Jako malá chtěla dělat se zvířaty, být veterinářka nebo ošetřovatelka v zoo, ale vypracovala se v nekompromisní investigativní novinářku, která stála u odhalení velkých politických kauz. Sabina Slonková je zvyklá dělat si všechno podle sebe a nepřizpůsobovat se zájmům těch nahoře. Nebojí se o svůj život?
Přiznám se, že jsem z rozhovoru s vámi měla trochu strach, ale uklidnilo mě, že nebudu jediná. Spousta lidí z vás má respekt.
Můžu působit tak, že se mě lidi bojí, ale to je v podstatě jenom moje soustředění. Jinak se chovám mezi přáteli, kde nemusím být ve střehu, a jinak se chovám, když pracuju, protože tam ve střehu být musím. Když se soustředím, mračím se a to pomáhá k tomu, že vypadám tak výhružně, ale lidi, kteří mě znají, ví, že jsem neškodný domácí mazlík.
Který rozhovor byl váš nejtěžší?
Jsem nervózní před každým rozhovorem, kdy nevím, co mě může čekat, protože mi záleží na tom, aby ten člověk se mnou mluvil, a vím, že jakákoli moje drobná chyba, nevhodná poznámka, nevhodná otázka to může celé zhatit. Ale psychicky asi jeden z nejtěžších byl rozhovor s Andrejem Babišem mladším ve Švýcarsku, když jsme za ním s Jirkou Kubíkem tehdy byli. Předtím jsem strávila tři čtvrtě roku tím, že jsem ho hledala. Měla jsem informace, kde je, ale stejně do poslední chvíle nevíte, jak ten rozhovor bude probíhat, jestli vám otevře dveře a jestli vůbec bude mít zájem o komunikaci. Bylo to i logisticky náročné. Můžete se sebevíc a sebelíp na rozhovory připravovat, ale často nastanou situace, které nedokážete úplně doplánovat. Takové rozhovory, jako byl ten s Andrejem Babišem mladším, jsou těžké, protože máte jenom jeden výstřel. A když to zkazíte, druhý pokus už prostě nemáte.
Máte kromě té přípravy i nějaký rituál nebo trik?
Ani ne, ale vždycky se mi vyplatilo chovat se úplně přirozeně, nehrát žádné hry. Nejsem ani policajt, ani soudce. Mým úkolem je popsat realitu kolem nás, co nejvěrněji to dokážu, a k lidem, se kterými se bavím, přistupuju bez předsudků. Když vám ten člověk nechce nic říct, tak vám to neřekne, i kdybyste se rozkrájela. A pokud existuje nějaká naděje, pak už záleží na vaší šikovnosti, jestli ho dokážete rozmluvit. Zároveň když mluvíte s někým, o kom víte, že nebude chtít být jmenovaný, protože se bojí, tak ho musíte přesvědčit, že ho nikde nepropálíte. Naše důvěryhodnost je to jediné, co jako novináři můžeme nabídnout. Strašně dlouho se buduje, ale dokážete ji ztratit během jedné vteřiny a už ji nikdy nedostanete zpátky. Když má někdo pochybnosti o tom, jestli opravdu udržím v tajnosti jeho jméno, vždycky na to říkám: Podívejte se na to pragmaticky. Pokud to jednou udělám a zdroj informací prohodím, tak jsem skončila, nikdo už mi nikdy nic neřekne, protože mi nebude věřit. Za mnou stojí taky to, že jsem byla trestně stíhaná, protože úřady po mně chtěly prozradit zdroje, a musela jsem platit pokuty. Teď už všichni pochopili, že já to prostě neudělám.
Pracujete na velkých kauzách, byla jste trestně stíhaná, je to docela záběr na psychiku. Musela jste někdy vyhledat odbornou pomoc, nebo máte svoje způsoby psychohygieny?
Podstata všeho je, aby člověk stál nohama na zemi. Kdybych žila životy a osudy těch, o kterých píšu, už bych byla dávno v Bohnicích. V rámci zachování duševního zdraví se snažím nebrat si ty věci nikdy osobně. Pomoc jsem v tomhle smyslu nikdy vyhledat nemusela. Vlastně jednou, když byla aféra se Srbou, kolega v práci mi objednal doktora, protože měl obavu, abych to ustála. Šla jsem tam a po pěti minutách jsem pochopila, že tam pomoc opravdu nenajdu, protože to byli shodou okolností lidé, kteří o téhle kauze měli informace, takže jsem odtamtud pelášila jak zajíc. Neříkám, že nepřijde situace, kdy se člověk potřebuje s někým poradit, ale pro mě je největší relax od toho vypnout a věnovat se vaření, zahradě a rodině. A pak taky jakýkoli sport, u kterého se musíte fyzicky zničit.
Celý rozhovor se Sabinou Slonkovou si můžete přečíst v aktuálním čísle WHAT, které je právě na stáncích.
