Pondělí, 1 března, 2021

Dobrodruh Lukáš Matějček: Během svých výprav často končím ve vězení nebo mám problémy s policií

Když se v osmnácti vydal z ostravského paneláku stopem do Íránu, velmi brzo přišel nejen o celou krosnu, ale i o dětskou naivitu, s níž na první výpravu odjel. Dobrodruh Lukáš Matějček během expedic do Asie a Afriky nahlédl do desítek domácností tamních lidí, poznal Inda, s nímž později založil úspěšnou značku kožených výrobků, a několikrát skončil ve vězení. Cesty mu ale přinesly především nespočet zážitků, které zvěčnil v částečně autobiografickém románu Dobrodruh z paneláku. V rozhovoru nám prozradil třeba i to, jak vzpomíná na pobyt v organizaci pomáhající rwandským ženám, jaké bylo učit angličtinu děti v Nepálu a proč měl často problémy s policií.

Jak zvládáte období, kdy cestovat sice není úplně nemožné, ale přinejmenším hodně ztížené?

Na loňský rok jsem měl naplánovanou jen jedinou cestu, kdy jsem se chtěl poprvé podívat do Afriky. Naštěstí pro mě tehdy přicházely v úvahu jen termíny v lednu, únoru nebo březnu, takže se mi odletět podařilo. A nakonec jsem strávil v Africe měsíc. Stopoval jsem, v Ugandě lezl po horách a ve Rwandě jsem se zase zajímal o genocidu, která tam v devadesátých letech proběhla. Přes Facebook jsem tenkrát kontaktoval Čecha, který vede neziskovou organizaci Talking through art, jež zaměstnává ženy, které utrpěly právě v rámci genocidy, ať už tělesně, nebo duševně. Jejich příběhy byly opravdu silné, většinou se totiž jednalo o ženy, jimž vyvraždili celou rodinu a ony zůstaly bez domova a musely žebrat. Díky organizaci, která je zachraňuje z ulic, mohou vyrábět misky nebo nástěnné obrazy, dostanou za ně zaplaceno a ten můj známý se pak jejich díla snaží prodat po své ose. Mojí základnou se tedy na čtrnáct dní stala právě tato organizace a během té doby jsem samozřejmě také cestoval po Rwandě. Za loňský rok se mi tedy vlastně splnily úplně všechny plány a až poté, co jsem se vrátil, se v Čechách teprve začala řešit koronavirová krize. Tou jsem ale já, co se týká cestování, nakonec vůbec neutrpěl.

A co letos? Vím, že svoje cesty sice moc neplánujete, ale nějaké místo asi v hledáčku máte…

To je pravda, prakticky vůbec neplánuju, ale většinou mám v hlavě alespoň kontinent, který bych chtěl navštívit. Což je ale vlastně teď také dost otevřené, i když bych už v polovině února rád odletěl na měsíc až dva pryč. Můj původní plán byl dostopovat z Čech do JAR přes celou Afriku, ale jel bych přes spoustu států, kde nejsou moc přátelští, co se týká cizinců, takže bych měl asi mnohdy problém se vůbec někam dostat. No, a tak jsem začal přemýšlet spíš o Jižní Americe, Paraguayi, Bolívii nebo Uruguayi, jenže tam jsou teď tak striktní, že jsou zakázané taxíky a kdo má osobní auto, může na ulici jen na nějakou určitou dobu. Ještě několik týdnů zpět vypadalo dobře Peru, ale na konci prosince tam vyhlásili zákaz letů z Evropy. Ale možná to nakonec dopadne dobře s Ekvádorem. Chtěl bych totiž navštívit nějakou zemi, kde ještě lidé žijí tradičně a klasicky, není to tam načančané kvůli turismu a člověk se může ztratit a žít na chvíli jen s místními. To jsou zážitky, co vyhledávám.

