Pomyslíte na člověka, kterého jste roky neviděli, a o několik minut později vám napíše. Opakovaně narážíte na stejný symbol právě ve chvíli, kdy stojíte před důležitým rozhodnutím. Nebo do vašeho života vstoupí člověk přesně v období, kdy řešíte něco, co sám ztělesňuje. Náhoda? Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung pro podobné události používal pojem synchronicita. Neoznačoval tak ale každou náhodnou událost. Co se za tímto pojmem skrývá?
Synchronicitní perličkou z Jungova života, na kterém tento pojem vysvětluje, je setkání se skarabeem. Jednoho dne pracoval s pacientkou, která byla podle jeho popisu velmi racionální a její intelektualizace komplikovala terapii. Jednou mu vyprávěla sen, v němž dostala zlatého skarabea. V tu chvíli Jung zaslechl klepání na okno. Zachytil hmyz, který se snažil dostat dovnitř a zjistil, že šlo o zlatohlávka, brouka, který skarabea nápadně připomínal. Jung ho údajně pacientce podal se slovy: „Tady je ten váš skarabeus.“
Pro něj nebylo podstatné jen to, jak nepravděpodobná situace byla. Podstatné bylo, že vnější událost přesně korespondovala s psychickým děním pacientky a měla pro ni význam, především i v tom, že se tato událost nedá jednoduše intelektualizovat.
Dnešní instagramový svět ovšem oproti původnímu významu vytvořil ze synchronicity označení aplikovatelné na každý lehce zachytitelný signál, například 11:11. Oproti tomu Jung popisuje synchronicitu jako souběh vnitřního psychického stavu a vnější události, mezi nimiž nedokážeme nalézt běžnou příčinnou souvislost, ale pro člověka mají společný význam.
Není náhodou, že lidé podobné okamžiky často popisují v obdobích velkých životních změn. Rozchod, zamilovanost, ztráta blízkého člověka, změna práce, stěhování nebo chvíle, kdy stojíme před rozhodnutím, které může ovlivnit další roky našeho života. Právě tehdy jsme mnohem citlivější k tomu, co se kolem nás odehrává, a zároveň se intenzivněji obracíme sami k sobě.
Jung se domníval, že synchronicity se mohou objevovat především ve chvílích silného emocionálního napětí a tehdy, když se do popředí dostávají obsahy nevědomí. Událost ve vnějším světě jako by v takovém okamžiku obrazně odpovídala tomu, co se odehrává uvnitř člověka. Nemusí přitom přinášet žádný konkrétní návod ani předpovídat, co bude následovat. Její význam může spočívat jednoduše v tom, že člověka přiměje zastavit se a všimnout si něčeho, co do té chvíle přehlížel.
Právě tady se také synchronicita zásadně liší od představy „znamení“, jak ji často chápeme dnes. Pokud se například rozhodujeme, zda odejít ze vztahu, a cestou domů třikrát zahlédneme stejné číslo, z Jungovy teorie nevyplývá, že nám svět právě sdělil správnou odpověď. Mnohem zajímavější může být otázka, proč jsme si daného čísla všimli, proč jsme mu přisoudili význam a co v nás potřeba najít v okolním světě odpověď vlastně odhaluje.
Současná psychologie navíc nabízí pro řadu zdánlivě osudových shod podstatně střízlivější vysvětlení. Lidský mozek je mimořádně schopný vyhledávat vzorce a souvislosti. Každý den jsme vystaveni obrovskému množství podnětů, většinu z nich však naše vědomá pozornost jednoduše odfiltruje. Jakmile pro nás něco získá význam, začneme to v okolí registrovat mnohem častěji.
Do hry vstupuje také konfirmační zkreslení. Snadněji zaznamenáváme a pamatujeme si události, které potvrzují naše očekávání nebo přesvědčení, zatímco desítky situací, kdy se žádná pozoruhodná shoda nestala, jednoduše zapomeneme. Pomyslíme-li během měsíce na určitého člověka dvacetkrát a jednou nám právě v té chvíli napíše, pravděpodobně si zapamatujeme právě tento jediný okamžik. Devatenáct případů, kdy se nestalo vůbec nic, pro nás žádný příběh nevytvoří.
Jung se však nespokojil pouze s myšlenkou, že význam náhodám dodává naše psychika. Synchronicitu označoval za „akauzální spojující princip“ – tedy princip, který propojuje události nikoli prostřednictvím klasického vztahu příčiny a následku, ale prostřednictvím jejich významu.
Na této myšlence je pozoruhodné také to, že ji nerozvíjel pouze v izolaci psychologické ordinace. O synchronicitě dlouhé roky diskutoval s jedním z nejvýznamnějších fyziků 20. století Wolfgangem Paulim. Jejich rozhovory se pohybovaly na hranici psychologie, filozofie a fyziky a oba zajímala možnost, zda psychický a materiální svět nepředstavují dvě stránky hlubší skutečnosti.
To ovšem neznamená, že by moderní fyzika synchronicitu potvrdila nebo že by Jung objevil vědecký mechanismus, kterým vesmír posílá lidem zprávy. Jeho synchronicita zůstává teoretickým konceptem a její metafyzické vysvětlení nelze považovat za vědecky prokázané. Právě napětí mezi racionálním vysvětlením a subjektivním pocitem významu je ale možná důvodem, proč nás tento více než sedmdesát let starý pojem stále fascinuje.
Zdroj: Carl Gustav Jung: Dynamika nevědomí
