Do povědomí vstoupil Tomáš Morávek knihou Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi. Zveřejnil v ní příběhy dětí z ústavní péče, s nimiž se během své praxe vychovatele setkal. Zastává názor, že k dětem, i k těm považovaným za „zlobivé“, je třeba přistupovat se zájmem a snahou o pochopení.
V oboru, kde většinou pracují starší ženy, působí coby mladý muž nonkonformního vzhledu trošku jako zjevení. Jeho tělo zdobí několik tetování. Jedno z nich zobrazuje vlka, který chrání ovečku. „Silnější by měl vždycky chránit slabšího,“ říká.
„Začali mě zvát do televizí, rádií a časopisů, kde je mi přisuzována role vychovatele, který drsně hájí práva dětí. Ale to nebyl můj záměr,“ vypráví. „Podle mě neříkám nic, co by veřejnost neměla přirozeně vědět. Třeba to, že děti se nemlátí. Když takové věci řeknu nahlas a ještě se to spojí s mojí knížkou s vulgaritou v názvu, můžou si lidi myslet, že jsem drsnej a sprostej. Ale já takový v civilu nejsem. Nemluvím sprostě a vedu děti k tomu, že sprostě se mluvit nemá.“
Slovo s hvězdičkou pro svou knihu nepoužil ze senzacechtivosti. Název přišel od jednoho dítěte. „Když jsem v téhle profesi začínal, tak jsem se hlídal, abych postupoval správně. A stejně jsem to u jednoho dítěte pokazil,“ vzpomíná. „Ten malej devítiletej kluk za mnou přišel a ptá se: ,A proč jsi to udělal?‘ Přemýšlel jsem nad tím a říkal si: Vždyť jsem postupoval správně, dodržel jsem vše, co mě kdy učili. A ten kluk se na mě podívá a říká: ,Strejdo, ty nad tím moc přemýšlíš. Příště nebuď p*ča a takhle to nedělej.‘ A to je ono. Někdy stačí nebýt p*ča.“
Kniha může být přínosem i pro rodiče z běžných rodin, protože si přece jenom všichni občas potřebujeme připomenout, že neexistuje zlobivé nebo špatné dítě, jen špatné chování, které můžeme spolu s dětmi napravit.
Jídlo pod polštářem
„Dostanete do zařízení třeba dítě, které krade. Položíte si peněženku na stůl a najednou z ní zmizí peníze. Můžete si říct: ,Tyjo, zloděj!‘ Ale když se na to podíváte optikou dítěte, zjistíte, že žilo tři roky na ulici a nemělo co jíst. Krádež nebo hromadění věcí pro něj byly strategií, jak přežít,“ vysvětluje a zmiňuje, že u dětí, které byly zanedbávané po výživové stránce, vychovatelé pak často nacházejí schované jídlo.
Personál by měl umět takové situace zvládat, může se opřít o odborný výcvik a spolupráci s psychology a terapeuty. Nevhodné reakce personálu, s nimiž se Tomáš Morávek v praxi setkával, byly ale jedním z častých kamenů úrazu. „Naše jednání by nemělo být nahodilé a afektované. Místo naštvané reakce: ,Ty seš prase!‘ by mělo přijít pochopení: ,Ty ses bál, že už žádné jídlo nedostaneš? Neboj, dostaneš, tady je lednička, kdykoliv si můžeš něco vzít.‘ Pamatuju si, že jedna pracovnice nutila dotyčné dítě naskládat všechno plesnivé jídlo na tác a obejít s ním všechny jeho kamarády, aby jim ukázalo, jaké ,je prase‘. Tohle se dít nesmí.“
Samozřejmě ne všichni v oboru se dopouštějí takovýchto selhání. Pravdou však je, že zde častěji pracují starší lidé, kteří už třeba ani nemají dostatek fyzických a psychických sil na to, aby mohli dětem poskytnout komplexní péči. Více mladých nadšenců by k této náročné práci přitáhlo lepší finanční ohodnocení.
