdu vcítit do dítěte, je to ještě jasnější. Je tam ta myšlenka: „Tohle je důležité.“ Hodně důležité. Možná tak důležité, že má člověk pocit, že se teď nesmí nic pokazit. Že se musí dostat na školu, kam chce. Že chce jít třeba se svými kamarády. Nebo prostě ukázat, co umí. Zároveň tam bývá něco, co se málokdy řekne nahlas: „A co když to nezvládnu?“ Tahle kombinace přání, očekávání a strachu je pro mnoho dětí opravdu silná a z ní vzniká první velký faktor: stres.
Určitá míra napětí je v pořádku, ale když je tlak příliš velký, děje se často pravý opak toho, co bychom chtěli. Děti sedí u testu – a najednou mají prázdno v hlavě. Věci, které uměly, si nedokážou vybavit. Přebírá to nejistota. Ne proto, že by to neuměly, ale proto, že se k tomu v tu chvíli nedostanou.
Druhý problém je, jak se děti učí. Mnoho dětí teď tráví učením opravdu hodně času. Sedí nad úlohami, čtou texty, počítají příklady, a přesto mají pocit: „Nějak mě to neposouvá.“ A my rodiče stojíme vedle (nebo u dveří) a říkáme si: „No… možná se to trochu zlepšuje… nebo?“ Možná se v další zkušební variantě objeví pár bodů navíc, možná to vypadá, že se něco pomalu hýbe. Současně se ovšem nenápadně vkrádá pocit, který si ani nechceme přiznat: Stačí to vůbec? A než se nadějeme, jsme zpátky u stejné myšlenky: Ještě trochu víc. Ještě pár úloh. Ještě jeden kurz.
Roztáčí se spirála. Protože i tady platí jednoduchá věc: Hodně času neznamená automaticky efektivní učení. Něco jen vypadá jako učení, ale ve skutečnosti moc nepomáhá.
Třetí bod je ten nejnáročenější: My, rodiče. Protože samozřejmě chceme jen to nejlepší. Chceme, aby si dítě našlo svou cestu. Aby se dostalo na školu, která mu sedí. Aby mělo možnosti. Proto roste i naše vlastní napětí. Organizujeme, připomínáme, motivujeme. Ptáme se, někdy i víc kontrolujeme. Ne ze zlého úmyslu, ale z odpovědnosti. Jenže děti tohle napětí okamžitě vnímají.
Kromě pocitu: „Tohle je důležité,“ přichází i myšlenka: „Tohle je hodně důležité pro moje rodiče.“ A vzniká dynamika, kterou nikdo neplánoval: Více učení, více očekávání, více tlaku, a přitom stále větší nejistota.
Jde to i jinak
Neovlivníme systém, přijímačky samotné ani CERMAT test. Ale můžeme změnit to, jak k tomu přistoupíme. Problém většinou není v tom, že by děti dělaly málo. Dělají hodně, někdy až moc. Problém je v tom, jakým způsobem se učí.
Učení není náhoda. Není to otázka talentu ani štěstí. Je to dovednost, kterou se lze naučit. Když děti pochopí, jak učení opravdu funguje, stane se něco zajímavého. Potřebují méně času – a dosahují lepších výsledků. Zároveň se mění i jejich pocit. Z „musím toho ještě hrozně moc“ se stává „vím, jak na to.“ Z nejistoty se stává větší jistota, tlak se postupně mění v kontrolu a mění se i naše role jako rodičů.
Důležité je vytvořit prostředí, ve kterém může učení fungovat:
-
struktura místo chaosu
-
důvěra místo kontroly
-
jasnost místo přetížení
Ve výsledku chceme všichni totéž. Aby naše děti šly k přijímačkám možná ne perfektně připravené, ale stabilní. Ne bez stresu, ale schopné jednat. Ne pod tlakem, ale s pocitem: „Mám plán.“
Co opravdu funguje
Aktivní učení místo pouhého „dívání se“.
Mnoho dětí se učí tak, že čtou, podtrhují nebo si jen prohlížejí úlohy. Působí to jako učení, ale často je to pasivní.
Co funguje lépe:
➡️ Zkoušej se sám.
➡️ Řeš úlohy bez pomoci.
➡️ Vysvětluj si látku nahlas – nebo někomu jinému.
Z psychologie učení známe poučku: Něčemu opravdu rozumíš teprve ve chvíli, kdy to dokážeš vysvětlit. Tak tím začni. Ne dokonale, ale z hlavy.
Vsaď na pravidelnost místo nárazového učení
Klasika: Hodiny učení o víkendu a přes týden skoro nic.
Zkus to jinak:
➡️ Uč se každý den trochu.
➡️ Stanov si jasné malé cíle.
➡️ Přestaň, když jich dosáhneš, ne až když jsi vyčerpaný.
Tak vzniká struktura a výrazně menší tlak.
Vědomě pracuj s tím, co ti nejde
Je lákavé procvičovat to, co už umíš. Dává to pocit jistoty, ale pro zkoušku to moc nepomáhá.
Zkus to vědomě jinak:
➡️ Vybírej si úlohy, které ti ještě nejdou.
➡️ Kombinuj různé typy úloh.
➡️ Vydrž nepohodlí a náročnost.
Právě tenhle pocit je často znakem toho, že se opravdu učíš.
Pracuj se stresem aktivně
Trocha nervozity je normální, protože ukazuje, že ti na tom záleží. Důležité je, co s tím uděláš.
➡️ Plánuj si čas na učení, ale i na odpočinek.
➡️ Hýbej se mezi učením.
➡️ Připomínej si: „Nemusím být perfektní.“
Stres úplně nezmizí, ale můžeš se naučit ho zvládat.
Rada pro rodiče: Vytvořte rámec, ne tlak
➡️ Nastavte strukturu (kdy se učí a kdy ne).
➡️ Buďte k dispozici, ale nekontrolujte neustále.
➡️ Projevujte důvěru místo neustálého hodnocení.
I tady platí, že méně je často více. Někdy stačí jedna věta: „Vidím, že se snažíš.“
Na závěr možná jedna jednoduchá, ale zásadní myšlenka: Přijímačky a CERMAT testy jsou důležitý krok, ale nejsou všechno. Rozhodují o další etapě, ale ne o celém životě.
A možná ten nejdůležitější tip na úplný konec:
➡️ Jdi do zkoušky co nejvíc v klidu. Zní to jednoduše, ale je to klíčové.
Protože když je člověk v klidu, dokáže využít to, co se naučil. Když je ve stresu, často se zablokuje. V určitém smyslu máš polovinu zkoušky zvládnutou už ve chvíli, kdy si udržíš klidnou hlavu. Mnohdy to pomůže víc než další hodina učení večer před testem. Nejde o to být bezchybný. Jde o to jít tam s hlavou nahoře a vědět: Připravil jsem se. Mám plán. A udělám, co umím.
A to je často víc než dost.
Stephan Drescher je učitel, autor inovativních vzdělávacích metod a školních konceptů a otec čtyř dětí. Dlouhodobě se systematicky věnuje osobnímu rozvoji, v rámci něhož organizoval kurzy a vytvářel rozvojové programy. Zkušenosti získal při výuce v Německu a Finsku, kde si formoval pohled na moderní vzdělávání. Je autorem knihy Challenge Accepted: Takto se dělá škola 21. století – průvodce moderním vzděláváním. Ve své práci usiluje o to, aby škola rozvíjela nejen znalosti, ale především samostatnost, vnitřní motivaci a schopnost převzít odpovědnost za vlastní život.
