Nerozumím tomu, proč každý rok tolik lidí lká nad Vánocemi. Že prý shon a stres. Že prý „vyprázdnění“ ryze duchovního svátku, z něhož se stal festival odporného obžerství a nezodpovědného utrácení. Že prý kýč a snaha obchodníků zbohatnout. Nehorázné nahrazování Ježíška cizokrajným Santou. Sobi, kteří do naší krajiny nepatří. Někteří lidé si dokonce vroucně přejí, ať už je po svátcích!
Pardon, ale takzvané vánoční šílenství budu bránit do roztrhání těla a balicího papíru. Ano, přiznávám: jsem velmi snadný terč vánočního marketingu. Stačí na mě zacinkat rolničkami a už mě mají. A můžeme se snad obchodníkům divit? Odmítám věčné remcání kvůli tomu, že regály v obchodech jsou plné čokoládových figurek a kolekcí už poslední víkend v září. No a? Podnikatelé se jenom snaží, abyste si mohli uspokojivou atmosféru nadcházejících svátků vychutnat co nejlépe a co nejdéle, a tak usilují o to, aby právě jejich výloha byla nejzářivější a vánoční reklama nejhlasitější.
A neříkejte, že máte všeho dostatek a nic nepotřebujete. V každé domácnosti se najde místo pro nějaký ten nový svícen, utěrku, dekorativní polštářek nebo hrneček s motivem andělů a srn okusujících smrk (okusují srny, ne andělé). Existuje snad někdo, komu by se nehodilo těžítko v podobě koule, ve které nad betlémem zasněně víří sníh?
Vánoční úchylka
Mimochodem, údajný vánoční kýč. Tak vysmívaný, přitom tak nádherný. Trpím jistou, ehm, úchylkou. Zhruba v půlce podzimu začnu na Instagramu lačně sledovat fotky a videa s vánočně zimní tematikou. Obří nazdobené stromky v útulných srubech, hrnek horké čokolády před rozpáleným krbem, jinovatka na oknech, zasněžené pláně, světlo lucerny.
Kromě nákupu dárků a již zmíněných dekorací mám rok co rok nutkání posílat rodinným příslušníkům pohlednice s motivem ladovské zimy. Obzvlášť ráda mám ten, na kterém otec s dítětem na ramenou nakukuje do okna rozsvícené chalupy, kde se zpanštělá sociální třída raduje z hojnosti. Pěkný je i kostelík na kopci, sáňkující děti, sněhulák, ponocný. Josef Lada ve mně vzbuzuje jakousi zvláštní nostalgii po časech, které jsem ani nezažila. Už to je samozřejmě kýč.
Máte sváteční čelenku pro psa?
Pro manžela a syna každý rok pořizuji kromě jiného také vánoční svetry. Je pravda, že si je navlékají s výrazem nejhlubšího odporu, ale i nějaké to ponížení k nejradostnějšímu období v roce patří (mimochodem, sama pro sebe svetr nekupuju, protože nechci vypadat jako blázen). Ušetřen není ani pes. Loni jsem dostala nápad, že svátečně vystrojím i naši fenku zlatého retrívra, a zakoupila pro ni speciální psí čelenku se sobími růžky. Okamžitě po nasazení předmětu však fena ztuhla a v očích měla tak prázdný výraz, jako bych jí provedla frontální lobotomii. (Nakonec jsem čelenku darovala malé neteři, která doslova zavýskala štěstím).
Pokud vám někdo bude tvrdit, že Vánoce znamenají usebrání, pokoru, skromnost a nemateriální hodnoty, klidně ho nechte, ať se v klidu vypovídá. My ostatní pojďme pít, jíst, veselit se z kýče. Vždyť jsme se na tuhle chvíli těšili každý rok – a usebírat se můžeme až po Novém roce při pohledu na stav bankovního konta.