Je přesně ten typ ženy, na kterou se kouká s obdivem a možná i s určitou dávkou závisti. Ať už totiž slovenská umělkyně Zea exceluje ve svých smyslných tanečních choreografiích nebo vás naprosto strhne emotivními skladbami, v jejím projevu pokaždé ucítíte nádech světovosti, odlišnosti, charismatu a přirozeného talentu. O to víc vás pak překvapí pokorou a vděčností, s jakou vypráví o životě plném náhod, otevřeností v otázce přijímaní svého romského původu i upřímností ohledně soutěží krásy.
Tancujete, zpíváte, hrajete v reklamách, přesto je článků o vás jako šafránu. Jak je vlastně možné, že člověk, který vyniká v tolika uměleckých sférách, neabsolvuje desítky rozhovorů? Připadáte si neobjevená?
I když v Čechách žiju už čtyři roky, k hudbě jsem se vrátila až předloni, takže bych řekla, že v tomhle směru se tady ještě považuju za nováčka. No a na Slovensku sice nějaké články a rozhovory proběhly, ale většinou se média snaží jen krmit lidi bulvárem, což byl bohužel i můj případ, navíc z devadesáti procent nepravdivý. Mrzelo mě, že nemůžu lidem vyprávět třeba o svých začátcích v tanci, ale neustále jen číst lži a klepy o tom, s kým mě novináři spojují.
Bylo mezi těmi bulvárními články tehdy něco, co vám opravu ublížilo?
Asi před třemi lety jsem byla jako asistentka hlavního moderátora zapojená do televizního projektu Koleso šťastia. Celou dobu jsem jen plnila pokyny produkce, které dokonce vzešly z původního zahraničního modelu pořadu. Přesto, že šlo všechno podle plánu, tak už od doby, kdy jsem se účastnila slovenské Miss Universe, mě bohužel neměla jedna bulvární redaktorka v lásce a všechno na mě bylo podle ní špatně. Nosila jsem ošklivé oblečení, byla jsem tlustá, také moc provokativní nebo až příliš usměvavá. No a těmito články se spustila lavina šílenství, kdy už si lidé začali vymýšlet takové absurdity například, že když jsem Romka, musím také krást. A jak se tyhle věci dají vyvrátit? Naštěstí za mnou tehdy stálo spousta osobností. Ale mě celá ta situace zasáhla takovým způsobem, že jsem odjela.
Od toho vzdát se svých snů vás ale tahle zkušenost neodradila… Chtěla jste být slavná už jako malá?
Nemyslím, že mi tehdy šlo o slávu jako takovou. Spíš jsem toužila po tom stát se známou a úspěšnou choreografkou, což se mi v rámci možností i podařilo. Tancem jsem žila už od čtyř let, pak se věnovala gymnastice, hip hopu, společenským tancům i karibským stylům. Ale i když jsem si už od sedmnácti vydělávala peníze právě tancováním na různých akcích, do většího povědomí jsem se dostala až díky účasti na slovenské Miss Universe, což ale vlastně byla jedna velká náhoda. Během mého vstoupení s dětmi ze školky, ve které jsem zrovna učila, probíhal vedle v místnosti casting na královny krásy. Sylvia Lakatošová si mě všimla a zeptala se mě, jestli bych se náhodou nechtěla zúčastnit. S mojí výškou 169 centimetrů mě v životě nenapadlo, že bych mohla mít nějakou šanci, ale odmala jsem soutěž sledovala, tak mě nakonec přesvědčila a já se dokonce dostala do finálové dvanáctky. Zkušenost to sice byla skvělá, ale můžu narovinu říct, že svoji dceru bych tam nikdy v životě nepřihlásila, protože věci, které se okolo Miss Universe děly, zase tak skvělé nebyly.
Co tím myslíte?
Že řeči, které se o Miss často říkají, jsou pravda. Což znamená třeba to, že některá děvčata si účast ve finále zaplatí nebo že existují muži, kteří si tam jdou dívky vyloženě vyhlédnout. Nejhorší ale je, že jsem byla povinná se po Miss zúčastňovat večírků, na nichž bylo na první pohled naprosto jasné, za jakým účelem jsou pořádány. Ono je totiž něco špatně, když vejdete na party, kam pozvali dvanáct mužů a dvanáct žen. Děkuju Bohu, že jsem už v těch osmnácti měla velmi silnou povahu a v životě nevolila jednodušší cestu, která se mnohdy nabízela.
