Věra Závorková vždycky chtěla vynikat ve sportu. Když v pubertě musela podstoupit amputaci nohy, řešila hlavně, jaký sport pak bude moct dělat. Vybrala si plavání, které jí dodává svobodu a sebevědomí. Věra je jednou z hrdinek organizace Fuck Cancer, která se podílela na seriálu Smysl pro tumor.
Čím jste chtěla být, když jste byla malá?
Ještě když jsem byla u mamky v břiše, umřel mi táta. Byl policajt, a protože mi všichni jako malé holce vychvalovali, jaký to byl sportovec, vždycky jsem taky chtěla sportovat a jít na policejní školu. Dělala jsem balet, aerobik, atletiku, a když ve třinácti přišlo onkologické onemocnění a sdělili mi, že mi musí amputovat nohu, říkala jsem si: „Tyjo, celej život dělám sporty, co teď budu dělat bez nohy?“ Doktoři ale říkali, že i s jednou nohou můžu sportovat – kolo, plavání, tenis… Vybrala jsem si plavání, ale uvědomila jsem si, že mě nevezmou na policejní školu. Na jednu stranu to bylo pro mě velké zklamání, na druhou stranu mě to nakoplo. Byla jsem motivovaná něco dokázat i s handicapem a chtěla jsem motivovat další lidi. Proto jsem šla na zdrávku. Zdravotnictví se nevěnuju, ale plavání mě drží doteď.
Znala jste tehdy nějaké handicapované sportovce? Měla jste mezi nimi vzor?
Po amputaci jsem začala sledovat parasportovce a jako první mi na internetu vyskočil cyklista Jiří Ježek, který má amputovanou nohu pod kolenem. Hledala jsem amputáře, kteří mají stejnou amputaci jako já, v půlce stehna. Našla jsem jednu holčinu a říkala jsem si, že bych to taky mohla zvládnout. Jirka mi daroval kolo, párkrát jsem to s nimi byla zkusit, ale rychle jsem se unavila a uvědomila jsem si, že voda je mi daleko příjemnější. Rozhodla jsem se nechat si kolo jako doplňkový sport. Jirka byl můj vzor, ale v plavání jsem nikoho handicapovaného neznala.
Jak se vůbec přišlo na to, že máte v noze problém?
Tenkrát mě začalo pobolívat koleno, hlavně když jsem byla v klidu. Dětský lékař usoudil, že to může být z růstu, doporučil ibalgin, mazat francovkou a že se uvidí. Podrobnější vyšetření mi nedělal. V osmé třídě jsme odjeli na lyžák a já jsem pořád padala, koleno mi nedrželo, bolelo čím dál víc a po návratu už jsem ho měla červené a napuchlé. Hned jsme jeli do kolínské nemocnice, kde mi do těla aplikovali kontrastní látku. „Rozsvítilo“ se mi koleno, takže už asi věděli, co to je, nebyli ovšem specializovaní na onkologické pacienty, proto mě poslali do Motola. Tam se po magnetické rezonanci potvrdilo, že mám v koleni nádor, a biopsie ukázala, že byl zhoubný. Nasadili mi dvoufázové chemoterapie a díky tomu se nádor zapouzdřil a nešířil se. Řekli mi, že to můžou zkusit vyoperovat, ale podle jejich zkušenosti buňky můžou začít metastázovat jinde. Proto doporučili amputaci. Mamka, která přišla o manžela, nechtěla přijít ještě o mě, a díky bohu, že uvažovala takto, protože díky amputaci jsem tu už čtrnáct let zdravá. Nevrátilo se to.
Co vám šlo hlavou, když jste se dozvěděla, že je to takhle vážné?
Když jsem se v sedmi letech dozvěděla, že mi umřel táta, začala jsem se bát smrti. A když mi ve třinácti řekli, že můžu umřít, pokud se nebudu hned léčit, naskočil mi strach ze smrti. A tak jsem jim řekla: „Dělejte si se mnou, co chcete, hlavně abych to přežila.“ Říkali mi, že musím počítat s tím, že mi vypadají vlasy, budu hodně hubená… To všechno mi bylo jedno. Měla jsem jasný cíl: zvládnout to, vyléčit se a přežít.
Potkalo vás to v náročném období puberty, kdy holky řeší kluky, kamarády, módu. Tyhle věci vás netrápily?
Kluky ani oblíkání jsem úplně neřešila. Spíš ty kamarády… Bála jsem se, co budou říkat. Ne že by mě odstřihli, ale že mě budou litovat. To jsem nechtěla. Když jsem se vrátila do školy, neměla jsem ještě zhotovenou protézu a celou devítku jsem chodila do školy bez nohy o dvou berlích. Samozřejmě na mě děti koukaly, ty menší si třeba ukazovaly, ale ve škole jsme je na to s mamkou připravily a říkala jsem, ať se mě klidně ptají, pokud je něco zajímá. Takže to bylo v pohodě. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mě někdo odsuzoval nebo se mi posmíval.
