Pondělí, 1 března, 2021

Koupelna se stala naším obývákem, vypráví cestovatelka Lucie Radová o soužití s šéfredaktorem Forbesu Petrem Šimůnkem

On stojí skoro deset let v čele českého Forbesu. Nijak se netají tím, že je bohém, který si rád užívá všeho, co život nabízí. Od šampaňského přes silná auta po komfort pětihvězdičkových hotelů. Ostatně jako každý správný fanfaron – tak si sám v rubrice Forbesu říká. Ona dvakrát objela svět pouze se spacákem a krosnou. K jejím posledním velkým dobrodružstvím patří šestiměsíční cesta přes Jižní Ameriku. Zvládla tolik výzev, že úplně ztratila představu o tom, co je vlastně strach. Trochu bát se začala až při prvním těhotenství. Vítejte na návštěvě u šéfredaktora Petra Šimůnka a jeho partnerky, cestovatelky a novinářky Lucie Radové.

V redakci jsme vaši dvojici pracovně nazvali „fanfaron a spacák“. Jak si rozumějí dva tak odlišné světy?

Petr Já bych neřekl, že jsou tak odlišný.

Lucie Ono se to o Petrovi moc neví, ale se spacákem mu to jde skvěle. Naposledy jsme na přelomu roku vyrazili do Santiaga de Compostela. Během sedmnáctidenní cesty severním Španělskem jsme ušli 400 kilometrů. Spali jsme po poutnických ubytovnách. Byla zima, pršelo, ani místní nevycházeli. Bála jsem se, jak to bude snášet, ale on byl nadšenej!

Petr Lucie je určitě trošku dobrodružnější, ale naše světy se vlastně hezky doplňují. Já se učím sžívat se spacákem a se stanem, ona naopak začíná oceňovat komfort pětihvězdičkových hotelů. Zatím sice neumí správně vyslovit „Louboutin“, ale v Puppu už do sauny trefí.

Lucie Labutěé! Jestli se bavíme o lenošení, tak to já ráda. A komu by se nelíbilo rozmazlování. To, co nás spojuje, je především zvědavost, touha objevovat, nechávat se překvapit. A je celkem jedno, jestli je to někde nahoře v Himálaji, nebo v Českém Krumlově. Na Petrovi je úžasné, jak se dokáže pro všechno hned nadchnout. Vždycky chodí a říká: „Ježiši, to je geniální, to je skvělý.”

Vy jste takhle pozitivní?

Lucie To on je!

Petr Určitě. Rozhodně ráno nevstávám naštvanej. Jestli je někdo pozitivnější, než jsem já, tak je to Lucie.

Předpokládám, že třeba takovému spaní ve spacáku přicházíte na chuť až díky Lucii, nebo se pletu?

Petr Spacák jsem teda znal už před Lucií. Život je bohatej a barevnej. Člověk může zažít ze škály možností a vjemů úplně všechno, nemá cenu zavírat se jen do jednoho tábora. To, co jsme zkusili na přelomu letošního roku, pro mě byl úplně novej typ cesty. Překvapilo mě, že mě baví takhle chodit.

Lucie Na takových cestách je nejúžasnější ta jednoduchost. Každý den řešíte jen to, co budete jíst a kde budete spát. Navíc není ani trochu důležité, kolik jste toho ten den ušli. Pět, deset, čtyřicet kilometrů. Na to se vás nikdo neptá. Svoboda v kostce.

Zní to romanticky, ale člověka to určitě čas od času prověří. Měli jste nějaké krize?

Lucie Já měla jednu zrovna poslední den, kdy jsem zcela vážně prohlásila, že už nikam nejdu a že je mi všechno jedno. Tak mě Petr strčil do nějaký hospody, kde prodávali obří steaky s pořádně tlustýma tukovýma krajema. A to mě nakonec zmobilizovalo natolik, že jsme do cíle přece jen došli.

V několika rozhovorech jste naznačila, že to s vámi na cestách není vůbec lehké, co si pod tím mám představit?