Foto: Lukáš Matějček na cestách, archiv Lukáše Matějčka
Zážitkům jdete ale naproti asi už i samotným stopováním. Když jste tehdy v osmnácti odjížděl na první výpravu do Íránu, vydat se stopem se asi jevilo jako jedno z levnějších řešení. Dnes máte úspěšnou firmu, takže předpokládám, že se tenhle způsob cestování už stal spíš určitým životním stylem…

Do jisté míry je stopování opravdu životní styl. Hodně mě ovlivnilo v tom, že je mi jedno, jestli spím na gauči, v posteli, nebo někde na matraci na zemi, protože v rámci stopování mi to tehdy prostě jedno být muselo. Naučilo mě také chtít vlastnit jen ty věci, které potřebuju, ne třeba jen nutně k životu, ale prostě věci, které mi přinesou opravdové potěšení. Celý rok si také třeba nekoupím oblečení, ale když zjistím, že ho mohu někde sehnat levněji, pořídím si ho v tu danou chvíli víc, ale rozhodně už nejdu za měsíc nakupovat znovu. A tak je to i s autem. Je mi pětadvacet let a mám první auto, protože jsem ho dřív prostě nepotřeboval. Je ale důležité říct, že by člověk rozhodně neměl počítat s tím, že když jede stopem, je to levnější varianta. Když jste totiž pět měsíců na cestě, musíte se někde ubytovávat, stravovat, platit víza a za půl roku tak vyhodíte třeba 70 tisíc. Letenka by přitom vyšla na patnáct. Stopuju tedy spíš proto, že je to způsob cestování, který mi je nejbližší. Zažiju během něj chvíle, kdy mi nikdo nezastaví a předem nikdy netuším, kde budu spát. Nemyslím si tedy, že člověk, který podobné dobrodružství nemá rád, by tímhle způsobem vydržel žít půl roku. To by byl blázen.

Díky stopování se ale zase dostanete do spousty neočekávaných a zajímavých situací…

To je pravda. Na konci takových situací jsem pak často končil ve vězení nebo měl problémy s policií. Poprvé to bylo v Íránu, kam jsem dostopoval a potřeboval se přemístit taxíkem, protože mi bylo známým sděleno, že za stopování se tam platí docela dost peněz. Jelikož jsem chtěl ušetřit, místo oficiálního taxíka jsem si nasedl k chlápkovi, co převáží lidi ve svém autě a dává jim levnější ceny. Ten mě ale chtěl obrat, já mu nehodlal celou částku zaplatit, a tak mi ujel s celou krosnou. Zbyl mi jen pas, foťák, šedesát dolarů a mobil. Šel jsem to tedy nahlásit na policejní stanici, kde před branami stáli vojáci se samopaly, nikdo neuměl anglicky a všem přišlo divné, co tam dělá nějaký běloch. A tak mě na dvanáct hodin zavřeli. Navíc jsem měl bohužel v telefonu, který mi zabavili, fotky přítelkyně jen ve spodním prádle. V cele jsem si tedy dost barvitě představoval, co mi v zemi, kde je cenzura internetu, prohibice a trest ukamenování pro nevěrné ženy, můžou udělat. Byla to moje chyba, jelikož jsem tam podobné snímky samozřejmě vůbec neměl mít, ale to je všechno ta naivita, kterou jsem měl, když jsem na cestu odjížděl. Naštěstí po nějaké době přišla překladatelka, policistům vše vysvětlila a já od nich dostal čaj a jízdenku do Teheránu.

Foto: Kodaikanal, archiv Lukáše Matějčka
To ale nebylo naposledy, co jste si prohlédl policejní stanici na jiném kontinentu.

