Nikdy nemuseli překonávat krizi. Shodli se na tom, jak vychovávat děti a že je důležitější mít doma obraz než drahé auto. Seznámili se v hospodě, brali se po velmi krátkém chození a jsou manželi čtyřiačtyřicet let. Seznamte se, Helena a Michael Třeštíkovi, ideální pár.
Bez nadsázky, režisérka, pedagožka Helena Třeštíková a spisovatel, architekt a milovník umění Michael Třeštík můžou budit závist, tu neškodnou a radostnou. Oba působí velmi skromně, až plaše, a když s nimi chvíli jste a posloucháte je, řeknete si, skvělé, oni existují! Lidi, kteří se milují, respektují a láska jim vydržela navzdory všem životním proměnám. Naděje, že to vyjde i těm druhým, žije!
Jak jste se seznámili?
Helena: V hospodě, kde jsem točila, byl tam s kamarádem. Potřebovala jsem tehdy najít hospodu, kde se schází alkoholici, poradili mi, že dobré to bude U Glaubiců, no a právě tam jsem narazila na Michala s kamarádem. Došlo mezi námi ke konfliktu a ten jsme po natáčení řešili. Seděli jsme tehdy ve třech, vyměnili jsme si čísla a pak se znovu sešli. I na další schůzku znovu přišli oba dva. Mně se ale líbil Michal, jenže pořád s námi byl i ten druhý. Kamarádce, které jsem svěřovala své problémy, jsem tehdy řekla: Mám novej objev. Ale je v tom zase problém. Hádej, jakej. A ona na to: Je ženatej. Ne. Je moc starej. Ne. Moc mladej? Ne. Je to cizinec? Ne. Má nějaký nemanželský dítě? Ne. Je homosexuál? Ne. Pak se zarazila, lehce zbledla a zeptala se, je to komunista?! Ne! Vysvětlila jsem, že problémem je ten věčně přisátý kamarád. Bylo úsměvné, jak pro ni byl tou nejhorší variantou komunista.
Jak jste se kamaráda zbavili?
Michael: Po čase pochopil, jaká je situace, tak ani nebylo třeba moc manévrovat.
Helena: Ale všechno v dobrém! Byl to náš svědek na svatbě.
Byli jste, když jste se seznámili, oba volní?
Michael: Ano, to byla vzácná souhra okolností, aby se potkali lidi, kteří se k sobě tolik hodí a byli oba nezadaní.
Helena: Šílená náhoda! Opravdu jsme si sedli a bylo to bez překážek. Třeba, jak už jsem říkala, ten nastavený pozitivní vztah mužů k pracujícím ženám, který Michal má. To byla zásadní skutečnost, která nám pak hodně usnadnila život.
Michael: Třeba i ohledně vaření. Oběma nám nezáleželo na tom, jaký oběd se vaří, ale jak dlouho to trvá. Důležité pro nás oba bylo, aby to zabralo co nejkratší dobu. Oba jsme taky od začátku měli potřebu mít svůj vlastní psací stůl a taky jsme je měli, i když jsme zpočátku bydleli v malém pokojíčku.
Helena: Když jsem se v začátcích manželství chtěla předvést a ptala se, co bych mohla uvařit, on jen řekl, udělej něco, co ti zabere nejmíň času. To mě dojalo, dodnes si to pamatuju. Je to muž snů. Jídlem jsme se nijak nezabývali, snažili jsme se najíst, abychom přežili, ale co jíme, nás až zas tolik nezajímalo. To jsme si přinesli z obou původních rodin.
Michael: Naši mně klidně dali v neděli rendlík a poslali do automatu pro svíčkovou. A bylo to.
Když jste se vzali, bydleli jste s Heleninými rodiči v jednom bytě. To je věc, kterou by taky dnes mnoho lidí nedokázalo.
Michael: Helenka měla mimořádně tolerantní rodiče. Byla ve svém pokojíčku, já přivandroval, ale neměl jsem vůbec špatný pocit. Protože Böhmovi byli opravdu diskrétní, nepletli se nám do života.
Helena: Je třeba ale říct, že to byl dost velký byt a my jsme ho trochu stavebně rozdělili. Měli jsme svoji kuchyňku a koupelnu, společné byly záchod a předsíň.
Michael: A měli jsme se všichni navzájem rádi. Helena Celou dobu jsme ale samozřejmě sháněli svůj vlastní byt. Jenže tehdy to šlo jen formou výměny. Michael Já kvůli tomu změnil zaměstnání, ve kterém jsem dostal byt, a ten jsme pak spolu s bytem Böhmových a bytem po mé tetě vyměnili za ten v prvním patře, co v něm dnes bydlí Tomáš. Byl to takový kulový blesk.