Nevolit jednodušší cestu ale muselo být určitě někdy těžké rozhodnutí…
Víte, já žiju už deset let sama. Rodinu mám v Prešově, a i když je skvělá, nikdy jsem nikoho z nich nepožádala o pomoc. Ale nebudu lhát. V Paříži, New Yorku i v Bratislavě byly chvíle, kdy jsem musela pracovat i nemocná, protože mi chyběly peníze. Přesně v těchto okamžicích mě napadalo, že ti, kteří si zvolili tu jednodušší cestu, mají možná víc rozumu než já. Přepadal mě pocit, že já jen dřu, přitom stojím na místě, ale vždycky mě to naštěstí přešlo. Možná jsem naivní, ale mám pocit, že jdu správnou cestou a že jednou se mi všechno vrátí. Možná na tom má svůj podíl i výchova. Máma je učitelka, která byla vždycky ve všem přísná a přesvědčená, že i já jednou budu učit. Takže dodnes mám rodiče na telefonu s otázkou, kdy už budu mít konečně normální život. Podle mě vlastně vůbec netuší, kolik je za mojí kariérou práce a úsilí a myslí si, že jen vedu bohémský život. Ale abych se vrátila k té Miss. Nechtěla bych aby to vyznělo, že mi soutěž v ničem nepomohla. Tím, že jsem vyhrála Miss sympatie, dokonce s největším počtem diváckých hlasů za posledních dvanáct let, se pak všechno samozřejmě odrazilo i v tanci, protože se mi posléze otevřely dveře do spousty projektů a já začala dělat například choreografie v Let´s Dance, setkávala se se spoustou známých lidí a přibylo i přehlídek.
O vás by se dalo s klidem říct, že jste dítě štěstěny. Náhoda vám totiž pomohla i k roli v jednom z nejsledovanějších slovenských seriálů Panelák…
Moje kamarádka tam totiž tehdy dělala stylistku. Jednou mě s sebou vzala na party, kde jsem poznala scénáristu a dramaturga Andyho Krause a z legrace se ho zeptala, co pro mě má za roli, že určitě hledá někoho, jako já. No a on na to úplně vážně, že vlastně ano a jestli si nechci zahrát šestnáctileté romské děvče. I když jsem tehdy nadšeně odpověděla, že ano, nečekala jsem, že se opravdu někdo ozve. Jenže hned druhý den mi volali, jestli bych teda mohla přijít a z epizodní role se nakonec stal rok, který mi strašně moc pomohl. Lidé mě začali poznávat a všechno okolo mé osoby si propojovat. Jenže uplynul rok a já si nemyslela, že mi ještě ze seriálu zavolají, takže jsem přes agenturu, kterou vlastní moje kamarádka, odjela do Paříže s vizí, že budu tancovat.
A vyšlo to?
Byl to pro mě velký zlom, jelikož mě vybrali do šestičlenného týmu, který odcestoval na filmový festival do Cannes, kde měla vždy koncert nějaká velká hvězda a my je po klubech doprovázeli. Všude se promenádovaly hvězdy jako Heidy Klum nebo Leonardo DiCaprio, bylo to pro mě nezapomenutelné. Stejně jako celá Paříž, kde jsem nakonec byla dva měsíce, pak odcestovala do Monaka, a nakonec se do Paříže zase na měsíc vrátila. Strašně ráda na ni vzpomínám, na ten nádech nebezpečné přitažlivosti, na lidi, kteří jsou sexy a vkusní, i na fakt, že jsem se tam cítila jako doma. Lidé na mě dokonce mluvili francouzsky, považovali mě za místní, ale díky exotickému vzhledu mi byla stále nabízená i dobrá práce. Smířila jsem se s tím, že v Paříži zůstanu, jenže v tom mi zase zavolali z Paneláku, že by chtěli, abych pokračovala. A že moje role bude zpěvačka v dívčí skupině.
