Těšíte se na volno jako na spásu. Jste ochotní udělat si práci dopředu a dokončit všechny uzávěrky s vidinou, že už to vydržíte: Vždyť už bude dovolená! A vy si konečně odpočinete. Opravdu?!
„Prostředí, ve kterém pracuju, je náročné na výkon,“ uvádí sedmatřicetiletá Renata, která pracuje jako vedoucí týmu českých programátorů pro americkou společnost. „Musíme být k dispozici, když se nasazují nové produkty, což se dělá většinou v noci nebo o víkendu. K tomu ještě odvádím výkazy za celý tým. Svoji práci miluju, ale je nastavená tak, že nemůžu pořádně odpočívat. Porady totiž bývají on-line v čase, kdy mají v Americe pracovní dobu. No, a u nás je večer,“ svěřuje se a pokračuje: „Ale ani dovolená mou únavu nevyřeší. Abych mohla vůbec odjet, musím si práci udělat dopředu. Všechno zorganizovat, určit kompetence, dokončit všechny projekty, na kterých bych normálně ještě čtrnáct dní dělala. Před dovolenou jsem totálně vyřízená. Padám na tlamu.“
Dovolená jako odpočinek? Iluze
Jak vyplývá ze zkušeností jiných, Renata je na tom ještě dobře, když na dovolenou vůbec odjet může. „U nás to trvalo zhruba tři roky, než si americké vedení zvyklo na fakt, že podle zákoníku práce máme v podnikatelské sféře nárok na čtyři týdny dovolené, z toho dva vcelku. Oni si totiž dovolené nevybírají, nemají je! Nechápu, jak to dělají. Jsou pryč z práce dva dny na Díkůvzdání a pět dní na Vánoce… Ale i tak musím mít o dovolené nastavenou automatickou odpověď na každý mail, abych vůbec mohla vypadnout a po třech dnech mě nezačali shánět,“ svěřuje se třicetiletá Bára.
„Že si o dovolené odpočinu, tak to je iluze, kterou jsem opustila už před pár lety,“ uvádí pro změnu Marie, pětatřicetiletá šéfredaktorka lifestylového časopisu. „Vzít si ji a někam jet ale musím už kvůli dětem. Mám takovou osvědčenou fintu, jak se z dovolené nezhroutit: Nikomu nehlásím, že budu pryč, aby mě nezavalili veškerými odkládanými požadavky v pondělí po návratu. Na dovolené průběžně přes den kontroluju maily, abych byla v obraze, a po večerech vyřizuju to, co samo nevyhnije. Telefony zvedám, ale míň a jen někomu. Kdybych nedělala nic, vypadla bych z tempa a šok po návratu by byl značný.“
Pastevci a puzení k migraci
Dovolenou mnozí vnímáme jako cestování, jako změnu místa pobytu, jako aktivní pohyb. „Kam jedeš na dovolenou?“ ptáme se jeden druhého. „Co budeš dělat o dovolené?“ Co způsobuje, že se s příchodem teplých slunečních týdnů dáváme do pohybu a jsme schopni se v práci uštvat, jen abychom mohli vyrazit někam jinam? Proč vnímáme cestu do jiných oblastí jako něco, co by nás mělo občerstvit?
Odpověď napovídá výzkum Přírodovědecké fakulty, který podnikl český tým Univerzity Karlovy před pěti lety spolu s portugalskými, senegalskými a súdánskými kolegy. Tito odborníci na základě archeologických a lingvistických poznatků vytvořili předpoklad, že kdysi v pradávnu v africkém sahelu, jak se nazývá prostor mezi Saharou na severu, deštnými pralesy na jihu, Atlantským oceánem a Rudým mořem, zemědělci obdělávali půdu a zároveň pásli zvířata. A že časem se od sebe usedlí zemědělci a pastevci oddělili. Zemědělci zůstali na místě, ale pastevci začali se svými stády chodit a stěhovat se po celé severní Africe. Snad za puzení k pohybu mohla voda, která nestačila jak pro zavlažování půdy, tak pro dobytek? Snad se rychle vypásaly pastviny a bylo třeba najít nové, čerstvé? Mimochodem zmíněnému týmu vědců se podařilo tuto hypotézu dokázat molekulárně genetickými metodami. Prokázali, že před čtyřmi tisíci let se pastevci začali oddělovat od usedlých zemědělských obyvatel, kočovali a mísili se s dalšími kmeny.
Dovolenou máme v genech?
Geny mají svou sílu. Když v 6. století n. l. během stěhování národů přicházeli naši slovanští předkové do Evropy ze Zakarpatí, živili se rybolovem, lovem a také pastevectvím. Obdělávání půdy se přidalo časem. Je tak pravděpodobné, že mnozí v nás v sobě nesou genetické poselství pasteveckých předků a rytmy s ním spojené. Jakmile udeří vedro a slunce zasálá, zmocní se nás touha hnát stáda na šťavnatější pastvinu, vyhledat vodu, podřídit se klidovému pastevnímu režimu, který spočívá hlavně ve válení se v trávě, na břehu, v jezení a spaní venku.
