Co prozradí v rozhovoru vrchní státní zástupkyně, která z titulu své funkce může říkat jen velmi málo, spíš nic? Lenka Bradáčová se rozpovídala! Třeba o tom, kdo způsobil, že šla studovat práva, jestli měla někdy dlouhé vlasy, zda se dívá v televizi na detektivky nebo co pro ni znamená spravedlnost.
Je velmi štíhlá a neskutečně sympatická. Krásné zelené oči, barvy, kterou hned tak někdo nemá, se pořád usmívají. „Občas se mě ptají, proč jsem v televizi tak vážná. Ale copak to jde, sdělovat s úsměvem, že někoho obviňujete z trestného činu,“ vysvětluje. V civilu se ale směje ráda. Prý jsou státní zástupci navzdory svému náročnému a často chmurnému povolání veselí lidé. Ona sama ráda cestuje, miluje práci na zahradě či jízdu autem, při které si srovnává myšlenky.
Od kdy jste měla jasno, že chcete studovat práva?
Na prvním i na druhém stupni základní školy jsem měla úplně jiné představy! Chtěla jsem být učitelka. Šla jsem na gymnázium, abych mohla dál studovat český jazyk a dějepis. Zvrtlo se to až ve třetím ročníku. Byl rok 1989 a do školy přišli noví lidé, najednou se předměty jako občanská nauka začaly učit úplně jinak. Z memorování se výuka přesunula k debatám a diskuzím. Začala jsem přemýšlet o žurnalistice nebo právech. Pak jsem se rozhodla pro práva, stal se z toho jediný sen, pustila jsem všechno ostatní a už neměla jinou alternativu. Věděla jsem, že budu právník.
Co vás na té profesi tak přitahovalo?
Spíš bych řekla, kdo mě motivoval. Přišel k nám nový učitel, vlastně to nebyl povoláním pedagog, ale chemik, pán, kterému bylo skoro osmdesát. Hodně si toho v životě prožil, byl v koncentračním táboře, v padesátých letech ho perzekvovali. Byl jedním z nejvzdělanějších lidí, které jsem potkala. Debatoval s námi mimo jiné o tom, čím budeme, snažil se nás nasměrovat. Nedávno jsem se bavila s kolegyní a shodly jsme se, že to byl on, kdo za nás rozhodl o naší profesi. Měl hlavní vliv na to, čím jsem dnes.
Probudil ve vás smysl pro spravedlnost?
Myslím, že mi spíš toto téma pomohl pojmenovat. Podle našich vlastností, jak nás poznával a vnímal, jak jsme se projevovali, nás motivoval, abychom se zúčastňovali různých vědeckých nebo literárních soutěží. Byl pro občanskou společnost, po které celý život toužil, bylo na něm vidět obrovské nadechnutí. Dokázal v nás objevit a probudit to důležité, naše kapacity. Když o tom tak přemýšlím, sice jsem právník, ale vlastně i trochu učitelství, které jsem chtěla dělat, mi taky zůstalo, přednáším na právnické fakultě, policejní a justiční akademii. Ale není to můj hlavní proud.
Je nějaké období v novodobých dějinách bývalého Československa, které vnímáte optikou spravedlnosti obzvlášť problematicky, až bolestně?
Můžeme porovnávat zločiny, ať už z druhé světové války, nebo padesátých let, ale to hlavní je, abychom jednou s odstupem doby dokázali věci pojmenovat a napravit. Alespoň v tom smyslu, že se nebudou omlouvat. Když už se oběti nedočkají justiční spravedlnosti, měly by zažít alespoň společenské odsouzení nespravedlnosti, která na nich byla spáchána. Je to pro ně velmi podstatné. Když se stane jakákoli nespravedlnost, měli bychom se s ní umět vypořádat, celá společnost. Nemůže se zapomenout, nespravedlnost se nesmí přehlížet, ale pojmenovat a důrazně odsoudit. Jinak se s problémem nevyrovnáme. Myslím, že tohle v naší zemi trochu chybí. Jsme zvyklí na kompromisy, k těmto věcem přistupujeme stylem, žádné zlo není tak zlé. Hodnotíme tak ale i dobro, obojí relativizujeme. To vnímám jako problém. Právník by se neměl vzdát svých zásad ani v dobách těžkých, ani v těch dobrých, kdy nemusí bojovat za nic velkého. Když nespravedlnost zůstane nepojmenovaná a nevyřešená, devastuje to celou společnost i každého člověka. Když žijete dlouhodobě s pocitem nespravedlnosti, těžko můžete dosáhnout společenského a lidského uspokojení.
Jenže z úst lidí docela často slýchám, to už bylo dávno, tím se nemá cenu zabývat. Nechtějí otevírat staré rány, prý už to nikomu nic nepřinese.
Když je něco dobré, má se říct, že je to dobré a špatné je špatné. Nemáme říkat, že je to šedé, když je to černé! A netýká se to jen politických zločinů, ale každého zločinu. Pro oběti je důležité slyšet, ano to je odsouzeníhodné. Naši společnost tento přístup, to že tu nespravedlnost relativizujeme, opravdu hodně devastuje.
V rámci své profese ovlivňujete osudy jiných lidí, musí být velmi náročné vypořádat se s tím, že se můžete i mýlit. Jak se vyrovnáváte s vlastními pochybnostmi?