Lucie To se obtížně převádí do slov, to je asi třeba zažít. Nejlíp to charakterizuje určitá urputnost.

Petr Urputnost je určitě výstižný slovo. Co mi ale přijde nejpodstatnější, je, že Lucka nechce ztrácet čas.

Lucie Já bych neřekla, že jde primárně o čas. Klidně pojedu Jižní Amerikou o půl roku dýl. Důležitý je spíš pochopit celkový kontext, z kterého moje práce vychází. Když jste holka a pustíte se do věcí, které dělám, okolí vás od nich zcela přirozeně odrazuje. Neustále slyšíte: „Ty nemůžeš jet tuktukem Jižní Amerikou, protože jsi holka. Nebudeš to umět opravit. Tuhle horu už nevyjdeš, protože jsi holka a bude ti zima.“ Kvůli tomu se často ocitáte v situacích, kdy neustále ze všech stran slyšíte, že něco takzvaně „nemůžete“, protože jste holka. Jenže vy to dělat chcete a baví vás to. To ale samozřejmě neznamená, že byste na těch cestách leckdy nemusela čelit tomu, před čím vás ostatní varovali. Zcela nevyhnutelně se dostáváte do situací, které jsou nekomfortní, kdy se bojíte nebo cítíte bolest a musíte překonávat samu sebe. A těžko se pak určuje nějaká zdravá hranice, za kterou byste v rámci toho sebepřekonávání už neměla jít. Petr tak možná narážel na situace, kdy jsem třeba v Himálaji chtěla dojít na vyšší vrchol, protože jsem si myslela, že na to máme. On naopak tvrdil, že už se musíme vrátit, takže jsme si tímhle dohadováním hezky zpestřili poslední den. Možná je to se mnou na těch cestách nejobtížnější v tom smyslu, že nechci být „ta slabá“, která to brzdí. Prostě nechci být v roli té, kvůli které to vázne.

Petr V takových situacích jsem si uvědomil, že musím být ten rozumnější a přesvědčit Lucii, abychom si místo dalších výkonů dali třeba lahev vína. Protože fakt nemá smysl riskovat zdraví jen proto, že se pro něco rozhodla.

Lucie Já občas mívám v té své urputnosti tendenci věci nedomýšlet. A je asi dobře, když muž zafunguje jako ochránce, který mě vrátí nohama na zem. Možná prostě v nějakých situacích postrádám zdravý pud sebezáchovy.

Nenahání vám Lucie někdy strach?

Petr To ne, ale občas máme debaty, kdy se snažím tu její urputnost trochu usměrnit. Vyloženě radit nemá cenu. Přece jen je to ženská, která dvakrát objela svět a rozhodnout se musí sama. Nejlepší je přijít s návrhem, že už se na to ten den vykašleme a nebudeme zbytečně riskovat. Je vlastně překvapivý si uvědomit, že v naší dvojici jsem ten rozumnější já. To je asi poprvý, co o sobě něco takovýho můžu říct. Je zajímavý vyslovit to nahlas.

Lucie Ze zkušenosti vím, že když se člověk něčemu aktivně věnuje, postupně boří svoje hranice. U mě to rozhodně nejde z nuly na sto během jednoho výletu. Ale třeba v rámci šestiměsíční cesty Jižní Amerikou jsem si na konci úplně jasně uvědomila, že se fakt nebojím. Prostě už ve mně nebyl žádný strach. Pamatuju si, jak jsem spala sama ve stanu na solných pláních uprostřed ničeho. Koukala jsem na hvězdy a říkala jsem si: „Sakra, neměla by ses aspoň trochu bát?” Teď už se zase bát začínám, nejvíc ze všeho strašidel. Třeba těch pod postelí.

Petr Nesmějte se. Tady na Malý Straně vážně jsou. Já je vidím v každým trámu, v každým suku. Bydlení tady si musíte trochu zasloužit a nikdy asi nebudu vědět, jestli jsem malostranskou zkoušku složil…

Lucie Myslíš návštěvy nešťastnýho pana Vorla (postava z Povídek malostranských Jana Nerudy, pozn. red.) s jeho nakouřenou pěnovkou? Občas tu dělá pěknej randál.