Byl jsem zadržený celkem třikrát. Ještě mě třeba deportovali z Tádžikistánu, jelikož jsem omylem vstoupil nelegálně na území Pamíru. Stalo se to v době, kdy jsem stopoval z Bangladéše do Čech. Jedna ze zemí, přes které jsem projížděl, byla právě Tádžikistán a ve formuláři ohledně víz se objevila krátká větička, že pokud chci navštívit pamírskou oblast, mám zakliknout políčko a zaplatit o deset dolarů navíc. Jelikož jsem si klasicky nezjistil, kde to je a že přesně trasa, kterou potřebuju jet, je nejvíc právě přes Pamír, netušil jsem, že to potřebuju. Když jsem pak dorazil na hranici, která byla 4000 metrů vysoko a nevedl tam žádný dopravní spoj, společně s jedním dalším cestovatelem jsme sehnali jeep, který nás ještě s dvěma babkami, které jely do Kyrgyzstánu na levnější nákupy, vyvezl nahoru. Po dvouhodinové cestě mi bylo sděleno, že tam nemůžu, jelikož nemám zatrhnuté políčko ani zaplaceno. Nevěděl jsem, co mám dělat, protože bych musel se 40 kilovou krosnou jít pěšky zpět. Pohraničník mě tedy nakonec pustil ze země s tím, že se mám dostavit na policejní stanici ve městě, kam dorazím, a zaplatit povolení. Tam na mě ale koukali jak na svatý obrázek, zatelefonovali do Murghabu, hlavního města pamírské oblasti, a mně řekli, že mám jet na stanici tam. Když jsem se dostavil na adresu, co mi policisté dali, sice o mně už věděli, ale bohužel jen to, že jsem tam nelegálně. Bylo mi tedy sděleno, že musím být deportovaný a že se mnou proběhne soud. I když jsem jim všechno vysvětloval, dali mi pokutu ve výši 5000 korun, což je trojnásobek jejich měsíční mzdy, a řekli mi, ať do čtrnácti dní opustím území. Celá situace byla prostě jen nafouknutá, aby ze mě dostali peníze. Protože i když je jejich země bohatá a mají hodně drahých kamenů, neumí s tím pracovat, mají špatnou ekonomiku a vydělávají na podobných kravinách, což mi pak vysvětlili místní lidé.

Ti mají asi s cestovateli většinou dobré úmysly, i když při vašem pobytu v Indii vás právě jeden z místních omylem přihrál opět do rukou policistů.

To je pravda. V Indii mě zatkli, protože mě jeden Ind viděl, jak jdu do pole a rozbaluju si tam stan. Nechtěl jsem být tehdy vůbec mezi lidmi a přál jsem si pořádně se vyspat a jednou jedinkrát mít klid. Schválně jsem tedy čekal do setmění, aby mě nikdo nezahlédl. Jenže to se mi moc nepovedlo, zaregistroval mě jeden pán a jak jsou všichni strašně hodní, chtějí vám pomáhat a jsou vděční, že s vámi můžou vůbec mluvit, dopadlo to přesně tak, jak jsem čekal. Vysvětlování, že jsem v pořádku a chci jen spát, bylo marné. On mě tam nechtěl nechat s tím, že je to moc nebezpečné a raději mě vezme do kostela. Nezbylo mi nic jiného než jít. V kostele mi ale řekli, že může přijít nějaký gang a mně se může něco stát. No a v tu chvíli slyším, jak někdo říká, že mě raději odvezou na policii, kde se vyspím na dvorku. O chvíli později jsem si tedy už rozbaloval stan na stanici, kam ale velmi brzo přišel nějaký pohlavár a prohlásil, že si nevezme na triko, kdyby se něco stalo a že se musím přesunout do hlavního města státu. A tak mě posadili do auta, vedle mě seděli chlapi se samopaly a odvezli mě nejdřív na policejní stanici do jiného města a pak rovnou do tříhvězdičkového hotelu, který mi zaplatili i se snídaní. Ráno mě pak naložila hlídka na motorkách a policisté mě vzali na hranice svého státu, protože mě samozřejmě nechtěli nechat stopovat, jelikož je to prý nebezpečné.

Stejně je zajímavé, jak je mentalita těchto zemí naprosto odlišná od té naší. Neumím si představit, že by se něco podobného odehrálo i v Čechách. Nebo že by třeba lidé v Praze na ulici potkali neznámého cestovatele a hned ho vzali spát k sobě domů, jak se to stalo několikrát vám…