Jako státní zástupci rozhodujeme každodenně o tom, jestli někomu výrazně zasáhneme do života. Protože zahájit trestní stíhání, dát návrh na vazbu, to jsou zásadní věci, o kterých musíte přemýšlet pořád, třeba i po letech. Pokud máte pochybnost, musíte učinit vše, co je ve vašich silách, abyste ji rozptýlili. Nesmíte žít s pochybností, aniž byste neudělali všechno proto, abyste se jí zbavili. Někdy se to nepodaří. Konečné rozhodnutí je pak na soudu a v trestním právu platí jedna velmi silná zásada, v případě pochybnosti o vině se postupuje ve prospěch obviněného.
Za vaší prací nejde jen tak jednoduše zabouchnout dveře kanceláře. Jak odpočíváte a čistíte hlavu?
Hlavně, tahle práce vás musí pořád bavit a uspokojovat. Nedá se dělat z povinnosti. Nejhorší je myslet si, přijdu do úřadu, odpracuju, dostanu peníze a pryč. Musíte v ní pořád vidět smysl. Úplně vypnout tedy nemůžu nikdy, ale samozřejmě že odpočívám. Mám ráda sport a fyzickou práci, kde je vidět výsledek. Na své zahradě jsem skoro každý den, i kdybych tam měla udělat jen něco malého, ostříhat růže nebo posekat trávník, cokoli, mám to, co udělám, hned před očima. A to je pro mě důležité. V naší profesi totiž na výsledky někdy čekáme i roky.
Jste konzervativní i co se týče vlasů? Pořád vás vídáme v krátkých. Měla jste někdy delší účes?
Nikdy a ani jsem o tom neuvažovala. Stereotyp mi dává určitou sílu, uzemňuje. V práci se děje pořád něco jiného, v ostatním životě pak potřebuji své jistoty, které mě uklidňují.
Existuje něco jako váš typický běžný pracovní den?
Ne! Právě že pokaždé je to jinak. Každý den je unikát, ve kterém je trocha byrokracie, formálních záležitostí a pak se náplň hodně odvíjí od toho, co se projednává, je to práce metodická, legislativní, kontrolní až po trestní věci, které dozoruji před soudem. Když ráno přijdu do kanceláře, vlastně nevím, co mě přesně všechno čeká.
Čtete ráda detektivky?
Nečtu je vůbec a nikdy jsem je nečetla. Nebaví mě, ani ty klasické. V televizi se ale ráda podívám na detektivní seriály, třeba Případy 1. oddělení, na radu Vacátka nebo Malý pitaval z velkého města, ty věrně odráží stav české policie své doby.
Takže jim můžeme věřit?
Jsou velmi realistické. Některé případy z 1. oddělení dokonce znám, tak se u nich usměju: ano, takhle to bylo.
Vaše profese je plná mužů, a velíte jim vy, žena. Setkala jste se někdy s nějakou genderovou nevraživostí?
Nikdy. Možná i proto, že je má práce rychlá a není moc čas nad tím přemýšlet. Měla jsem vždycky okolo sebe velmi inspirativní muže, kteří mě pobízeli k tomu, abych se dál rozvíjela a byla lepší a lepší. První, co se očekává od státního zástupce, je, že bude rozhodný, že bude mít cíl a zná cestu, jak ho naplnit. O tom se uvažuje především, pak teprve přichází případně na řadu mužský a ženský přístup k práci, to že jsou ženy například schopné potlačit v některých situacích určité vlastnosti. Nikdy jsem se ale nepotkala s negativní reakcí vůči sobě.
Měla jste někdy strach? Vyhrožoval vám v souvislosti s vaší funkcí někdo?
Nejen já, ale i řada kolegů někdy pocítila určité riziko. Jen málokdy se stane, že by osoba, kterou postavíme před soud, prohlásila, že to bylo od nás správné. Část reakcí je neutrálních a někteří odsouzení to berou jako osobní konflikt a chtějí to řešit agresí. To se musíme svěřit do rukou odborníků, nikdo to nemůže řešit sám, protože by mohl přecenit nebo podcenit riziko. Mít osobního strážce není běžné, ale nelze to vyloučit, záleží na vyhodnocení rizika. Je jasné, že nemůžeme vidět za každým rohem nebezpečí, to bychom tuhle práci nemohli dělat.
Bála jste se někdy na cestách? Říkala jste, že jezdíte i do Asie nebo Afriky, předpokládám, že ne s cestovkou.
S cestovní kanceláří jsem nebyla nikdy. Ale zároveň jsem nikdy nezažila, že bych byla na cestě v ohrožení. Velmi přísně dodržuju pravidla, pokud se někam nemá chodit, nechodím tam, nechávám se očkovat… Nesmí to být hazard. Když se pravidla dodržují, rizika se minimalizují, jako ve všem.
Dáváte si v životě cíle?
Když jsem přišla do úřadu, stanovila jsem si velký cíl, posunout zastupitelství na pozici emancipované samostatné instituce, aby byli státní zástupci profesionálové, kteří nezklamou.
A osobní cíl?
Chci žít, asi jako každý, spokojený a naplněný život. Cítím se spokojená, v mém životě nebylo mnoho situací, kdy by to bylo jinak. Držím se velkého poselství mé babičky: buď spokojená s tím, co máš, a nechtěj měnit to, co měnit nejde, snaž se měnit to, co můžeš, pokud to měnit chceš.
