Katia Sereda pracovala v Kyjevě na reprodukční klinice a také jako asistentka lékaře v porodnici. Pak přišel 24. únor. „Lidé se na válku připravovali, měla jsem například nachystané všechny doklady, ale nikdo nečekal, že se to opravdu stane,“ vysvětluje mladá žena, která našla nový domov i práci v Praze.
Vaši kolegové také odešli?
Lidé se každým dnem rozhodují, zda zůstat na Ukrajině, nebo opustit zemi. Někteří mí přátelé se dokonce vracejí, protože je pro ně těžké začít nový život jinde. Lékaři na Ukrajině mají své pacienty, chtějí je léčit. Mají zodpovědnost, je to pro ně však mnohem náročnější. Pokud se ozvou sirény, měli byste jít do krytu. Když jste ale uprostřed operace, nemůžete odejít. Denně prokazují statečnost, když pokračují ve své práci.
Byla nemocnice, v níž jste pracovala, zasažena bombardováním?
Nebyla, je to ovšem regionální porodnice a přicházejí sem všechny pacientky, těhotné i s gynekologickými problémy, z celé oblasti. Pořád se rodí děti, protože ženy přicházejí do jiného stavu v každé době. Lékaři dál operují, slouží v ambulancích. Na jejich práci se nic nezměnilo, ale například novorozenecké oddělení JIP bylo po dobu několika týdnů umístěno ve sklepení a lékaři tam celou dobu zůstávali. Občas jim práci komplikuje chybějící materiál, protože nemocnice nemá dostatek financí. Proto pořád vyzýváme lidi k pomoci. Na začátku války to bylo velké téma, ale teď už trochu upadá do pozadí. Jenže válka ještě neskončila.
Co pro ně teď můžeme udělat? Jak jim pomáháte?
Jsem pořád v kontaktu s nemocnicí, ve které jsem pracovala. Některé lékařské vybavení již bylo objednáno s pomocí kliniky v Praze, kde nyní pracuji, a v současné době čekáme na jeho odeslání. Pokud by někdo chtěl pomoct, může mě kontaktovat a já vím, co přesně je potřeba. Na Ukrajině nyní poskytuje pomoc ve zdravotnictví nebo v armádě mnoho neziskových organizací a vždy takovou pomoc oceníme.
Proč jste si vlastně vybrala Českou republiku? Před válkou jste pracovala v Polsku.
Tam jsem byla na praxi v rámci studia. Prahu jsem navštívila v lednu jako turista, a když začala válka, čeští přátelé mi psali, že můžu přijet a zůstat u nich. Přijela jsem sama, protože moje rodina nechtěla opustit zemi. Rozhodla jsem se velmi rychle. Válka začala ve čtyři hodiny ráno a druhý den už jsem překročila hranice. Myslela jsem si, že je to na týden, maximálně dva, protože si neumíte představit, že se v 21. století může něco takového dít. Čekala jsem, že lidé z opačné strany začnou demonstrovat proti válce, protože žádný politický názor nemůže být výš než lidský život. Nic takového se však nestalo.
Vaše rodina je stále na Ukrajině?
Ano. Rodiče jsou teď blízko rumunských hranic. Sestra mě přijela navštívit do Prahy, ale po měsíci se vrátila. Ženy čelí velmi těžkému rozhodování, protože mají na Ukrajině partnery, manžele, kteří nemohou odejít, a ony nechtějí odjet bez nich. Na druhou stranu mají děti a bojí se o ně. Moje sestřenice má tři děti, odjela s nimi do Belgie a teď tam žije bez svého muže. Vůbec si neumím představit, jak těžké to musí být.
Velmi rychle jste si u nás našla práci, jak složité to bylo?
Pomohlo mi, že pracuju ve specifické oblasti reprodukční péče a že jsem měla zkušenosti z Kyjeva. Chtěla jsem být zabezpečená pro případ, že bude válka pokračovat a já tu budu muset žít a vydělávat peníze. Proto jsem si hned začala hledat práci. Poslala jsem žádost na kliniku FertiCare a další den mě pozvali na pohovor. Pak jsme museli čekat na kroky české vlády. Na konci března vláda vydala nařízení, podle kterého zde Ukrajinci mohou pracovat i bez pracovního víza, tím nám to usnadnila. Za tuto podporu jsem velmi vděčná.
