U nás v rodině se dědí krásná pleť, slabé oči a schopnost vypočítat každou rovnici. U sousedů umění zahrát melodii na jakýkoliv nástroj, stéblo trávy a gumu od spoďárů v to počítaje. Ve světě, který se dívá vždy přímo vpřed (nebo bradou dolů na krátká videa), je moc užitečné umět se ohlédnout zpátky na skrytá genetická dědictví. A využít je ve svůj prospěch.
Nenechte se mýlit, geny jsou škodolibé. Jestli právě doufáte, že vaše dítko zdědí po babičce krásu a po tatínkovi matematické dovednosti, geny s radostí způsobí, že holčička bude vypadat jako tatínek a počítat jako babička. I pokud byste vsadili na nějakou formu eugeniky, buďte si jistí, že vaše královna krásy a profesorka matematiky v jedné osobě bude současně kleptomanka po zapomenuté tetičce Julii.
Tenhle genetický hardware, oněch 23 chromozomů od matky a 23 chromozomů od otce, se totiž řídí jasným zákonem schválnosti. Geny sice jsou určující informace, ale jejich váha umí mít různou průraznost. Proto umí dominantní geny předat přednostně schopnost přibrat dvě kila při pohledu na větrník ve vitríně. Recesivní gen se naopak projeví, jen když jsou tyto vlastnosti v páru od obou rodičů. A protože se dost často protiklady přitahují, ze vztahu modrooké hudebnice a tmavookého sportovce se spíše narodí synek hluchý jako poleno s očima jako noční tůně. Na geny se prostě dá spoléhat asi stejně jako na možnost výhry v loterii.
Nehmotné rodinné dědictví
Naštěstí je tu svět okolo, který umí to geneticky dané tvrdé jádro částečně usměrnit. Vědci se nikdy úplně neshodli na tom, kolik procent z naší osobnosti přímo ovlivní geny a kolik prostředí a výchova. Berme to tedy padesát na padesát.
U nás v rodině se dědí dalekozrakost a absolutní orientační nesmysl. Já i moje matka si díky tomu v ranním stadiu před druhým kafem pravidelně ukopáváme palce o nábytek, protože nejsme schopné najít brýle. Moje teta a všechny její děti mají vrozený sklon k nedochvilnosti, který v kombinaci s dlouhodobě pěstovaným bohémským nadhledem způsobuje, že se prakticky nikdy nevyskytují v čase i prostoru tam, kde by zrovna měly být. Legendou je v tomto směru náš bratranec, který na cestě vlakem na univerzitu v Olomouci dokázal v zamyšlení přestoupit na vlak do Vídně. Když se na hlavním nádraží probral ze svého standardního zasnění, sedl do nejbližší kavárny, lekci odpřednášel on-line, a pak se vydal se stejně zasněným výrazem zpět domů. Tentokrát to vzal jen přes Břeclav.
Proto jsou i naše rodinné sešlosti vždy ojedinělý zážitek. Teta s její částí rodiny dorazí vždy o den dřív. Nebo později. Proto na každou party zásadně kupujeme jen trvanlivé potraviny. S týdenním předstihem, samozřejmě.
Talenty skryté v generacích
V rodinách kromě platfusu a parodontózy dědíme i zvyky, zlozvyky, tajná slova a recepty na tu nejlepší svíčkovou. Mluvíme svým rodinným jazykem a okurky nakládáme tím jediným správným způsobem. Mezigeneračně si předáváme milé i méně milé výstřednosti, abychom si je pro svoje děti a vnuky zase o kousek upravili. Někde se v sobotu vstává v sedm a leze po horách, jinde se spí do oběda a dělá generální úklid. A při tom se buduje složitě definovatelné naladění rodiny, které může přetrvat celé generace. A které ve vás v nečekanou chvíli může probudit schopnosti a rezervy, jaké byste do sebe nikdy neřekli.
V naší rodině byly nazpět čtyři generace matematiků a hudebníků. Dědeček drží patent na výpočet profilu ocelového ingotu, maminka má IQ 142, pradědeček hrál na varhany v evangelickém kostele ve Frýdku-Místku a prababička zpívala se symfonickým orchestrem. Já jsem černá ovce rodiny. Mám jen doktorát z přírodních věd a matematiku jsem vždycky měla za tři (po každé zkoušce se příbuzenstvo demonstrativně otočilo v hrobě, takže na konci mého studia už předci museli rotovat jak ražniči) a po jakýchsi životních peripetiích jsem nuceně nastoupila do služby ve státní správě. Jsem úřednice. Už jen označení toho zaměstnání má pejorativní příchuť a je synonymem pro nudnou myš. Osud, ze kterého každý raději uteče do blízké továrny na třaskaviny. Jenže já jsem našla ve čtení zaprášených akt a rozhodování kauz opravdové zalíbení. A taky skrytý talent. Na podobném místě totiž potřebujete kromě znalosti práva a správního řádu i obrovský smysl pro spravedlnost, umění domluvit se s kdejakým potížistou bez využití brachiálního násilí a lehkonohou schopnost si v tom všem uchovat glanc a přirozenou autoritu.
Kdeže se to ve mně vzalo? Přečetla jsem si znovu komentovaný rodokmen, který pro naši rodinu vytvořil strýc Oldřich a který sahá do roku 1580. Moji předkové, než se stali hudebníky a matematiky, byli fojtové. Spravovali vesnici Vojkovice pod Beskydami, vlastnili mlýn, pole, kus lesa a měli právo rybařit na řece Lučině a chovat „cherta aneb vohaře“. Za to museli při jarmarcích na zámku se zbraní bodnou hlásati a vůbec řemeslo rychtářské vykonávati. Byli to prostě úředníci a vzhledem k tomu, že si fojtství předávali minimálně po deset generací až do roku 1848, kdy byl úřad zrušen, to dělali sakra dobře. Pak se teprve díky tomu, že rodina měla peníze a musela být vzdělaná, stali učiteli, matematiky a hudebníky.
Takže já jsem se jenom vrátila zpátky k rodinné tradici. Do zaměstnání tedy s bodnou zbraní choditi nemůžu, což mě občas mrzí, ale toho cherta aneb vohaře si pořídím, aby seděl vedle mého úřednického stolu a cenil zuby na každého, kdo chce překročit geologický zákon. Tradice je totiž potřeba dodržovat. A navíc, mám to v genech.
