Pondělí, 12 dubna, 2021

Vyrostla generace slavných hudebníků, kteří nikdy neměli živý koncert. Být geniální už dnes nestačí, říká klavírista Tomáš Kačo

Pochází z chudé romské rodiny a dětství strávil s dalšími jedenácti sourozenci v novojičínském činžáku. Už v jeho pěti letech ale bylo jasné, že ho jeho výjimečný talent zavane daleko za hranice republiky. Klavírista Tomáš Kačo, který vždy věřil, že úspěch nezávisí na rase, barvě pleti nebo sociálních podmínkách, nakonec vystudoval prestižní Berklee College of Music v Bostonu, vyprodal legendární Carnegie Hall a dnes žije v Americe, kterou svým umem okouzlil. Nám v rozhovoru prozradil, co je v dnešní době důležité pro úspěch v hudební branži, zda pandemie ovlivní mladé umělce i to, co ho drží nohama na zemi.

Více než rok od začátku pandemie máme v České republice další lockdown a přeplněné nemocnice. Jaká vnímáte situaci okolo koronaviru v Americe?

V březnu minulého roku to bylo v Americe hodně drsné, ale jak čas plynul, člověk si na všechno svým způsobem zvykl. Ať už jde o roušky, zavřené obchody a služby nebo fakt, že se nic moc neděje. Musím ale zaklepat, že v Kalifornii se všechno razantně lepší. Hodně lidí už dostalo vakcínu, čísla nově nakažených jdou dolu a postupně se začíná otevírat. Myslím, že jsme na dobré cestě.

Předpokládám, že když nekoncertujete, velkou část času asi věnujete skládání hudby. Nebo si během nuceného volna užíváte odpočinku?

Je pravda, že volna je spoustu, takže si ho člověk opravdu i užije (směje se). Ale mám doma dva malé prcky, takže toho zrovna dvakrát moc nenaspím, i když bych chtěl. Člověk se prostě musí umět adaptovat v každé situaci, která se v životě naskytne. Jako většina z nás jsem na spoustě věcí dělal online. Mám za sebou hned několik spoluprací s umělci a hodně jsem se věnoval i skládání a hudební produkci celkově. Takže musím říct, že jsem si na situaci způsobené koronavirem našel i plusy – žádné deadliny a možnost pracovat sám na sobě.

Pro zavedené umělce je během karantény zčásti plusem i fakt, že mohou alespoň těžit ze svého jména a vydávat desky, které si lidé koupí, jelikož vědí, že sahají po kvalitě. Co ale začínající muzikanti, kteří teď nemají možnost prezentovat svou tvorbu na koncertech, akcích a festivalech? Bude jim na zaujmutí veřejnosti stačit internet, nebo se na jejich kariéře pandemie do budoucna negativně podepíše?

To je zajímavá otázka. Už před koronavirem se totiž začala celá umělecká scéna pomalu přesouvat na sociální sítě. A také vyrostla celá generace těch, kteří se stali slavnými přesto, že nikdy neměli ani jediný živý koncert. Jsou slavní proto, že nasbírali miliony sledujících a ve výsledku se mají lépe než ti, co vystupují živě. I když tedy v Čechách na tom sociální sítě nejsou ještě tak daleko, jako třeba právě v Americe nebo jinde ve světě. Je ale strašně těžké říct, jak to nakonec po skončení pandemie všechno bude.

Foto: Zdeňka Hanáková

Sláva skrze sociální sítě je celkově zajímavé téma. Přijde vám osobně fér, když si někdo musí prošlapat cestu desítkami koncertů a někdo jiný jen nahraje pár skladeb na YouTube a je z něj v uvozovkách přes noc hvězda?

Já doufám, že to snad zatím ještě není tak jednoduché, aby dotyčný nahrál na YouTube skladbu, o které bude vědět, že se spoustě lidem bude líbit a druhý den byl úspěšnou hvězdou. Práce se sociálními médii totiž vyžaduje nějaký určitý styl a dovednost, které vás dostanou až do bodu, kdy vás lidé začnou hromadně sledovat a vy se stanete slavnými, ať už na Instagramu nebo YouTube. Ale samozřejmě, že lidem, kteří si to museli oddřít i přes živé vystupování, se to zdá nefér. Nastala ale holt jiná doba, všechno jde kupředu, mění se a velmi razantně se bude měnit dál. Musíme se umět přizpůsobit.