Oba jste novináři. Jak se cítíte, když se role obrátí a vy jste v pozici zpovídaných?

Petr Já jsem spokojenej na obou stranách. Teď jsem třeba zvědavej, na co se budete ptát dál.

Lucie Mě to baví!

Dalo by se vysledovat, kdo z vás dvou víc mluví?

Lucie To budu asi já. Je pravda, že bych občas ráda mluvila ještě víc, ale jsou chvíle, kdy se snažím být cíleně zticha. Já jsem občas taková radioaktivní, jak to trefně pojmenoval Petr, takže je lepší to trochu tlumit, aby měla druhá strana šanci na nějaký oddech.

Petr Ona má tolik energie, že by mohla pohánět Temelín. A to hned od rána.

Lucie Je pravda, že s těhotenstvím jsem trochu ubrala. Petr je spokojený, že neotravuju celý den.

Petr Ono je to hodně dané tím, co dělám. To určitě sama znáte. V práci jsem obklopený lidmi, pořád se s někým bavím a něco řeším. Když pak přijdu domů, to poslední, co chci, je začít s někým konverzovat hned ve dveřích.

Lucie A teď si představte, že já jsem třeba celý den doma sama a píšu scénář. Najednou se otevřou dveře a v nich konečně člověk! Akorát se bohužel nechce bavit a touží mít alespoň na chvíli svůj klid.

Jak to zvládáte vybalancovat?

Petr Já většinou říkám: „Dej mi patnáct minut.“

Lucie A já si pustím stopky. Ne, teď vážně, Petr má moc rád vanu. Nechám ho tam třeba deset minut o samotě a pak za ním přijdu s nějakým pitím. Akorát si tam potřebuju zařídit pořádné sezení, třeba křeslo. Koupelna je vlastně takový náš obývák.

Petr Mně přijde nejdůležitější, když si lidi jasně řeknou, co potřebují. Ta druhá strana si to pak nepřebere tak, že jsem naštvaný na ni, ale ví, že si jen potřebuju na chvilku odpočinout a nemluvit.

Jaké jsou vaše největší neřesti?

Petr Kromě kouření mám snad úplně všechny, na který si vzpomenete.

Lucie Já jsem v zásadě hodná holka.

Oba za sebou máte svatby i rozvody. Odnesli jste si z předchozích vztahových zkušeností něco, co by vás poučilo?

Petr To je dobrá otázka, ale těžko se na ni odpovídá. Každopádně alespoň v mém případě platí, že pokud bych se ze svých předchozích partnerství nepoučil, musel bych být úplný idiot. Lucie má vlastně docela štěstí, že mě potkala v tomhle stadiu. Nechci se pouštět do nějakých podrobností, ale to základní poučení by se možná dalo shrnout větou: Být méně sobecký a chovat se zodpovědněji k tomu druhému.

Lucie Pro mě je asi nejzásadnější dát tomu druhému svobodu, aby mohl dělat to, co dělat chce. A zároveň s tím být vnitřně v pohodě, protože to je někdy hodně těžký. Řada vztahů ztroskotá na očekáváních, kdy si jeden vysní, že ten druhý bude něco dělat, a je pak nešťastný, když se to neděje. Myslím, že se snažíme hodně o věcech mluvit. A taky je to dost často Itálie.

Petr Nemít očekávání je důležitý, ale úplně nejzásadnější mi přijde přijmout partnera takovýho, jakej doopravdy je. Kolikrát ho chceme nějak vidět, ale on je ve skutečnosti úplně jinej.

Lucie Začátek konce pak je, když ho chcete měnit k obrazu svému.

Foto: Lucie Robinson

Inspirovali vás v tomhle směru nějak vaši rodiče?

Petr Naši se rozvedli, když mi bylo třináct, takže žádnej univerzální recept z Mostu, odkud pocházím, fakt nemám.

Lucie Ani já z pražského Chodova.