Tehdy jste ale prý ještě vůbec netušila, že vlastně zpívat umíte…
Já už od dětství hudbu milovala, hrála jsem na klavír a věděla, že nejsem úplně hluchá. Ale upřímně mě nikdy nenapadlo, že bych mohla být zpěvačkou. Když jsem si totiž doma při tanci zpívala, rodiče mi říkali, že je to falešné. No můžu narovinu říct, že když mi produkce Paneláku oznámila, že budu hrát členku dívčí skupiny, válela jsem se smíchy. Tehdy mě hned začali uklidňovat, že to někdo odzpívá za mě, ať se nebojím. Když jsem ale pak poprvé zazpívala, všem se to líbilo, navíc jsme si s holkami ze seriálové skupiny For Someone padly do oka a začaly spolu bydlet. Jelikož na Slovensku tehdy nebyla žádná dívčí skupina a nám to spolu opravdu fungovalo, přičemž se rozhodně nedalo mluvit jen o nějakém marketingovém tahu, začaly jsme vystupovat i v reálném životě. Měly jsme dobře nastartovanou kariéru, protože i díky účasti v talentové soutěži nás znali také v Čechách. Bohužel to ale ztroskotalo na faktu, že nám nikdo nedokázal udělat kvalitní hudbu, nebo že u nás není manažer, který by dokázal vést dívčí kapelu a zajistit komfort toho, že by například sehnal čtyři mikrofony na vystoupení. Jedna z nás pak formaci opustila, a nakonec to skončilo tak, že jsme šly svou cestou všechny.
Vám se v těchto dnech sólová pěvecká kariéra začíná rozjíždět správným směrem. Vydáváte singly, chystáte dvě EP. Cítíte se tedy už víc jako zpěvačka než herečka nebo tanečnice?
Víte, já při natáčení reklam například pro Ameriku a Kanadu zjišťuju, že mě k roli stejně vždycky nakonec dostane pohyb. A já mám to štěstí, že jsem ho dokázala přenést do zpěvu i herectví. Takže můžu s jistotou říct, že jsem v první řadě tanečnice a pak až zpěvačka. Ale nikdy jsem v hudbě nebyla ten sebevědomý egoista, od kterého by se čekalo, že se vydá na sólovou dráhu. Chtěla jsem být vždycky stoprocentní, takže když mě čekalo vystoupení a já neměla něco dokonale připravené, psychicky jsem to nezvládala a častokrát i plakala. Jenže po rozpadu naší skupiny jsem absolvovala nějaké koncerty, kdy za mnou fanoušci chodili a říkali mi, jak velké emoce v nich můj zpěv vyvolává. A tak jsem si uvědomila, že i kdybych měla vystupovat jen pro padesát lidí, stojí to za to. Jen škoda, že jsem na to přišla pozdě.
I když to tak nakonec nedopadlo, měla jste v plánu, že vaše první skladba nebude o lásce. Přijde vám to téma už jako klišé?
No ona je nakonec vlastně většina mých skladeb vztahových. I když jsem to původně vůbec nechtěla. Vadily mi totiž předsudky. Když se na mě lidi podívali, řekli si: „Když je pěkná určitě musí i dobře zpívat. No a když je ještě k tomu tmavá, určitě bude mít hlas jako Whitney Houston nebo zpívat r’n’b”. Lidi mě škatulkovali i přeceňovali. Kdybych tedy začala dělat třeba country, všichni se mi budou smát, protože pro Romku se přece country nehodí. No, a tak mi bylo jasné, že si budou všichni myslet, že budu psát skladby o lásce, a proto jsem se tomu bránila. Jenže pak se odehrály zlomové okamžiky v mém životě a už byla písnička o lásce na světě. Ale i když je to klišé, tak ať už jedete metrem, nebo jen slyšíte, jak spolu mluví lidé v kavárnách, vždycky se baví buď o financích, práci nebo právě vztazích. Je to prostě věčné téma.
