Patricie Kaňok je frontmankou dívčí kapely Vesna. Momentálně se v Liverpoolu připravuje na semifinále hudební soutěže Eurovize, kde 9. května zabojuje se svojí písní My sister’s crown. Cest, které zásadně ovlivnily její život, má ale Patricie za sebou mnohem víc. Vyprávěla nám o nich.
Mám dobrodružné rodiče, kteří hodně chodili po horách. Dokonce se v horách potkali. Studovali tenkrát v Sovětském svazu a společně procestovali Kazachstán, Kyrgyzstán, Gruzii, Turkmenistán a všechny tyhle pro nás ne úplně běžné destinace. Když potom padl komunismus, jeli poprvé do Ameriky objevovat západ. Cestovatelského ducha mám tedy trochu v krvi.
Východní srdečnost
Vždy mě to hodně táhlo na východ. Říká se, že čím víc jde člověk na východ, tím jsou lidé otevřenější a vřelejší. Minulý rok jsme byli s manželem v Bosně a tam nás obejmula obrovská srdečnost. Ještě silnější mi to přišlo v Gruzii. Díky pravoslavné církvi to tam dýchá starobylou kulturou a zároveň živelností. Bylo to až magické. Několikrát jsem byla v Nepálu, asi desetkrát v Indii, navštívila jsem Bali, Thajsko, Srí Lanku… Tyhle destinace mě baví i proto, že tam nejezdím na dovolenou, ale za poznáním, rozšiřovat si znalosti a zkoušet různé techniky.
Někdy v patnácti nebo šestnácti jsem díky józe a meditaci zažila první změněný stav vědomí. Že jóga a meditace aktivují v mozku konkrétní centra a člověk se noří do hlubších vln, je dávno ověřené. Rozhodla jsem se tyto směry víc prozkoumávat, protože přinášejí do života novou dimenzi.
Život okleštěný jen na to, že člověk ráno vstane, jde do práce, vydělá peníze, koupí si za ně rtěnku nebo parfém a splácí hypotéku, mě nenaplňuje. Jóga a meditace jsou mou součástí. Přesně to, co se hudbou rozpohybovává – kreativita a nepravidelnost životního stylu, kdy jste jednou dole a jednou nahoře –, se meditací a jógou uzemňuje, vyrovnává. Už si bez toho svůj život nedovedu představit.
V cizích zemích mě baví objevovat víru. Studovala jsem na fakultě humanitních studií antropologii, mimo jiné jsem se hodně zabývala tím, jak se různé kmeny snaží dosahovat rozšířeného stavu vědomí. Touží po tom všichni, v jakékoli kultuře. Ať už jde o šamana, který skáče okolo ohně a bije do bubínku, anebo člověka, co si vezme drogu, jde na technopárty nebo třeba miluje sex. Lidé se snaží dostat do stavu, který jim dává pocit smysluplnosti. Baví mě pozorovat cesty, které si k tomu jednotlivé národy volí. Jóga to podle mě dělá nejkultivovanější cestou bez vnějších stimulů.
Duše hor
Mou srdeční záležitostí je Himálaj. Když jsem v Himálaji, najednou pro mě přestane existovat vnější svět. Problémy zmizí. Jsem velmi ponořená v bytí, je to pro mě lepší než ležet na pláži. Poprvé jsem byla v Himálaji na výpravě s mámou a se skupinou Ukrajinců a Rusů, kamarády mých rodičů. Cestovala s námi jedna šamanka ze Sibiře, která nás provázela technikami dechu, vizualizacemi nebo prací s afirmacemi. Bylo to pro mě trošku náročné, protože neumím rusky, ale občas mi někdo něco přeložil, když jsem nerozuměla.
Obrovsky mě to nadchlo, protože jsem skrz práci na sobě pozorovala velké změny a zbavila se dokonce i zdravotních problémů. Tehdy na mě dýchla duše hor. Zakusila jsem další dimenze na cestě jógy a meditace. Ale těžko se to popisuje. Sama teď provázím jógou a meditacemi a vím, že bez vlastní zkušenosti to vlastně nic neznamená, můžete tomu jen věřit. Jen věřit ale podle mě není dobré. Když něčemu věřím, znamená to, že nevím a musím o tom svůj mozek přesvědčit. V momentě, kdy si na to sáhnu a projdu si tím, už vím, jaké to je, a nemusím sebe ani druhé o ničem přesvědčovat.
Lidé mívají vůči meditaci předsudky a myslí si, že si při ní musí vyčistit hlavu. Možná je to jeden z prožitků, které meditace přináší, ale ve skutečnosti se počítá všechno, co člověk během meditace zavnímá. Nejlepší je být otevřený a zkusit, co to ve mně vyvolá. Stačí zavřít oči a dát vnímání prostor a čas.
Záludnosti Indie
S mámou jsem jezdila do osmnácti, devatenácti. Přece jen takhle mladý člověk hned nejede sám do Nepálu. Ale jakmile jsem si cestování osahala a věděla, do čeho jdu, začala jsem vyrážet sama, nebo s přáteli, které jsem poznala právě díky cestování. Dovolila jsem si být spontánnější, dopředu jsem moc neplánovala, kam mě cesta zavede.
Mívala jsem období, kdy jsem si potřebovala dokazovat, že se ničeho nebojím a všechno zvládnu sama. Ale to už mě přešlo. Teď už na cestách nepotřebuju objevovat věci, po zážitcích tolik netoužím. Do Indie jezdím hlavně za svým učitelem, také chci provázet lidi po místech, která jsem sama poznala. Zrovna jsem plánovala vyrazit do Himálaje, kde jsem chtěla zařídit jógový a meditační program. Do toho ale přišla Eurovize, proto to přesouváme na podzim.
Chci ostatní provázet, abych jim ukázala, co jsem prožila. Aby si nemuseli tolikrát rozbít čumák jako já. Aby na cestách neměli negativní zážitky a zbytečně nečelili výzvám, které zpětně hodnotím jako ne úplně bezpečné. Třeba v Kašmíru jsem se otrávila místním pokrmem. V Indii jsem zase při hledání svého učitele narazila na lidi, kteří mě chtěli využít a nějakou dobu mě vodili za nos. Také jsem šla s důvěrou do některých technik, které se ukázaly jako ne zcela bezpečné, a já se pak z toho dlouho musela sbírat. Ale beru to sportovně, Indie už je taková. Ne vždy vám přináší to, co chcete, ale vždycky přináší to, co potřebujete, abyste se nějakým způsobem transformovali.