„Mladý člověk, který na to má vzdělání, čas a sílu, to za takto malé peníze dělat ani nemůže, protože by si tím podřezával možnost vybudovat si vlastní stabilní život. Abych tuhle práci vůbec mohl dělat, musím mít také několik dalších zaměstnání.“ Tomáš Morávek působí jako vychovatel v několika ZDVOP, pracuje na dětské krizové lince a je ředitelem organizace (Ne)ohrožené děti. Podle něj by také pomohlo, kdyby lidé víc vnímali pozitivní stránku práce, jejímž principem je simulace funkčního rodinného prostředí. „Ta práce s sebou sice nese negativa, ale zároveň je krásná. Jste jako rodič, který se stará o děti, uspáváte je, ráno děláte snídani, koukáte na pohádky, jdete s nimi na hřiště nebo zmrzlinu a jste za to placení.“
Láskyplná důslednost
Děti ho berou. Nejen proto, že je muž, ale i proto, že se o jejich emoce skutečně zajímá. „Osvědčuje se mi láskyplná důslednost,“ popisuje svůj přístup. „Láskyplnost spočívá v tom, že dítě od prvního do posledního kontaktu ví, že je v bezpečí a že je milováno, i když zalže nebo se mu něco nepovede. Když dítě dostane špatnou známku, v běžně fungující rodině ví, že může přijít domů, říct to a rodič ho miluje pořád stejně – tuto potřebu emoční vazby mají všechny děti, tudíž i děti žijící v ústavních zařízeních. Spravedlivá důslednost pak spočívá v nastavení pevných hranic. Dítě ví, co se stane, když něco udělá. Zkrátka snažím se budovat stabilní prostředí, ve kterém jsem pro dítě čitelný. Hranice pomáhají dětem vytvořit pocit bezpečí.“
Dá se tušit, že v pracovních kolektivech hájením zájmu dětí na úkor pohodlí zaměstnanců občas narazil. Zašlo to až tak daleko, že byl křivě nařčen z pedofilie. Prošel si ubíjejícím soudním procesem, z něhož vyšel jako nevinný. Přestože mu soudkyně nedoporučila vracet se do zařízení, kde si na něj vše vymysleli, hned druhý den tam znovu nastoupil. Nechtěl, aby se smyšlená obvinění ukázala jako funkční strategie, jak se zbavit pracovníka, který si dovolil chod zařízení kritizovat. Tuto událost zveřejnil i ve své knize. „Šel jsem s tím ven proto, aby to znovu někdo nezkoušel použít jako zbraň proti mně nebo proti jiným ,nepohodlným‘ mužům – vychovatelům. Mezi pracovníky se často intrikuje, říká se, že tahle krade nebo ten je alkoholik, i když je to lež. A jak nejjednodušeji zdiskreditovat muže? Říct, že je pedofil. Už jen to, že něčemu takovému čelíte, může ohrozit vaše postavení.“
Před rokem založil nevládní organizaci (Ne)ohrožené děti, jejímž cílem je vybudovat v Praze ZDVOP, které bude zaměřeno na práci s emocemi dětí a na jejich psychickou podporu. Zatím s dalšími dobrovolníky – bez dotací a grantů – pomáhá dětem, které si prošly ústavním systémem nebo jim hrozí, že v něm skončí, pravidelným poskytováním potravin, oblečení, drogerie, hraček a pořádáním volnočasových aktivit. Šíří také osvětu o zanedbávaných dětech a výchovných metodách a provozují pro děti on-line službu. Za své aktivity v listopadu získal od Nadace Lilie & Karla Janečkových ocenění Laskavec.
CO JE ZDVOP?
Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc jsou instituce (např. Klokánky nebo SOS dětské vesničky), kam se dostávají děti od narození do 18 let, a to jak rozhodnutím soudu nebo OSPOD, tak na žádost zákonných zástupců, ale i na žádost vlastní. Přicházejí sem děti odebrané z rodiny kvůli týrání a zanedbávání, umisťují se sem také děti, jejichž rodič samoživitel se například dostal do tísně a skončil bez střechy nad hlavou nebo musel na delší čas do nemocnice. Děti mohou do takových zařízení přijít i samy, pokud si doma připadají ohroženy.