Někdy mi ale přijde, že muzikanti o problémech s láskou zpívají už úplně automaticky, bez toho, aby cítili, že se nějak víc veřejnosti odhalují. Často pak ale nedokážou psát o věcech, co je trápí ze všeho nejvíc…
V některých případech to bude určitě pravda. Mám třeba skladbu, kde se promítlo to, jak moc mi vadí, když mi muži říkají, co bych měla jako žena dělat, jak se chovat, přitom žena jsem já. Čím jsem starší, tím víc, vidím, jak těžké je v tomhle byznysu být ženou. Ale teď rozhodně nechci znít feministicky. A upřímně se děsím právě toho, že na Slovensku si lidé třeba řeknou, že ta písnička feministická je. A to je možná právě ten případ, proč někdo raději zpívá jen o lásce. Je za tím strach, jak veřejnost jiná témata přijme. Vlastně i já se bojím.
Ale ostych mluvit například o svém romském původu už nemáte, i když jste si ve škole vymýšlela, že jste z Bosny a Hercegoviny. Kdy přišlo to smíření se sama se sebou?
Takové to opravdové smíření přišlo až po střední škole. Do té doby jsem s tím neměla zas tak velký problém, ale také jsem rozhodně nechodila po ulici a neříkala: „Ahoj, já jsem cikánka.” Pamatuju si ale, jak hrozné to bylo například po Miss, kdy část veřejnosti nerozdýchala, že jsem po dvanácti letech další Romka ve finále a ze všech stran se na mě valily příšerné komentáře, které mrzely hlavně moji rodinu. Velký zlom přišel v New Yorku. Tam když lidé slyšeli, že jsem “gipsy”, líbilo se jim to. A já si tam tehdy uvědomila spoustu věcí a vrátila se vyrovnaná. Ale i teď trvá každému asi tak pět minut, než se mě zeptá, jestli jsem latino nebo mulatka. Jednou za mnou třeba přišly dvě babičky a zeptaly se, odkud pocházím. Když jsem řekla že jsem Romka ze Slovenska, tak mi na to litujícím hlasem odpověděly, že to nevadí. Jako kdyby to bylo něco hrozného.
Když jsme u těch babiček, tak vaše prababička napsala knihu, která byla přeložená do 25 jazyků, což asi moc lidí neví…
Ano. Babička byla dokonce první romská žena, která vystudovala Karlovu Univerzitu. Knížka se jmenuje Narodila jsme se pod šťastnou hvězdou a je o meziválečném období. Babička napsala i dětské knihy, což jsem si uvědomila až na základní škole, když jsme se z nich učili. Vím, že mamka má geny po babičce a já mám sen jednou také něco napsat, třeba povídky.
Se svými fanoušky komunikujete především pomocí sociálních sítí. Na Instagramu máte přes třicet tisíc sledujících, což většinou znamená, že se na vás ze všech stran hrnou nabídky na propagování nejrůznějších produktů a služeb. Jak těžké je tomu tlaku odolat?
Myslím, že pro někoho, kdo si můj Instagram otevře a podívá se na velké množství fotek, na kterých jsem já sama, můžu působit jako egoista. Jenže devadesát procent z toho je moje práce, zmínky o tom, že točím videoklip nebo pracuji na svých tanečních projektech. Ale je pravda, že mi firmy nabízí docela velké množství peněz za propagaci, ale já dlouhou dobu úplně odolávala, až mi ostatní říkali, že bych neměla být hloupá. Já si ale zakládám na tom, že je můj Instagram reálný, že zrcadlí můj život. Vlastně až do minulého roku jsem odmítala všechny spolupráce, loni se uskutečnily dvě. Jenže nedávno se mi stala nehoda a já měla nohu v sádře a přišla tak o několik tanečních a reklamních zakázek. V tu chvíli mi hlavou blesklo, jestli tu moji hrdost ohledně spoluprací už náhodou nepřevažuje hloupost. Tak jsem přijala pár malých reklam, za kterými si ale stojím a ztotožňuju se s nimi. Nechci nikoho urážet, ale rozhodně nepatřím mezi zastánce toho, když influenceři na sociálních sítích doporučují a propagují všechno, co jim kdo nabídne. Já měla práci už když nebyl Instagram a když občas vidím nějaké mladé lidi, co se živí prakticky jen dáváním reklamních příspěvků, říkám si, co budou dělat, až Instagram jednou skončí. Ale uvědomuju si, že doba je prostě zvláštní, protože vnímám, že lidi zajímá víc to, jaký mám na sobě make-up, než že zrovna točím klip.
