Obvinění z rasismu a boj proti němu zasáhla během uplynulého roku celý svět. Od fotbalových hřišť, na nichž poklekávají sportovci, až po britskou královskou rodinu. Je v dnešním světě vůbec možné se obvinění z rasismu vyhnout?
Měl by se výběr překladatele básnického textu řídit podle toho, zda má překladatel stejnou barvu pleti, stejný gender či jiné identity jako autor originálu? Skutečně se členové britské královské rodiny obávali, „jak tmavou pleť může mít, až se narodí“ potomek prince Harryho a jeho ženy Meghan, jak si Meghan postěžovala v ostře sledované talk show s Oprah Winfrey? Jsou čeští fotbaloví fanoušci větší rasisté než fanoušci zahraničních týmů? Všechny tyto otázky se vynořily ve veřejném prostoru během posledního roku, rámovaného dvěma tragickými událostmi: smrtí Afroameričana George Floyda, který v květnu 2020 zahynul během násilného policejního zásahu, za nějž byl policista Derek Chauvin odsouzen na 22 a půl roku. A smrtí Roma Stanislava Tomáše, který – také po policejním zásahu – zemřel letos v červnu v Teplicích. Policie si na sociálních sítích pospíšila s oznámením, že Tomáš není „žádný český Floyd“, aniž by vyjádřila nad smrtí člověka sebemenší politování. Jistě, v obou případech sehrály svou roli drogy. Ale je tu ještě jedna podobnost. Zatímco smrt George Floyda znovu vzedmula aktivity hnutí Black Lives Matter, také smrt v Teplicích podnítila protirasistické demonstrace.
Téma rasismu je zkrátka znovu palčivě aktuální. Jenže co je to vlastně rasismus? Na jedné straně vidíme jeho děsivé důsledky: oběti na životech, násilí, chudobu. Na druhé straně bojovníci proti rasismu někdy zacházejí do těžko pochopitelných krajností. Potíráním rasismu se dá ospravedlnit téměř jakákoli šikana. „Slovo rasismus začalo být v současném kontextu neuvěřitelně matoucí,“ říká americký lingvista John McWhorter. Podle něj potírání předsudků dosáhlo takové míry, že se vlastně cokoli, co dělá nebo říká bílý člověk, dá interpretovat jako rasistické. „Běloši, kteří chodí na rande jenom s bílými dívkami, jsou rasisté. Ale běloch, který si najde černou dívku, je také rasista, protože si s ní určitě chce užít exotiku,“ uvádí příklad McWhorter.
Mladá a nekompromisně černá
Třiadvacetiletá básnířka Amanda Gorman měla štěstí, jaké mladé básnířky potkává málokdy. Dostala příležitost přečíst svou báseň The Hill We Climb (Kopec, na který stoupáme) na lednové inauguraci amerického prezidenta Joe Bidena. Nadějná umělkyně a aktivistka se tak (alespoň načas) stala komerčním trumfem nakladatelství Viking Books, autorkou, jejíž díla se budou vydávat a prodávat mezi bestsellery – což u knih poezie opravdu nebývá zvykem. Jenže spolu s mezinárodní pozorností, která se na ni zaměřila, přišla v jednotlivých (zatím zejména evropských) zemích také otázka: kdo její báseň přeloží? Nizozemské vydavatelství Meulenhoff na překlad navrhlo mladou/ého nebinární/ho autora/ku Marieke Rijneveld, nejmladší/ho držitele/ku Mezinárodní Bookerovy ceny.
Amanda Gorman byla volbou nadšená. Potom ale přišly potíže. Nizozemské aktivistky začaly totiž upozorňovat na to, že nakladatelství mělo zvolit překladatelku, jejíž identita je podobnější té Amandině: „Mladá, žena, slamerka a nekompromisně černá.“ Kauza se vzápětí opakovala v Katalánsku, kde byl na překlad básně vybrán dokonce bílý muž, překladatel Victor Obiols, překladatel Williama Shakespeara či Oscarda Wildea. „Pokud někoho nemohu překládat proto, že autorka je žena, je mladá a je to Američanka z 21. století, pak podobně nemohu překládat Homéra proto, že nejsem Řek z 8. století před naším letopočtem. A stejně tak bych býval nemohl překládat Shakespeara proto, že nejsem Angličan z 16. století,“ komentoval to Victor Obiols. Z překladatelské obce mnoha evropských zemí zazněly hlasy, že správný rasový, genderový a ideový profil dostává přednost před překladatelskou profesionalitou. V tomto duchu se vyjádřil i český překladatel Viktor Janiš: „ Překlad je mostem mezi kulturami a překládání každodenním cvičením v empatii. Nemusíte si píchat drogy, abyste přeložili My děti ze stanice ZOO, nemusíte být kanibal, abyste překládali romány o Hannibalu Lecterovi, nemusíte být gay, abyste překládali Alana Hollinghursta. Ani nemusíte být holka, abyste překládali Sylvii Plathovou.“
Rasistický bílý rozum