Musím říct, že než mi došlo, proč to tak je, byl jsem také překvapený, myslel jsem, že cizinci jsou jen zlatíčka a začal jsem nesnášet Čechy, což bylo špatně. Všude se totiž najdou dobří lidé, ale v těchto státech je obrovské protkání náboženstvím. Věřím tomu, že třeba šedesát let zpět, když se u nás ještě hodně chodilo do kostela a náboženství hrálo větší roli v životech lidí, tak pokud by člověk šel po vesnici, kde by se zatoulal, a zaklepal někomu na dveře, tak on by ho k sobě vzal. Jenže jak se lidé stávají čím dál více analyticky smýšlející a zapomínají na duchovno, jsou zahledění víc do sebe a nemají potřebu někomu pomáhat. Zato v zemích, kde je náboženství v lidech stále hodně zakořeněné, chtějí být slušní, pomáhat, nekrást a nikomu neubližovat. Když samozřejmě neberu radikály, s nimiž jsem se ale nikdy osobně nesetkal. Většinou platí, že čím méně ten člověk má, tím víc dává. A musím přiznat, že já už s tím tak trošku počítám. Mám rád exotické země, kam nelétají běloši, nejsou tam turisté a setkám se s normálním člověkem, který tam žije a řeší normální problémy. Líbí se mi, že jsem tam na exkurzi bez nějaké speciální zóny pro turisty a snažím se splynout s davem. Baví mě pozorovat obyčejný život v chudších zemích a jestli pojedu do Ekvádoru, doufám, že je tam nižší životní úroveň než u nás, což může znít hnusně, ale zase mi to nabídne hodné lidi a zážitky, které chci.

Foto: Jaisalmer, archiv Lukáše Matějčka
Zůstali vám z cest i nějací opravdoví přátele, se kterými jste pravidelně v kontaktu?

Ano, těch lidí byla strašná spousta. Díky jejich otevřenosti si po dni s nimi myslíte, že jsou vaši nejlepší kámoši. No a co teprve, když s nimi strávíte tři měsíce. Třeba když jsem odjížděl na svou první výpravu do Íránu, kamarádův učitel mi dal kontakt na jednoho Íránce, u nějž jsem bydlel a dodnes si píšeme. V Indii zase proběhlo osudové setkání s výrobcem kožených doplňků Dennisem, s nímž jsem později založil módní značku Bagind. Před šesti lety, kdy jsem v horách v Nepálu učil půl roku děti angličtinu, jsem zase bydlel se synovcem majitele té školy a k jeho rodičům jsem chodil na snídaně a na obědy. Během mého stopování z Bangladéše do Čech jsem pak jel právě i přes Nepál a zase se s ním viděl. Další spolubydlící z Nepálu mě už několikrát navštívil v Čechách a zrovna včera jsem si povídal s chlápkem z Uzbekistánu, kterého jsem si tehdy stopnul a vzal mě k sobě do garsonky, kde bydlel se ženou a dětmi. S ním si také dodnes voláme. Ono je zajímavé i to, že prakticky všude mají smartphony, jen občas někde v Africe ještě vidíte tlačítkový telefon, ale jinak všichni používají ty chytré, i když třeba nemají co jíst.

Jaké to vlastně bylo pracovat jako učitel v Nepálu? Děti si tam asi možnosti vzdělání váží mnohem víc.

Je to tak. Děti totiž chodí do školy odpočívat. Běžně totiž vstávají v pět hodin ráno, i když jim výuka začíná v devět. Než přijdou do školy, musí zaopatřit rodinu, protože rodiče už jsou v práci, nebo museli někam odejít a vrátí se až za tři dny. Rodiče jednoho z dětí měli třeba malinkatý obchůdek, což bylo hlavní kulturní místo vesnice. Chlapi v něm hráli karty, lidé nakupovali něco k jídlu, dali si sušenky a čaj nebo řešili politické záležitosti. No a jejich syn do toho obchůdku musel nosit mléko a vodu, protože rodiče už tam od rána pracovali. Jeho sestra udělala ráno snídani a on, když přišel ze školy, musel zabít slepici, očistit ji a připravit k večeři. Nemají čas se ani pořádně umýt. Koupou se vlastně jen v sobotu, kdy nemusí na výuku. Ve škole po nich nechce nikdo nic fyzického, jsou s kamarády a vědí, že když budou dobří, nebudou muset dělat to, co dělají celý život. Vzdělání je tam nejdůležitější věc. Třeba anglicky se děti učí od čtyř let a ve třinácti už uměly mluvit jako já. Dokonce mi i opravovaly slovíčka, co jsem psal na tabuli. Občas jsem si říkal, co tam vlastně dělám.

Vaší značce s koženými produkty Bagind se už dost slušně daří. Promítla se nějak finanční jistota do způsobu nebo vnímání vašeho cestování?