V lednu se vám narodí vaše první společné dítě. Je nějaký výchovný vzorec, který byste jen neradi opakovali?

Lucie Chci, aby naše dítě mohlo objevovat svět a mělo volné pole k tomu věci zkoušet a dělat chyby. Myslím, že bychom mu rádi dopřáli především co nejvíce svobody.

Petr Svoboda je pro nás klíčová. Já jsem měl krásný dětství, ale vyrůstal jsem za komoušů. Tu atmosféru totality sice dítě úplně do důsledků nevnímá, ale určitě je to zkušenost, kterou bych mu nepřál zažít.

Připadá vám, že je naše svoboda v ohrožení?

Petr Ohrožení je možná zbytečně silný slovo. V každým případě je ale cítit, že tu naši svobodu ze všech stran někdo ukusuje.

Lucie To omezování se neděje ze dne na den. Přichází postupně. Nemyslím si, že by nás za rok čekala totalita pod taktovkou jedné strany, ale nemám z toho vývoje v Česku úplně dobrý pocit.

Petr Ono nejde jen o to, co se děje u nás, ale i o celkový přístup k tzv. politické korektnosti. Pomalu se dostáváme do situace, kdy se člověk začíná bát cokoliv říct, aby ho nezavřeli nebo aby nepřišel o místo. To mi začíná hodně nápadně připomínat to, v čem jsme žili. A vnímám to jako hodně nebezpečný.

Stojíte v čele magazínu určeného lidem, kteří chtějí něco dokázat. Co pro vás znamená úspěch?

Petr Asi se budu opakovat, ale úspěch je pro mě, když děláte práci, která vás baví a je nějakým způsobem užitečná pro vaše okolí. Žít úspěšnej život podle mě znamená nežít ho jen sám pro sebe, ale i pro nějaký další lidi. A taky umět využít ten vstupní „kapitál“, který jste dostali do vínku od Pána Boha nebo od koho. Ideálně tak, aby svět po vašem odchodu byl o něco lepším místem, než když jste sem přišel. Je skvělý, když si na smrtelný posteli můžete říct: „Hele, nebylo to tak blbý.“ I to je podle mě úspěch a to by mi vlastně docela stačilo.

Myslíte si, že člověk může dělat kvalitně cokoli, co si usmyslí?

Petr Může. Může dokonce překonávat svoje vrozený handicapy. Proč ne. Na druhý straně já už ve svým věku jen těžko proniknu do NHL. Takže si myslím, že člověk by měl dělat to, co ho baví a k čemu má i nějaký reálný předpoklady. Pokud vím, že jsem do vínku dostal nějaký konkrétní talent, měl bych ho rozvíjet a neplýtvat energií na něco, na co vyloženě nemám.

Lucie Ale o tom NHL mluví Petr pořád (směje se). Já si myslím, že je naší životní povinností dělat především to, co doopravdy chceme. Protože jakmile děláme něco, co nás baví, začne nám to po čase celkem přirozeně jít. Touha v tom pokračovat nás pak provede situacemi, kdy by to ti méně zapálení už dávno vzdali. Když jsem se pustila do blogování, začalo za mnou chodit plno lidí a neustále mi opakovali: „To je skvělý cestovat po světě a psát o tom. Co pro to mám udělat?“ Když jsem jim vyjmenovala, co všechno je třeba, a že může trvat dva až tři roky, než vás podobná aktivita začne živit, obvykle rychle ztratili zájem. Většina si totiž představovala, že párkrát cvaknou foťákem, hodí to na instáč a budou žít happy life, ale takhle to nefunguje.

Vy jste měli odmalička jasno ve svých touhách a v tom, kam byste chtěli směřovat?

Lucie Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že postavičky v televizi nejsou loutky, ale herci, chtěla jsem být herečkou. Hrála jsem v ochotnickým divadle, to mi docela šlo. Na kameru jsem ale tragická. Nezahraju ani křoví. Televize mě ale nepřestala přitahovat a dneska mě živí. Baví mě vyprávět příběhy. Takže vlastně dělám přesně to, co si ta čtyřletá holka tehdá vysnila. Šťastně a vděčně.