Takže dovednost pracovat se sociálními sítěmi je asi i hlavní rozdíl, jak se dnes prosadit v hudební branži od dob, kdy jste začínal vy…

Ano je. Já začínal hrát, když mi bylo pět let. V jedenácti jsem šel do hudebky a svůj první mobil jsem dostal až někdy v šestnácti letech. Internet jsme doma vůbec neměli a vlastně ani počítač. K tomu jsem měl přístup jen jednou týdně ve škole na hodinách informatiky. Myslím, že YouTube a další současné sociální sítě v té době ještě ani nebyly a pokud ano, během vyučování se na internet stejně připojovat nesmělo. Pokud jste dnes začínající pianista nebo umělec z jakékoliv branže, být geniální a nesmírně nadaný už vám bohužel nestačí. Jak jsem říkal, člověk si musí osvojit dovednost dobře pracovat se sociálními sítěmi. Vnímám to ale jako výhodu moderní doby. Především v tom smyslu, že se všechno dostane mezi lidi neuvěřitelně rychle. Když by mi dnes bylo šest let, uměl jsem fantasticky hrát na klavír a rodiče rozuměli sociálním sítím, tak během jedné sekundy a jednoho kliku ví o mém talentu celý svět. To je na tom fantastické, fascinující a hlavně k nezaplacení. Sociální sítě vás můžou vystřelit a já umění zacházet s nimi a cit správně je použít vnímám jako dovednost, ne jenom jako nějakou hračku. Když k nim totiž přistoupíte jako k prostředku a jen na nich nezabíjíte čas, dají se velmi dobře využít.

Změnil se od vašeho dětství v něčem třeba i přístup společnosti k mladým talentům?

Myslím, že nic zásadního se nezměnilo. I v době mých začátků se ti zkušenější snažili mladým talentům pomáhat se zviditelnit. I já sám se o to dneska do určité míry pokouším, protože vím, jak je důležité, koho v životě potkáte. Nedávno jsem třeba vytvořil projekt, jenž se jmenuje Spojení z domova. Během prvního lockdownu jsem ho udělal s umělci, kteří jsou aktivní, a v tom druhém zase se svými fanoušky. Šlo o to, že jsem vypsal soutěž, že s prvními třemi lidmi, kteří mi napíšou, natočím video. Shodou okolností zvítězily tři zpěvačky, takže vždy vznikl duet, kdy jsme byli každý ve svém domově, nahráli společně jejich oblíbenou písničku a pustili ji do světa.

Foto: Zdeňka Hanáková

Vy sám pocházíte ze skromnějších poměrů, přesto jste dnes jedním z nejlepších pianistů světa. Jakou roli podle vás dnes v úspěchu hrají sociální podmínky a společenské předpoklady?

Já pevně věřím, že nezáleží na tom, v jakých sociálních podmínkách vyrůstáte a že barva pleti, rasa nebo pohlaví neurčují, čeho můžete v životě dosáhnout. To, na čem záleží a co je směrodatné, je jen vaše vůle. Znám spoustu lidí, kteří pochází ze skvělých poměrů a bohatých rodin ale rozhodně jim není předurčeno, že dodělají Harvard nebo že budou ve svém životě úspěšní. A platí to i naopak. To, že jste z chudé rodiny nikdy nemusí znamenat, že skončíte špatně. Záleží jen na odhodlání každého jedince.

Pro ty chudé je ale určitě těžší sebedůvěru najít. A především pak ji neztratit…

To je pravda. Já měl také nízké sebevědomí a získal jsem ho tak, že jsem neustále pracoval na svém talentu, na pianu. Sebevědomí se objeví ve chvíli, kdy si začnete věřit. Nechci tím říct, že je to jen o tom, jak dlouho cvičíte nebo jak dlouho se dané věci věnujete. Ale v určité míře je to tak, že čím více tu dovednost ovládáte a čím více jste to vy, kdo ji má pod kontrolou, tím větší sebevědomí získáte. Odmalička jsem měl za to, že člověk by měl být poctivý ke všemu, co dělá. A i když ve světě kolem vás bude spousta lidí, kteří vás budou chtít ošidit a podvést nebo nejít správnou cestou, důležité je to nevzdat a být poctivý, i když je ta cesta trnitá a delší. Výsledek je silnější a trvalejší, než když jdete oklikou.

Zmínil jste, že je důležité mít víru. V co jste věřil jako malý kluk vy?

Já věřil tátovi. Myslím, že to je základ – věřit někomu. A pak také ve svoje sny i v to, že někde na světě nebo ve vesmíru existuje spravedlnost, že když do něčeho hodně investujete, v nějaké podobě se vám to vrátí. V to jsem věřil odmalička.

A nebylo někdy těžké nepřestat věřit?

Člověk pochybuje často, dělo se to pořád a občas se to děje i dnes. A je to důležité. Asi nikdy nedospěju do bodu, kdy si řeknu, že už mě nic nezlomí a nerozhodí. To ani není zdravé.

Člověka to asi drží nohama na zemi…

Přesně tak. Pokud bych se do toho bodu dostal, neměl bych kam dál směřovat. A já mám pořád tendenci se vyvíjet. Neustále mě přepadá pocit, že nic neumím a stále se chci něco učit. Myslím, že jeden život nestačí na to, kolik vědomostí a poznatků můžete načerpat. A nejde jen o hudbu, ale o veškeré životní sféry.