Začal jsem si ho zase víc užívat. První cesta mě bavila. Ještě mě nikdo nesledoval na sociálních sítích a jel jsem někam, protože jsem chtěl zažít dobrodružství. No a možná taky proto, že jsem si chtěl před kamarády připadat jako hrdina, že jsem to všechno zvládnul. Tehdy jsem studoval policejní školu a říkal si, že pokud odmaturuju, půjdu na vysokou a nejspíš ze mě bude kriminalista. A došlo mi, že vlastně ani nevím, jestli to chci dělat, protože jsem vždycky byl spíš kreativní a chtěl nějaký projekt. No, a tak jsem si před první cestou založil stránku na Facebooku a začal tam psát zážitky z cestování. Lidi to oslovilo a mně se líbila ta zpětná vazba. Na druhou cestu do Nepálu a Indie jsem jel plný ambicí, že když moje zápisky lidi budou bavit, chtěl bych dělat přednášky, napsat knihu a natočit film. Ale všechno bylo ještě v rovnováze a mě bavilo zážitky lidem předávat. Jenže třetí cesta, kdy jsem jel na tři měsíce do Vietnamu, už byla jenom nastavený projekt, aby to bylo co nejvíc dobrodružné, zajímavé, bláznivé a nabušené pro lidi. Jenže mě už to nebavilo. Dřív jsem třeba rád přednášel, ale po návratu z Vietnamu jsem z nutnosti udělal jen jednu velkou přednášku pro 300 lidí a řekl si, že cestování nechci dlouhou dobu vidět.

Foto: Nepál, archiv Lukáše Matějčka
To vám ale asi dlouho nevydrželo…

Odstěhoval jsem se od rodičů do Prahy s tím, že se postavím na vlastní nohy Začal jsem tedy žít takový ten normální život – ráno tramvají do práce, pak z práce, udělat si večeři a ráno zase to stejné. Tahle moje pauza trvala dva a půl roku a já si řekl, že mě to nebaví. Bylo mi ale jasné, že musím dělat něco, co mě nebude omezovat v cestování. A tak jsem napsal Dennisovi do Indie, on mi poslal prototypy batohů a od roku 2017 se vytvářel Bagind, který mě už rok a půl živí. Ale ještě, než se to stalo, pracoval jsem ještě jako produkční v televizi, pak dva roky rozvážel pizzu nebo dělal produkčního v rádiu. Nakonec jsem ale odjel na cestu do Bangladéše a po návratu už se Bagindu dařilo velmi dobře. Bangladéš byla vlastně první cesta, kdy jsem nemusel nic moc řešit a měl našetřené nějaké peníze. Pořád to ale bylo o stopování, jen když jsem se chtěl na nějakém místě zaseknout na tři týdny, věděl jsem, že můžu jít do kavárny klidně každý den, ochutnat dobré jídlo a nemuset živořit. Hlavně jsem ale odjížděl s tím, že nemusím koukat na to, jestli budou někoho moje postřehy bavit, aby mi to přineslo peníze z přednášek. A že si budu psát, co chci. V tom se moje cestování změnilo. A to mě i osvobodilo. Navíc jsem našel lásku k psaní. Líbí se mi hrát si s fantazií a vím, že kdybych měl vydat jen obyčejný cestopis, nenaplňovalo by mě to. I když jsou tedy moje zápisky pravdivé a reálné, baví mě mít tu svobodu a psát polofiktivní romány.

Ve vašem aktuálním cestovatelském románu Dobrodruh z paneláku jste hodně upřímný a často v něm necháváte své dřívější myšlenky bez příkras, což asi muselo být občas těžké.

Je pravda, že klidně napíšu, že se mi cesta nelíbila nebo mě nebavila. V aktuálním prvním dílu zmiňuju třeba také to, že jsem na sebe pyšný, protože se mi v devatenácti podařilo dostat do sálu 300 lidí, což sice může znít namyšleně, ale nevadí mi to, protože tehdy jsem to tak cítil. Knížka není strojená. Na druhou stranu, i když zápisky vznikaly před šesti lety, vydávaly se až teď. A pár věcí jsem si musel sám v sobě schválit. Když se mi nějaké myšlenky nebo postoje už nelíbily, nechal jsem je tam, ale zároveň je tak trošku shodil. Přišla mi ale škoda měnit moje tehdejší názory, protože by vyprchala autenticita. Takže jsem potřeboval vymyslet ještě jednu linku, abych mohl nějaké věci zkritizovat. Je tam totiž dost takových, s nimiž už nesouhlasím.