Politika identit, která sehrává stále větší roli nejen v prostředí amerických univerzit, však tvrdí pravý opak: stejně důležité jako to, „co“ někdo říká, je, „kdo“ to říká. Zastáncem této teorie je například německý publicista marockého původu Mohamed Amjahid, který hovoří o tom, že bílí zastávají vždy nadřazený postoj vůči lidem jiných ras. Cokoli říkají, je vlastně poučováním. A tak samotný princip, na němž jsou založeny „bílé“ univerzity – tedy rozum – je rasistický. „Rozum vynalezli bílí němečí muži,“ píše Amjahid. (Je samozřejmě otázkou, jestli bílým německým mužům příliš nelichotí, Immanuel Kant je sice filozofickým velikánem, ale například Francouz René Descartes dospěl ke svému „myslím, tedy jsem“ již sto let před ním. O Sókratovi a jeho předchůdcích ani nemluvě.) Ruku v ruce s tímto stylem myšlení přichází takzvaná cancel culture, kultura rušení. Tento termín, původně užívaný jako hashtag na Twitteru, postupně získal obecnější význam jako bojkot nějaké osobnosti, instituce nebo značky poté, co se projevila rasisticky, sexisticky nebo jinak nevhodně. Energií, která tento proces pohání, je pohoršení. Zní to sice paradoxně, ale pohoršovat se je velmi příjemné! Kdo se sám nad něčím pohoršuje, hned si připadá o něco mravnější. Když se pohoršujeme, nutně se stavíme do nadřazené pozice nad tím, kdo naše pohoršení vzbuzuje. A čím víc lidí naše pohoršení sdílí, tím líp. Tento mechanismus samozřejmě existoval v každé době. Před první světovou válkou byly pohoršení vystaveny ženy, které na veřejnosti odhalovaly kotníky, v komunistickém Československu padesátých let mohla být terčem pohoršení třeba dáma, která si na malém městě vyšla ven v „buržoazním“ klobouku namísto ideově vhodnějšího šátku. Internet dal ale našemu pohoršování křídla, protože o našem pohoršení se rázem může dozvědět celý svět.
Nejsem rasista, ale…
Diskuse o rasismu dostala letos na jaře konkrétnější obrysy i v českých domácnostech, když byl slávistický obránce Ondřej Kúdela disciplinární komisí UEFA potrestán za údajnou rasistickou urážku, kterou měl na konci zápasu s týmem Rangers pošeptat protihráči Glenu Kamarovi, finskému reprezentantovi původem ze Sierra Leone. Slávista ho prý nazval „fucking monkey“, za což dostal od UEFA distanc na deset zápasů. Ještě více se tím vyhrotil bizarní spor ohledně poklekávání před zápasy, který předtím na hřištích jen latentně doutnal. V posledním roce – zejména po smrti George Floyda – se totiž před fotbalovými zápasy ve světě stalo častým zvykem, že týmy sportovců symbolicky pokleknou na protest proti rasismu a na podporu hnutí Black Lives Matter. Čeští fotbalisté se tomu spíše vyhýbali, a když loni na přání Skotska před utkáním poklekli, setkali se s tvrdou kritikou ze strany fanoušků i některých populistických politiků – třeba Tomia Okamury či Václava Klause mladšího. „Fotbalisté z české reprezentace poklekli symbolicky před rasisty z Black Lives Matter. Hanba! Podporují snad, aby tu hořely ulice, a podporují rasismus proti bělochům?“ rozohnil se Okamura na Facebooku.
Proč českým fanouškům vadí nevinné protirasistické gesto, jakým je pokleknutí před zápasem? Pravdou je, že na rozdíl od západních zemí u nás rasistické vtipy a narážky stále mají ve veřejném prostoru zelenou – tykání vietnamským prodejcům nebo rozdělování Romů na „slušné“ a „ty ostatní“ je jen jedním z mnoha příkladů, stejně jako okřídlený výrok „nejsem rasista, ale…“, po němž následuje nějaké explicitně rasistické tvrzení. Na evropské mapě rasismu, která vznikla na základě rozsáhlého výzkumu Harvardské univerzity v letech 2002–2015, se dokonce Česko objevilo jako země s nejrasističtějšími postoji z celé Evropy. „Neznáme černochy ani muslimy, protože tady nežijí, a necítíme tedy, že jsou to jednotlivci, kteří jsou špatní, nebo dobří. A proto u nás převládají skupinové charakteristiky,“ komentoval to sociolog Daniel Prokop. Je tu ale ještě jedna okolnost. Spory o rasismus, které probíhají na Západě, jsou u nás interpretovány jako jakési pseudoproblémy bohaté zhýčkané společnosti. (Za „rasismus“ si zde stejně tak můžeme dosadit třeba feminismus, hnutí MeToo a podobně.) Nižší citlivost naší společnosti vůči menšinám je vydávána za projev jakéhosi zdravého selského rozumu, kdežto diskuse v západním světě jsou vnímány coby hysterie rozmazlených děcek, která už nevědí, co by. Utvrzování našich rasistických (nebo třeba sexistických) předsudků se tak falešně tváří jako projev jakési zdravější a odolnější české nátury. Zkusme se nejdříve zamyslet sami nad sebou, než se začneme pohoršovat nad těmi, kteří se pohoršují.