Nestalo se přece jenom, že se vás něco dotklo nebo vás mrzelo, jak se k vám někdo zachoval? Třeba i z nevědomosti…
Chodila jsem s jedním klukem, jehož mamka byla sama handicapovaná a pro své vymodlené syny chtěla to nejlepší. Proto mu vztah se mnou dlouho rozmlouvala. Říkala mu, že má na víc. Svůj nesouhlas dávala silně najevo a nakonec jsme vztah ukončili a šli si každý svou cestou. To byla asi jediná negativní příhoda skrz handicap.
Jak vás dnes muži berou? Nezaleknou se třeba?
Asi se najdou typy kluků, kteří si můžou říct, jo, byl bych s ní, ale co až budeme staří? Ale překvapilo mě, že se vztahy absolutně nemám problém. O kluky nemám nouzi a přijde mi, že jsou i zvědaví. Někteří mi psali, že by mě chtěli třeba jenom na sex. Asi je zajímalo, jaké to je. Se současným partnerem jsem krátce. Mně je 28, jemu 36 a bavíme se i o dětech, ale já chci ještě pár let dělat sport. Přijde mi, že řeším normální věci, jako bych byla zdravá. Muži mi dávají najevo, že mě berou jako sobě rovnou, a i díky tomu svůj handicap tolik nevnímám.
Jeden díl seriálu Smysl pro tumor se věnoval reprodukci. Chemoterapie snižuje plodnost, proto se mužům doporučuje nechat si zamrazit sperma a ženám vajíčka. S vámi to někdo v těch třinácti letech řešil?
Překvapuje mě, jak o tom teď všichni mluví. Pořád slýchám, jak někomu odebírali vajíčka a spermie, ale já jsem si tím vůbec neprošla. Ve třinácti už jsem menstruovala, ale nic mi neodebírali. Nevím proč.
Možná to tehdy ještě nebyla běžná praxe.
Možná. Jak jsem starší, napadá mě, jestli vůbec budu plodná. Každý rok chodím na preventivní prohlídky, podle gynekologa mám funkční vaječníky a všechno je v pořádku, ale plodnost je prý vhodné řešit, až opravdu budu chtít mít dítě. Sama nevim, jestli s tím budu mít jednou problém.
Chodíte na další zdravotní kontroly, aby se nemoc nevrátila?
Prvních deset let se chodí každý rok a pak se interval prodlužuje. Chodila jsem na rentgen plic, rentgen nohy a jako sportovec chodím i na srdce, protože na to může mít chemoterapie vliv. Ničí taky ledviny a někdo může přijít i o sluch. Sluch si hlídám, protože mi v důsledku chemoterapií občas píská v uších. Chemoterapie vám žere tělo, dlouho to doznívá a pořád se může objevit něco nového. Totálně se mi vyrušila imunita, začala se tvořit nová a objevily se mi alergie, které jsem dřív neměla. Zjistili mi třeba alergii na jeden druh antibiotik. Taky se mi po chemoterapiích hodně zhoršila zubní sklovina a mám větší kazivost zubů. S tím jsem se setkala u spousty kamarádů, kteří se taky léčili.
V plavání jste se dostala na velmi dobrou úroveň. Měla jste od začátku cíl dostat se nejdál, co to jde?
Vždycky když jsem dělala nějaký sport, nemohla jsem ho dělat jen tak. Musím vidět cíl. Nejenom kvůli medailím a dobrým časům. Začínala jsem plavat v rámci rehabilitace a trenérka navrhla, jestli bychom ještě s jedním klukem nechtěli zkusit menší závody. Nám se to tak zalíbilo, že jsme pak chtěli na další a na další. Rozhodla jsem se plavání věnovat s tím, že to chci někam dotáhnout. Od handicapovaných sportovců jsem přešla ke zdravým, při tréninku mě víc táhli, začala jsem se zlepšovat a jezdila jsem na závody s nimi.
Vaším snem byla paralympiáda v Riu. Proč to nevyšlo?
Tenkrát do ní zbývaly dva roky. Šlapala jsem do toho, strašně mě to bavilo, úplně mě to pohltilo a přestala jsem se soustředit na školu. Měla jsem špatné známky a rodiče mi vtloukali do hlavy, že potřebuju maturitu a takhle to nejde. Byla jsem z toho ve stresu, brečela jsem, rodiče mě ale přesvědčili, že plavat můžu vždycky a že to bude dobrý, když si dám od plavání pauzu. Po maturitě jsem se k plavání vrátila, ale výsledky už nebyly tak dobré, spadlo mi sebevědomí a začínala jsem odznova. A když jsem se do toho znovu dostávala, přišel covid. Očkování mi nebylo doporučeno kvůli riziku trombózy, kterou chemoterapie způsobují. Proto koneckonců ani nemůžu brát antikoncepci, protože sráží krev. Plavat jsem chodila jen v létě, když bylo všechno otevřené. Tím jsem ztratila další dva roky. Chtěla jsem si ale splnit nějaký cíl, jet na Evropu, na paralympiádu nebo si aspoň splnit limit.