Jedině tímto mohutným nevědomým puzením přírody si dokážu vysvětlit fakt, proč mnozí, dokonce fyzicky netrénovaní, se v létě pouštějí do neuvěřitelných výkonů a rizik nepohodlí, jen aby se od pracovního stolu rychle přesunuli jinam. Mačkáme se hodiny na přeplněných letištích, cestujeme jako skrčenci turistickou třídou, ubytováváme se v přecpaných letoviscích, kde chtě nechtě sdílíme soukromí s lidmi, které bychom do svého privátního prostoru normálně nepustili. Stojíme fronty v hotelových jídelnách, hledáme volné lehátko nebo aspoň místo pro osušku na plážích. S kardiostimulátorem a krémem na opalování podnikáme masové túry po vrcholcích hor, které byly v předminulém století zlezeny sotva párkrát a za obrovského zájmu dobových médií. Sjíždíme řeky na raftech, i když nemusíme.
Po dovolené zralá na dovolenou
Navzdory veškerému nepohodlí se však z dovolené mnozí vracejí osvěženi – novými poznatky, novým prostředím, změnou stereotypu. A jedním dechem přiznávají, že jsou zralí na dovolenou. Dovolená na cestách totiž nutně neznamená fyzický odpočinek organismu. „Za ty roky mám už dost zkušeností. Vždycky se zvědavě ptám svých podřízených, kam jedou na dovolenou,“ přiznává Magdalena, která zajišťuje marketing distributora několika značek s módou. „Samozřejmě je nenutím k odpovědi, ale většinou se mi svěří. Když v zimě nebo na Velikonoce odpovědí, že letí do Thajska, na Bali nebo do Egypta, vím, že v den plánovaného návratu do práce s nimi nemůžu počítat. Skolí je ten rozdíl teplot. Přijedou unavení a nemocní.“
Analytici portálu jobs.cz navíc upozorňují na jedno české specifikum: Bereme si dovolenou rozdrobeně a krátkou. Zatímco třeba ve Francii či Švýcarsku nejsou výjimkou třítýdenní volna, během kterých prací nebo cestováním přetažený organismus zregeneruje. Téměř tři čtvrtiny Čechů preferují týdenní dovolenou, přičemž ještě mají s sebou služební telefon a kontrolují e-maily.
„Pamatuju si na své začátky ve firmě,“ usmívá se dnes čtyřicetiletý Zdeněk, který pracuje pro švýcarskou energetickou společnost. „Náš šéf, Švýcar, odjel na dovolenou, jenže nastal nějaký průšvih. Tak jsme mu normálně zavolali, aby poradil, co s tím. Telefon sice zvedl, ale odbyl nás, že má dovolenou. A druhý den si nás zavolal na kobereček jeho šéf, co si to dovolujeme rušit pracovníka na dovolené! Potom šel ještě po firmě e-mail, kde se případ exemplárně rozebíral a vysvětlovala se pravidla firemní kultury. To byla lekce! Jenže pravda je, že oni neruší na dovolené ani nás.“
Odpočinek zapsat do kalendáře!
Faktem zůstává, že si v Česku dle jobs.cz sotva třetina zaměstnanců vybere celé volno, na které má nárok, což neskýtá výhody ani vám, ani zaměstnavatelům. Když jste neodpočatí, nejste ani produktivní. Psychologové upozorňují, že dovolená není totéž co odpočinek. Jestli odpočinek soustavně odkládáte a domníváte se, že si jej v dostatečném množství dopřejete na dovolené, jste na omylu. Ano, z dovolené se můžete vrátit nadšení a psychicky osvěžení, ale abyste vydrželi pracovní tempo až do dalšího volna, musíte odpočívat aktivně každý den. Zařadit odpočinek jako svou pravidelnou aktivitu. Vlastně i na tu dovolenou byste se měli vydat odpočatí a odolní, abyste v jiném podnebí, pod náporem klimatizací nebo změnou fyzické zátěže či stravy neonemocněli.
„Ano, řídím firmu,“ svěřil se mi anonymně majitel reklamní agentury, „ale pravda je taková, že kdybych každý den ráno neběhal a v poledne nechodil do posilovny, tak už ležím s infarktem. Když chceš dělat manažera, musíš se k sobě chovat jako vrcholový sportovec. Je v tom spousta odříkání, můžeš mít na něco chuť, ale prostě si to nedáš. A hlavně si musíš plánovat čas. Naplánovat si divadlo, kino, procházky, pivo na zahrádce s kamarády. Domluvit si akci, napsat si ji do diáře. Když přijdeš unavený z práce domů, už jen padneš a nikam se ti nechce. Takhle si ale odpočineš a ještě se udržíš ve formě.“
