Že jsme národ chalupářů, je zřejmé nejen z neutuchající obliby stejnojmenného seriálu, ale i z toho, že nějaký ten víkendový domek chce čím dál víc mladých lidí. Chtějí svůj volný čas trávit v lese, na louce nebo u vody, v malém útulném prostoru, který poskytne útočiště a dostatek času k relaxování.
Sbalit zavařovací sklenice s gulášem, pro jistotu ještě pár konzerv vepřového masa ve vlastní šťávě, vzít s sebou barel kohoutkové vody a aby mělo to stolování trochu „štýlo“, mohl by se vyměnit umělohmotný ubrus na dřevěném venkovním stolku za nový model opatřený obrázky kvítků neznámého rostlinného druhu. Křemžská hořčice z něj jde utřít jedním tahem vlhkého hadru. Chvíle nudy zažene kytara či zahradní rýč. Všechno to stačí naložit do embéčka a v pátek odpoledne vyrazit na chalupu. Fenomén českého chalupaření byl především v době před sametovou revolucí v tehdejším Československu nebývalý a co do počtu neměl obdoby v celosvětovém měřítku. Uzavřené hranice, nemožnost cestování a okleštěná svoboda nahrávaly tomu, že až třetina obyvatelstva každý víkend vyrážela na svou chatu či chalupu, kde měla svůj druhý domov. Nejde tak jen o útěk z města, ale i o útěk před šedou realitou všedních dní. Útěk od sebe, ale zároveň i blíž k sobě.
Odpočinek díky aktivitě
Boom chataření a chalupaření nastal v Československu v šedesátých letech, vliv na to měla především politika, která nahrávala tomu, aby si lidé mohli chalupy jednoduše pořídit, stejně jako i větší množství volného času, kdy se pracovní týden zkrátil z šesti dní na pět. Dnes nelze tak jednoduše rozlišit chataření a chalupaření, i když dříve byly rozdíly mnohem jasnější. Chata byla malá, skromná a dost často součást vlastní komunity – ať už šlo o zahrádkářskou kolonii na kraji města, nebo o trampy, kteří se vzhlédli v americké country a svobodomyslnosti Jacka Londona, zatímco chalupy a chalupáři se často stávali součástí obce a venkovského dění. Na chalupaření se spojují dvě zdánlivě protichůdné touhy. První z nich je touha budovat, další je mít vlastní hnízdo. Právě proto byly chaty a chalupy častým svébytným showroomem lidové tvořivosti a ukázkou osobního nenadiktovaného vkusu. Druhou veličinou, která činila z chalupaření fenomén, byla touha po změně. Právě na chalupě se mohl ze suchopárného úředníka stát zálesák, z váženého lékaře zedník a z přísné učitelky zahradnice. Taková dočasná změna je i podle psychologů tím nejlepším způsobem mentálního odpočinku. S chatařením a chalupařením totiž souvisí i další neoddělitelné aktivity, ať už jde o kutilství, houbaření, rybaření či zahradničení.
Plenér pro umělce
Prvopočátky víkendových alternativních ubytovacích zařízení sahají ještě hlouběji do minulosti než jen do éry socialismu. Dají se vystopovat už v devatenáctém století, kdy do letních bytů odjížděli umělci a uprostřed přírody tak hledali novou inspiraci, kterou ze sebe ve městě jen marně dostávali. A bohatá vrstva obyvatelstva pak svá honosná sídla na sezonu vyměňovala za méně honosná na venkově.
Co Čech, to chalupář
Po revoluci pak chalupaření zažívalo jistý útlum. Pro novou generaci už nebylo trávení víkendů na chalupě v záhonu ani cool, ani sexy. Záživnější bylo objevovat krajiny za hranicemi Česka. Ale ač i sociologové předpokládali, že chaty a chalupy budou zet prázdnotou, jejich obliba se nijak nezmenšovala.
U moře či u rybníka
Češi tak stále drží prvenství v chalupaření. Podle osm let starých údajů ze Sčítání lidu, domů a bytů je v Česku kolem čtyři sta tisíc chalup, chat a zahradních domků. Chataření a chalupaření není jen českou doménou, mnoho chat je rozeseto také po celé Skandinávii. Tamní příbytky jsou spíš jednoduché chaty s minimem vybavení, často uprostřed ničeho (a divoké přírody), kam Skandinávci jezdí s nepravidelností třeba dvakrát za rok na rybolov či na pánskou jízdu. Ve Francii jsou zase skromné domky na pobřeží, které v letní sezoně ožívají díky svým majitelům z vnitrozemí.
Konec kýče, nástup glamouru
Nové milénium, a především posledních deset let se nesou v reinkarnaci chalupaření. V současnosti už ale musí být tak trochu glamour. Chaty a chalupy, které nyní vznikají, už nejsou ukázkami kutilství a DIY pokusů, ale jde často o zajímavé stavby, které vznikaly v architektonických studiích. O tom, že jde o ukázky stavitelství, které nelze podceňovat, svědčí i fakt, že před pěti lety právě malá chata na břehu Máchova jezera vyhrála celostátní soutěž Národní ceny za architekturu. Architekti ze studia FAM, Pavel Nasadil a Jan Horký, chatu zasadili doprostřed borovicových lesů a je tak jednoduchá, jak jen může být, zároveň ale poskytuje maximální možné pohodlí. Hodnotící porota na budově vyzdvihla především fakt, že „není okázalá ani stydlivá, ale respektující a chápající jak místo, tak potřeby uživatelů a světa kolem.“ Přesně tato definice se hodí na nově vznikající stavby určené k odpočinku. Jde o to využívat především přírodní materiály a zasadit stavbu do okolí, aby v místě netrčela jako vykřičník, ale aby se stala jeho přirozenou součástí. Přibývá staveb, které jsou co nejjednodušší na samotnou výstavbu i na pozdější provoz. Mezi velice oblíbené patří jednoduché kontejnerové stavby. Příkladem jsou Blokki v Zátiší u Poděbrad. „Naše kontejnerová stavba je obložená dřevem zvenčí i zevnitř, takže krásně voní. Podlahu pokrývá přírodní marmoleum s kousky kakaových slupek. Má velká okna a prosklenou stěnu, přes kterou můžete v noci pozorovat hvězdy. Výstup na modřínovou terasu je možný ze všech místností, dokonce i z koupelny,“ popisuje své vysněné místo Alice Titzová, která Blokki využívá nejen jako alternativní místo k životu, ale poskytuje jej i na krátkodobý pronájem přes službu Airbnb. I tak vypadá chata moderní doby. Není už nutné mít sbírku historického paroží ani bazén na dvě tempa. Místo toho se aktuálně sází na výhled, pohodlnou postel a kuchyň s kávovarem, krb i gril. A wi-fi.