Na jaře 2022 jsem začala znovu trénovat a v květnu jsem jela na mistrovství republiky. Nedávala jsem tomu žádné šance, jen jsem si chtěla zlepšit časy, ale na padesátku motýlkem jsem získala první místo a stala se mistryní České republiky. Neuvěřitelně mě to nabudilo a od té doby jsem se nezastavila. Našla jsem si soukromého trenéra ve fitku na suchou přípravu, umisťovala jsem se na bednách a chtěla jsem zkusit i zahraniční závody. V listopadu jsme odletěli na Světové hry do Thajska a hned první den jsem získala dvě bronzové medaile s tím, že jsem si na stovku kraulem zlepšila čas o osm vteřin. To pro mě bylo víc než medaile.
Byla další metou letošní paralympiáda v Paříži?
To ne, plavu intenzivně dva roky a ještě na to nemám limity. Stovku kraulem mám za minutu osmnáct a limit je 1:09. Ale není to tak, že můžu jet, jakmile splním limit. Česká republika dostává určitý počet míst pro sportovce. Může nás být deset, ale vyberou třeba tři holky a tři kluky. Odvíjí se to podle času, podle věku, kolikrát jsme byli na paralympiádě… Proto jsem si říkala, že je pro mě cíl splnit si limit a pak to nechám osudu.
Připadá v úvahu ještě následující paralympiáda? Budete na to mít dost sil?
Teď si ze mě někdo dělal srandu, že už jsem na plavání stará, protože zdraví plavci končí třeba ve 32. Ale u nás handicapovaných je to jinak. Měla jsem i strach, že se nebudu nikam posouvat, když budu plavat s dvacetiletými, ale vidím, že moje časy jdou pořád krásně dolů. Myslím, že když se tomu odevzdám a nepřekvapí mě nějaká nemoc, je paralympiáda za čtyři roky v Los Angeles reálná. Chtěla jsem si splnit sen a vždycky mi to něco pokazilo, ale tam by se mi to mohlo podařit a ukončila bych tím závodní kariéru. Chci dělat trenérku a dál plavat, protože v plavání cítím obrovskou svobodu. Vždycky mě to uklidní. Když je mi nejhůř, jdu si zaplavat.
Jste jednou z heroes pacientské organizace Fuck Cancer, tedy mladých lidí, kteří překonali rakovinu. Jak začala vaše spolupráce?
Z větší části je to skupina lidí, se kterými jsme si to odtrpěli spolu. Začínali jsme jako parta v Motole a pořád jsme v kontaktu, jezdíme spolu třeba na hory. Když zakládali Fuck Cancer, ptali se, jestli bych se taky nechtěla přidat. Byla jsem ráda, že můžu dál předávat pozitivní energii. Aby si někdo, kdo je onkologicky nemocný, neřekl, že je konec. Naopak začíná něco nového.
Na konci každého dílu se někteří heroes svěřují s vlastními zážitky s nemocí. Vás jsem mezi nimi ale neviděla.
Účastnila jsem se natáčení, ale nakonec tři z nás vystřihli, mě z důvodu věku. Ve třinácti jsem ještě neřešila partnery, děti, zamražení vajíček, neřešila jsem módu, práci, neměla jsem ani pořádnou pubertu. Dělala jsem jen sport. Obsadili spíš ty, kteří mohli mluvit o tématech, která se v seriálu probírají. Objevila jsem se ale v upoutávkách a v březnu budeme fotit kalendář Fuck Cancer.
Měla jste možnost vidět celý seriál?
Už mi chybí jen jeden díl. Byla jsem na promítání několika epizod v kině, ale dostala jsem šílenou migrénu a musela jsem jet domů. Na migrény trpím, protože mám kvůli handicapu narušenou rovnováhu. Když jsem kvůli covidu nesportovala, měla jsem migrénu každý měsíc. To bylo hrozný. Jakmile jsem zase začala plavat, přišla takhle velká migréna třeba po roce.
Musím říct, že z vás cítím velkou pozitivní energii. Máte to tak pořád?
I kvůli handicapu jsem si uvědomila, že opravdu nevíme, jak dlouho tady budeme. Každý den musím žít naplno, a i když mě někdo naštve, tak se tomu směju. Nebudu se rozčilovat, když vím, že jsou to banality proti tomu, čím jsem si prošla. Pokud mi někdo třeba řekne, že je onkologicky nemocný, beru to jako normální věc. Nelituju sebe a nechci ani litovat nikoho jiného. Když se někdo lituje, snažím se mu to rozmluvit. Může být přece daleko hůř. Jsem hodně pozitivní, dokážu si ze spousty věcí udělat srandu, ale nemám trpělivost pořád někoho o něčem přesvědčovat, když ten člověk nemá ani snahu. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale říkám věci na rovinu a buď si ten druhý z toho něco vezme, nebo ne.