Máte v plánu tu zůstat?
V červenci jsem na dva dny odjela na Ukrajinu za rodiči. Když jste tam, chcete zůstat, ale nemám dost odvahy na život ve válečných podmínkách. Jeden den může být v oblasti klid, a druhý den ji bombardují. Šokovaly mě zprávy z města Vinnycja. Před tím tam bylo bezpečno, ale pak ho zasáhly rakety a mnoho lidí zemřelo. Bombardovali centrum města i nemocnici a mně letělo hlavou, co kdybych tam pracovala zrovna já. Je to strašné. Odcházela jsem s vědomím, že víc toho dokážu ze zahraničí, můžu pomáhat se zásobováním nemocnic, můžu tady pomáhat ženám. Až ale válka skončí, chci se vrátit a pracovat tam, protože je to můj domov a opravdu mi chybí.
Podílela jste se na transferu embryí z Ukrajiny do bezpečí. To muselo být komplikované. Embrya pocházela z kliniky, kde jste pracovala?
Jsou z jiné kliniky v Kyjevě, ale to pro mě nebylo rozhodující. Embrya jsou budoucí děti a já jsem chtěla pomoct. Ohromila mě odvaha vedoucí kliniky. Když začala válka, nemyslela na to, kam odejít, kde se schovat, ale myslela na budoucnost druhých. Podařilo se jí dostat embrya na Slovensko. Musejí se ale skladovat ve správných podmínkách a bylo potřeba zajistit skladovací tanky. Koordinovala jsem spolupráci tří stran – komunikovala jsem s ukrajinskou klinikou, se slovenskou a se zástupci sítě klinik GeneraLife ve Španělsku, Norsku a Itálii, které poskytly kryokontejnery. Naštěstí se podařilo zajistit dostatek tanků, kde mohou být embrya bezpečně uložena a využita v budoucnu, až budou jejich rodiče připravení.
Co s embryi bude? Jejich rodiče zůstali na Ukrajině?
Nevím, jak to zařídí, protože transport embryí na jinou kliniku by vyžadoval zvláštní povolení. Možná počkají, až válka skončí, a pak embrya převezou zpět na Ukrajinu. Reprodukční klinika, na níž jsem v Kyjevě pracovala, je stále otevřená a má plno pacientů, lidé podstupují IVF programy. Možná právě kvůli válce někdo víc touží po tom mít děti. Na druhou stranu od kolegů vím, že je teď na Ukrajině také vyšší množství potratů, protože se ženy bojí o svoji budoucnost a o budoucnost svých dětí.
Máte informace o ženách, které šly na potrat kvůli tomu, že byly znásilněné vojáky?
S těmito případy jsem se nesetkala, ale vím, že tyto informace jsou pravdivé. Moje kolegyně pracuje na polských hranicích a poznala tam ženy a dívky, kterým se to stalo. Dostalo se jim psychologické podpory, ale nevím, jak se podařilo zařídit jim potrat, protože ty jsou v Polsku nelegální. Myslím si, že je tu ještě spousta žen, které o tom, co je potkalo, nechtějí mluvit.
Co podle vás Ukrajinu čeká v dalších měsících?
To nikdo neví. Každý se upíná k jednomu bodu a tím je konec války. Ukrajinci počítají pouze se svobodou a vítězstvím. Nejde jen o to vyhrát bitvu, ale ubránit naši zemi, náš národ. My jsme nikoho nenapadli, žili jsme normální životy, a někdo nám je zničil. Tomu se nikdo nemůže podvolit.
Až válka skončí, bude třeba ještě spousta práce. Jak potom můžeme pomoct?
Podporujte ukrajinskou ekonomiku, kupujte ukrajinské zboží. Některá města jako Mariupol nebo Charkov jsou zcela zničená. Charkov jsem několikrát navštívila, bylo to krásné univerzitní město. Vojáci bombardovali mnoho univerzit, knihoven a divadel. Bude důležité tato města a místa znovu vybudovat. Ukrajinci jsou připravení vrátit se ke svým životům a pracovat. Ukrajina už nebude stejná, bude mnohem lepší, protože když si projdeme něčím takovým, jako je válka, nic nás nemůže zastavit.
