Často jsou vnímáni jako nadlidské bytosti, jako bezchybné stoje s neuvěřitelnou vůlí, silou, odolností a schopnostmi, na které obyčejní smrtelníci jen tak nedosáhnou. I elitní sportovci ale mohou zápasit se stejnými strašáky a nemocemi jako my ostatní. I s těmi psychickými, což ostatně dokazuje i fakt, že mnoho z nich bojuje s depresemi a jinými problémy spojenými s mentálním zdravím. K řadě sportovců, kteří se odvážili toto téma veřejně otevřít, se tento týden přidala i slavná americká gymnastka Simone Bilesová, jež se právě kvůli problémům s psychikou rozhodla odstoupit z bojů o medaile na olympiádě v Tokiu.
Veřejnost mnohdy milně předpokládá, že na vrcholové úrovni mohou soutěžit pouze mentálně a emocionálně vyrovnaní jedinci. Není divu. Lidé totiž většinou vidí jen těch pár okamžiků, v nichž se objeví před televizními kamerami, těch pár minut na stadionu, kurtu nebo v hale, kde se snaží zúročit léta dřiny, kde v plném nasazení bojují za splnění svých snů i za naplnění očekávání druhých. Právě tlak na výkon, stres, někdy až přehnaná pozornost médií i strach z neúspěchu jsou spouštěčem problémů, z nichž ani ten nejúspěšnější sportovec nemusí umět najít cestu ven. Bohužel jsou ale stále elitním sportovcům naprosto automaticky přiřazovány vlastnosti jako dokonalá soustředěnost, odolnost nebo sebejistota. Například i slovo olympionik s kořeny v řecké mytologii naznačuje, že jsou tyto osoby nadlidskými bytostmi. I olympijští medailisté a světoví šampioni jsou ale obyčejní smrtelníci, lidi z masa a kostí, kteří denně zápasí s depresemi i jinými psychickými problémy. Podle dat od Athletes for Hope, sdružení, jehož cílem je vzdělávat, povzbuzovat a pomáhat sportovcům, se dokonce s krizí duševního zdraví potýká až pětatřicet procent elitních sportovců. Krize se pak může projevovat nadměrným stresem, poruchami příjmu potravy, vyhořením, depresí, úzkostí, obsedantně kompulzivní poruchami a ve velmi častých případech také užíváním návykových látek a později i závislostí.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Sebevražedné myšlenky
Když před pár dny na olympijských hrách v Tokiu vystoupila Američanka Simone Bilesová s tím, že nebude obhajovat zlato v gymnastickém víceboji z důvodu problémů s duševním zdravím, znovu tím rozpoutala důležitou debatu o mentálních problémech, které provází vrcholové sportovce. Čtyřnásobná olympijská vítězka a čtrnáctinásobná mistryně světa ze soutěže tedy odstoupila, i když byla žhavou kandidátkou na vítězství. Letos ale nebyla jedinou sportovkyní, která se během velkého turnaje stáhla do ústraní kvůli špatné psychické kondici. Z French Open totiž odstoupila tenisová hvězda Naomi Ósakaová. Japonka nejdřív sklidila kritiku za to, že během grandslamového turnaje hodlá kvůli svému duševnímu zdraví bojkotovat média. Ona sama tehdy vydala prohlášení, že právě psychickou pohodu sportovců považuje z vlastní zkušenosti za zásadní a dodala, že od roku 2018 trpěla dlouhými záchvaty depresí, které nedokázala dlouhodobě zvládat. Sociální úzkost a stres z vystupování před médii pak označila za hlavní důvod svého bojkotu.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Legendární plavec i hvězda NBA
K odstoupení gymnastky Bilesové se vyjádřil i legendární plavec Michael Phelps, který na Twitter napsal, že mu sice odstoupení Bilesové zlomilo srdce, přesto je rád, že se o psychice ve sportu za posledních 18 měsíců začalo více hovořit. Sám Phelps si totiž prošel těžkým obdobím. V roce 2009 byl vyfocen, jak kouří marihuanu a o šest let později byl dokonce zatčen za zběsilou jízdu autem pod vlivem alkoholu. Phelpse poté čekala odvykačka, kde se pomocí terapeutů snažil bojovat s depresemi, úzkostmi a sebevražednými myšlenkami. To se nakonec povedlo a v roce 2016 na OH v Riu nasbíral rovnou šest medailí, přičemž celkově jich má na kontě rekordních osmadvacet. V současné době právě on pomáhá lidem s obdobnými problémy, a to prostřednictvím nadace Michael Phelps Foundation.
Psychické problémy se ale objevily například i u Sereny Williamsové, lyžařky Lindsey Wonnové nebo hráče NBA DeMara DeRozana, který na Twitter na psal ve tři ráno zprávu, že z něj deprese vyždímají to nejlepší. Na to konto NBA zavedla nové pravidlo, aby od sezony 2019-2020 v každém týmu měli alespoň jednoho licencovaného profesionála v oblasti duševního zdraví. „Je to jedna z věcí, které si musí lidé uvědomit. Bez ohledu na to, jak vypadáme nezničitelní, jsme na konci dne všichni jenom obyčejní lidé, s normálními pocity,” řekl basketbalista pro deník The Star. Právě DeRozanova otevřenost dodala kuráž také dalšímu hráči NBA. Kevin Love kvůli svým záchvatům paniky, kterými trpěl před zápasy, navštěvoval terapeuta, avšak nikomu o tom neřekl ze strachu, že by mohl být vnímán jako slaboch. Odvahu veřejně se ke svým problémům přiznat mu dodal právě až DeRozanův příběh.
Studie, kterou provedla Torontská Univerzita naznačuje, že elitní sportovci zažívají problémy spojené s duševním zdraví mnohem častěji než si většina lidí uvědomuje. Například 31,7 procent kanadských reprezentantům, kteří se chytali na OH v Tokiu, hlásilo příznaky deprese a úzkosti. Přesto se ale této problematice nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužila a některé příběhy mají poté bohužel i špatný konec, jako je ten fotbalisty Františka Rajtorala, který si před čtyřmi lety vzal život. Nebyl to však v našich končinách ojedinělý případ. Stejný osud totiž potkal například i fotbalisty Davida Bystroně a Pavla Pergla. Proto je důležité o duševním zdraví ve sportu mluvit nahlas a zvyšovat povědomí o faktu, že nalomená psychika není výjimkou ani mezi reprezentační elitou.