Co se hudby týká, dokáže ve vás vůbec něco probudit podobné emoce?

S hudbou je to velmi osobní věc a troufám si říci, že nenahraditelná. Když se vám narodí první dítě, tak ta euforie, vnitřní láska i emoce, co se ve vás probudí, jsou neskutečné. No a pocity, které se ve mně mísí, když vcházím na podium, bych přirovnal přesně k tomu, jako by se mi mělo narodit miminko. Vždy jde jen o to, jak k pianu nebo hudbě přistupujete. Jestli je neoddělitelnou součástí vaší bytosti. Pro mě je to pouto neuvěřitelně silné.

Velmi silné je i vaše umění improvizace. Co vás na ni fascinuje?

Pro mě je improvizace v hudbě způsobem svobody. V klasické hudbě svoboda existuje také, ale určitě o dost menší než v improvizaci. Když máte totiž v klasice před sebou třeba Beethovenovu sonátu, existují šablony, jak by se jeho hudba měla prezentovat. Nehledě na to, že všechny noty, které jsou napsané, musíte dodržet do posledního puntíku. A tak všichni lidé na světě, ať už jsou kdekoliv, zahrají tu samou notu, protože přesně tak to napsal. Svoboda pak spočívá jen v nuancích, jakou dynamikou je zahrajete nebo kolik pocitů do toho vložíte, což jsou věci, které lidé, jež nemají hlubší hudební vzdělání, ani nepoznají. V hudbě, kterou vytvářím já, jsou změny daleko rozsáhlejší. Improvizátor se totiž převtěluje do hudebního skladatele, který komponuje na místě. A to mě neuvěřitelně baví stejně, jako naladit se na určitou energii, kterou vnímám z posluchačů, co sedí v sále. Takže věřím, že teď, v době online koncertů, se hraje umělcům velmi těžko.

A dokážete stejně dobře improvizovat i v každodenním životě?

Já myslím, že jsem improvizátor i v běžném životě. Třeba když se doma něco pokazí, tak vždycky najdu řešení, jak to opravit. Ale nevím, jestli je umění improvizace v běžných situacích důležité nebo žádoucí, každý jsme nějaký a podstatné je, jestli nám to životní nastavení funguje. Vždy je totiž spousta způsobů, jak věci vyřešit.

To je pravda. Pamatuji si, že v nějakém z rozhovorů jste zmínil, že možné je úplně vše, že vše jde zvládnout a záleží jen na vaší vůli a síle snu, který máte. Jaký sen je teď ten váš?

Aby koronavirus skončil. Bohužel proti tomu nemůžu nic dělat, ale my všichni můžeme. Jde jen o to zůstat doma. No a když pominu virus, tak snů mám ještě pořád neskutečné množství. V nejbližších měsících mě čeká spolupráce s Českou filharmonií, na kterou se velmi těším. A také doufám, že živé koncerty, které mám naplánované na červen v Čechách, budou moci proběhnout. Stále je tolik míst, kde bych chtěl hrát, tolik sálů a síní, v nichž bych si přál vystupovat, a orchestrů, s nimiž by se mi líbilo spolupracovat, jako je například Berlínská filharmonie. A bodlo by samozřejmě i nějaké Grammy (směje se). Pořád je za čím jít. A všechno začíná i u malých věcí. Třeba když si pustím na YouTube skladbu nějakého geniálního umělce a líbí se mi v ní něco, co nedokážu, tak malý sen je, naučit se to. Důležité je mít pořád zdravou chuť něčemu se učit a nemyslet si, že už jste dokázal a víte všechno. To je největší zabiják.

spot_img

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Veronika Arichteva: Na rovinu přiznávám, že mám botox

Herečka a členka trojice 3v1 Veronika Arichteva prožívá šťastné období, daří se jí v soukromí i v práci. Prý je ale trochu nervozní z...

Denisa Lhotová: Od potápění ke šperkům, které pomáhají

Denisa Lhotová se odmalička věnovala potápění, sbírala úspěchy v soutěžích a žila svůj sen. Právě díky tomuto sportu se...

Byl jsem na všech kontinentech, kde žijí vážky, přibližuje exotická místa zpěvák Dan Bárta

Zpěvák, textař, fotograf, přední český odonatolog, tedy entomolog zabývající se vážkami, a taky student aplikované ekologie – tím vším...

4 wellness resorty v Čechách a na Moravě, které musíte vyzkoušet

Pokud už nemáte v plánu vyjíždět objevovat krásy cizích zemí, ale přesto byste ještě před koncem dovolené vyrazili na...
Zavří­t reklamu