Petr Já jsem…

Lucie… z Mostu.

Petr Já jsem z Mostu a jsem na to hrdej. Dycky Most! Náhodou bejt z Mostu je skvělá škola, pak se vám v životě líbí úplně všechno. Každýmu doporučuju, ať se tam jede podívat a vidí, odkud pochází všechno naše teplo a elektřina. Ten industriál má svoje specifický kouzlo a zvláštní estetiku. Já se tam rád vracím. Ale abych odpověděl na vaši otázku. Maturitu mám z karlovarskýho knedlíku, takže to chvíli vypadalo, že budu někde pobíhat jako číšník nebo vařit. Moc jasnýho směřování v tom nebylo. Spíš jsem to všechno bral tak, jak to šlo. Vždycky jsem rád psal, ale nikdy jsem si nemyslel, že z toho může něco bejt. Nějakým zázrakem jsem se přes všechny protivenství dostal na vysokou a k ekonomce jsem začal studovat ještě žurnalistiku. No a po revoluci pak platilo, že novinář mohl bejt každej, kdo uměl abecedu a nebyl komouš.

Nikdy jste vstupu do mediálního světa nelitoval?

Petr Určitě ne. Zejména poslední etapa s Forbesem je neskutečně zajímavá a dává mi smysl. Ono to zní jako strašný klišé, ale naším hlavním cílem je inspirovat další lidi, aby se postavili na vlastní nohy. Byli svobodný, něco budovali a tím pomáhali zlepšovat svět. A jsem moc rád, že ve Forbesu nepíšeme o takových těch arcilotrech, kteří by se sice dostali do našeho žebříčku, ale o tom úspěch není. Mám na to takovou hezkou poučku, kterou mi kdysi řekl italský šperkař Roberto Coin: „Nikdy nedělám byznys s někým, s kým bych nevydržel být dvě hodiny na obědě.“ To mi přijde dobrý a toho se i držím.

Jak vlastně zvládáte vyrovnávat touhu po světských požitcích se snahou o udržitelnější životní styl?

Lucie Recyklaci, ekologické čisticí prostředky a snahu nakupovat bez obalu považuju v dnešní době za samozřejmost, o které už asi není třeba mluvit. Já jsem za sebou ale vzhledem ke všem svým cestám zanechala takovou ekologickou stopu, že se necítím být v roli někoho, kdo by mohl v těchto otázkách radit. Určitě platí, že se v běžném životě snažím držet spíše minimalismu. Když už něco nakupuji, tak hledám jen opravdu kvalitní zboží, u něhož vím, kde a za jakých podmínek vznikalo. V tom je pro mě skvělou inspirací Petr, který rád podporuje české návrháře a malé lokální výrobce.

Petr Nákupy od místních podnikatelů a firem považuju za dobrou věc a skvělou investici. V otázkách ekologie a udržitelnosti je ale zcela nepochybně lepší Lucie, od který se hodně učím. Ne, že bych nevnímal ekologický aspekty, takový blbec nejsem, ale pravda je, že mám v tomhle směru co dohánět. Jako správný bonviván a fanfaron jsem určitě mnohem poživačnější než ona.

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Katalyzátor Yemi A.D.

Překvapí! Tím, jak přemýšlí o světě i o sobě samém, jak se vymyká, a přitom je typickým představitelem generace mileniálů, které začíná patřit tahle...

Zara hlásí zelenou

Jedním z nejoblíbenějších fast fashion řetězců je bezesporu španělská značka Zara, která je zároveň největším světovým maloobchodním prodejcem módy....

Oceány budou čistit živoucí hráze

Každou minutu skončí ve světových oceánech jedna korba nákladního auta plná plastů. Podle odborníků je množství tohoto druhu odpadu...

Návrhářka Hana Zárubová: Kdyby mi shořely střihy, jsem nula

Módní designérka Hana Zárubová, pro kterou je typický minimalismus, architektonické pojetí střihů a barevná strohost, se snaží své zákazníky...
Zavří­t reklamu