Herečka Beáta Kaňoková se objevuje na obrazovkách jako zaměstnankyně obchodu s módou v dobovém seriálu Zlatá labuť. Móda je Beátě blízká, dřív mívala módní blog. Vyprávěla nám o tom, jak hledá krásu na cestách (naposledy na Sardinii), ale i na blešácích.
Potřebuju se obklopovat krásnem. Baví mě móda, dřív jsem měla módní blog, propojuje se to s designem, fotografií a uměním vůbec. Estetično mě vždycky zajímalo. Ráda hledám krásu ve všem, někdy i v tom, co působí na první pohled ošklivě. Tenhle přístup se odráží i v cestování. Když někam jedeme na delší dobu, je pro mě důležité, aby místo korespondovalo s mým vkusem a abych se tam cítila dobře. Protože se to tam na nějakou dobu stane naším domovem.
Ubytování většinou hledáme na Airbnb. Zajímají nás místa, kde to vypadá dobře, kde se budeme cítit hezky a kde to má osobitost. Nebaví nás čisté, nudné, sterilní prostory, jsme radši, když má místo ducha a je znát podpis majitele.
Tvrz a genius loci
Na Sardinii jsme vyrazili na konci května, mimo sezónu. Byli jsme tu takřka sami. Partner našel moc hezké ubytování ve staré tvrzi, která byla moderně, citlivě zrekonstruovaná, majitelé prostor hezky doplnili díly od místních umělců.
Bydleli jsme na západním pobřeží Sardinie, ve vesničce kousek od Bosy, což je hezké, poměrně známé přístavní městečko se specificky barevnými domečky. Byli jsme tam zrovna v době, kdy se konal beer fest. Bydleli jsme v pidi vesničce v horách, asi deset minut odsud.
Nekladli jsme si žádné extrémní cíle, netoužili jsme vidět co nejvíc. Objížděli jsme okolí, protože jsme s sebou měli čtyřletou dceru a nechtěli trávit hodiny v autě. Kde se nám líbilo, tam jsme zastavili. Všechno kvetlo, krajina byla neuvěřitelná, mělo to úplně jinou atmosféru, než když jedete na Sardinii v létě. Moře bylo tedy hodně studené, ale pár místních se odvážilo, tak jsme si řekli, že to taky zvládneme. Vykoupali jsme se, ale bylo to trošku jako ochlazovací bazének v sauně.
Itálie na talíři
Miluju jižanské národy. Mají úžasné restaurace a taky skvělou nabídku místních potravin, ze kterých se dá vařit. Tvrz, ve které jsme bydleli, měla zahrádku s grilem, tak jsme nakupovali ryby, dělali si výborné saláty a trhali bylinky, které rostly kolem – jídlo tu má úplně jinou chuť.
Mám ráda Italy, mám ráda tu jejich náturu a strašně moc bych jim chtěla rozumět. Říkala jsem si, že by bylo hezké naučit se italsky, protože to vůbec není těžký jazyk. Italové v odlehlejších lokalitách často neumějí anglicky, a mně je potom líto, že si s nimi nemůžu popovídat.
Na Sardinii se nám podařilo domluvit si úžasný zážitek i přes jazykovou bariéru. Jednou večer jsme jeli kolem pobřeží, všude zatáčky a cestičky v horách a za jednou zatáčkou se najednou objevil krásný výhled na kopeček s kostelíčkem, za který zapadalo slunce. Zastavili jsme, u brány stálo pět chlapů, takových pravých Italů. Ptali jsme se jich, jestli se můžeme jít podívat na kostel. Neuměli moc anglicky, ale říkali, že můžeme. Ptali se, co tu děláme, strašně se divili, proč jedeme na dovolenou mimo sezonu, a pak nám řekli, ať přijdeme na jejich akci. Napřed jsme jim úplně nerozuměli, říkali pořád: domani, domani. Museli jsme si to googlit a zjistili jsme, že to znamená zítra, zítra. Říkali jsme, že uvidíme, ale nakonec jsme přijeli a byl to nejhezčí večer, co jsme tam zažili. Nerozklíčovali jsme, co to bylo za svátek, ale vypadalo to jako malá svatba. Měli bohoslužbu, bylo tam všehovšudy asi sto lidí. Hrála hudba, svítila světýlka a dcera tancovala až do noci. Bylo to strašně krásný. Měla jsem radost, že nás náhoda přivedla k těm lidem a na tak hezké místo.
Na blešák!
Kromě zážitků si z cest vozím i věci na památku. Na Sardinii jsme tedy skoro nic nenakupovali, protože jsme měli jen příruční zavazadla, mimo sezonu taky nebylo skoro nic otevřené. Na jednu stranu to byla škoda, ale aspoň jsme moc neutráceli.
Vždycky se snažíme na cestách najít něco, co nám tu destinaci připomene, a zároveň je to třeba vyrobené někým místním. Moc ráda chodím do bazarů a na blešáky, hledám staré věci, které jsou krásné, výjimečné a nenahraditelné. Vždycky je dobré zeptat se místních. Většinou vám poradí, kde bývají sobotní nebo nedělní blešáky. V Paříži nebo v Římě jsou báječné trhy, nestane se, že byste nesehnali něco úžasného.
Vintage láska
Sekáče a bazary jsou moje guilty pleasure. Mekkou takových nákupů je Vídeň. Kamkoli jsme zašli, do jakékoliv uličky, narazili jsme na nádherné obchůdky se starými plakáty, nábytkem nebo doplňky. Nakoupili jsme si spoustu věcí do bytu – a nechali tam hodně peněz. Naposledy jsem ve Vídni narazila na skvělý sekáč Wolfmich s designérskými kousky. Prada, Yves Saint Laurent, Vivienne Westwood, Comme de Garcons a všechny tyhle značky… Chodila jsem po obchůdku jako Alenka v říši divů.
Lásku ke starým věcem ve mně vypěstovala máma. Když jsme ještě bydleli v Opavě, měla oblíbené bazary, kde si kupovala svůj milovaný starý porcelán. Pořád ho má plno.
Když jsem byla na střední, chodila jsem v Opavě do jednoho obrovského bazaru. Byla to neskutečná hrabárna, ale měli tam nádherné věci, hledáním pokladů jsem trávila klidně několik hodin. Připadala jsem si, jako bych se přehrabovala někde na půdě u babičky, a všechno stálo pět deset korun. Některé věci, které jsem tam tehdy v pubertě našla, pořád mám. Přirostly mi k srdci. Jsou to moje poklady.