S jakými například?

Třeba když jsem hanil, že někteří lidé jí rukama. Bylo mi to vyloženě nepříjemné. Tehdy jsem to navíc zaznamenal tak, že by zápisky mohly vyznít v tom smyslu, že nerespektuju jinou kulturu. Kdybych knihu vydal tak, jak byla před šesti lety, byl by to průšvih, protože by se mi úplně nelíbilo, kdyby text zůstal bez mého komentáře.

Teď je v knize alespoň dobře vidět vaše zrání.

Právě. A navíc ještě to, že si dokážu přiznat, že jsem byl blbec. Nikdo už nenapadne, že bych měl podobné názory i dnes a bude jasné, že jsem se vyvinul. Nejde totiž o zápisky z dneška. Velký posun pak bude vidět i v dalších dílech, které připravuji. Kniha by neměla ukazovat, že je Lukáš skvělý vzor dobrodruha a cestovatele, ale mělo by tam být zřejmé, že Lukáš, který má nedostatky jako každý normální člověk, ukazuje bez příkras své chyby, emoce i špatné názory. Vlastně jediná kritika, jež by mě mrzela, by byla, že je kniha neupřímná, protože je pravým opakem.

Jaký je vlastně dnes dobrodruh z paneláku? V čem jste se změnil a co ve vás z něj zůstalo? Protože na sídlišti už asi nežijete…

Občas jo (směje se). On vlastně název “dobrodruh z paneláku” vykresluje to, odkud pocházím. Že jsem se narodil a vyrůstal v ostravském paneláku, což vypovídá o postavě hlavního hrdiny. Podle mě mají totiž lidé ze sídliště určité stejné rysy. Jde tedy o naivního mladého kluka, který neví o světě vůbec nic, a i když vyrůstal v prostředí, jež nemá podhoubí pro úspěch, má ambice prorazit. Ten kluk ale během cesty naseká spoustu chyb, možná i právě proto, že to podhoubí neměl. Název tedy alibisticky odkazuje k tomu, že v knize člověk nemá očekávat moudra, za nimiž si autor stojí i po deseti letech, ale spíš se na text koukat ve smyslu, že mu také bylo osmnáct a měl nějaké názory. Změnil jsem se asi v tom, že dneska už nemám potřebu cpát všem svoji pravdu. Vím, že na určitý segment věcí jsou tady lidé, kteří jim rozumí, a ti by se tomu měli věnovat. Každý má nějaké vlohy a já pochopil, že nemůžu umět všechno. V knížce shazuju také to, že jsem míval názor na věci, na které bych ho mít vlastně ani neměl. A asi jsem i dospěl. Ten kluk v knize strašně moc chce něco dokázat, má vůli, je emočně založený, ale rozhodně ne dospělý. Čeká ho ještě dlouhá cesta. Další díly pak nebudou mít tak velký odstup a názory už se mi nemění v podstatách, jen se krystalizují a já nacházím lepší formulace. Rozhodně už tam nenajdete nic podobného, jako když jsem žil v domnění, že už se nikdy nechci vrátit do Čech. Byl jsem radikální tak moc, až mě to štve. Teď je ze mě vyklidněný člověk.

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Co se říká o soutěžích Miss je pravda. Dívky si účast...

Je přesně ten typ ženy, na kterou se kouká s obdivem a možná i s určitou dávkou závisti. Ať už totiž slovenská umělkyně Zea exceluje ve svých...

Soutěžte s námi o hypoalergenní galvanický peeler Reclar

Náš vánoční speciál, v němž můžete od 6. do 18. 12. soutěžit o produkty 12 skvělých značek, pokračuje. Další...

Česká značka ROJI v sobě mísí ženskost, sílu i eleganci

Česká módní značka ROJI v úchvatných prostorách Kaiserštějnského paláce představila kolekci pro podzim a zimu 2019/ 2020. Pro inspiraci...

Aromaterapie podle Moniky Valentové: Zjistěte, jak si namíchat antidepresivní masážní olej nebo preventivní směs proti virům

Pokud na vás jdou nostalgické chvilky, užívejte si je. Pokuste se společně s přírodou nořit do nitra, podléhat únavě,...
Zavří­t reklamu