Zlatý věk balancující na hraně globálních krizí, zpochybňující svůj blahobyt je hlavním tématem výstavy Gilded Age Pasty Onera, kterou můžete až do října vidět v Oblastní galerii Liberec. „Snažil jsem se vytvořit městskou krajinu, která nějakým způsobem vystihuje naši civilizaci v ne úplně lichotivém úhlu pohledu a zároveň ukazuje banální věci jako hezké. Šlo mi o upozornění na krásu každodenních věcí, které přestáváme vnímat,“ tvrdí Pasta Oner. S WHAT mluvil i o ekonomické náročnosti výtvarného provozu, letní graffiti sezoně a o nálepce kontroverzního umělce.
Začínal jsem s graffiti. Ale moje starý věci jsou už dávno pryč. Svoje vůbec první graffiti jsem dělal na zdi obory Hvězda, v takovém zastrčeném koutě, kde nechodí ani pejskaři, nikdo. Před patnácti lety jsem se tam byl podívat, že bych si udělal fotku a zdokumentoval to, ale to dílo už tam dávno není, vzal ho déšť, je pryč. Pár zbytků z devadesátek přežilo celkem dlouho, jedna věc byla třeba v Motole na trafostanici, ale někdy před pěti lety to umyli. Všechno mizí, nezůstává nic. Pocházím z pouličního prostředí, kde věci vznikají a zanikají. Nemám ke svým věcem tak upjatý vztah, že bych byl nepříčetný, kdyby se v budoucnosti moje dílo po uvolnění práv objevilo někde na igelitce. Je mi to jedno. V jistém smyslu by se uzavřel kruh, moje dílo na igelitce je docela vtipná věc. Mucha a Pasta Oner na jedný igelitce, proč ne.
Graffiti scénu pořád sleduju. Dneska je tak rozprsklá, že se ty lidi nedokážou ani potkat. My jsme měli každý pátek srazy na Muzeu, rozkřiklo se to a scházela se tam celá scéna. Dnešní scénu podrobně neznám, ale na ulici koukám, všímám si každého nového tagu, to je postižení. Writera poznám hned. Ten styl se těžko popisuje, je to trochu fotbalový chuligán, mívá zvláštní způsob chůze. V létě se hodně maluje, noci jsou dlouhý a teplý. Školáci, kteří malují, mají o prázdninách dost času. Je sezona. Sleduju nové partičky, opakující se písmena jejich crew.
Nálepka kontroverze
Reminiscence na dětství a dospívání se v mém díle prolínají neustále. Jako malý jsem bydlel na Praze 6, ve stínu budovy Koospolu, u tehdejší Leninovy ulice, kde byl Tuzex. Konzumní společnost mě fascinuje od dětství. Lezli jsme do kontejnerů, kam se vyhazovaly obaly od západních výrobků, všechny ty krabice, co voněly žvýkačkami, kávou a čokoládou. Jako děti vyrůstající za socialismu jsme to neznaly, naprosto nás to fascinovalo. Já to pak různě překresloval, podlepoval, přelepoval průhlednými lepenkami a vytvářel si tak svoje vlastní samolepky.
Mám nálepku kontroverzního umělce, ale sám se tak nevnímám. Tenhle přílepek mi byl dán k nelibosti jiných výtvarníků, mám ho vlastně neprávem. Není to tak, že by mě to iritovalo, ale spíš moc nerozumím tomu, co je na mé práci nebo na mém životě kontroverzní. Pro spoustu mých kritiků je moje tvorba úplně banální nebo podprůměrná, těžko mohu být v tomto ohledu kontroverzní. Na mé tvorbě a kariéře je kontroverzní asi spíš způsob, jak to dělám. Sarkasticky řečeno, v naší kotlině je úzus, že výtvarník je skromnej tichej chlapík, nebo žena, který/á je někde v rohu místnosti, a když dorazí na vernisáž, tak tam velmi tiše šeptá cosi do mikrofonu o složitých tématech své tvorby. Já proti tomuto způsobu prezentace nic nemám, ale narodil jsem se s jinými dispozicemi. A svoje dispozice jsem promítl do přístupu k tvorbě, což není v našich poměrech úplně běžný.
Peníze v umění
Otázka peněz je na současné české výtvarné scéně velmi ošemetná. Výtvarnému umění se extrémně daří, ale nikdo o tom raději moc nemluví, protože jsou všichni zvyklí na akademický svět, kde se kolem podobných věcí chodí jako kolem horké kaše. O penězích se nemluvilo a nemluví, studenti se o nich na školách nic nedozví, nikdo jim o penězích neřekne. Vlastně nevím proč, asi je to historický úzus. Asi to bylo považováno za jakýsi vedlejší produkt výtvarné činnosti, která má sama o sobě jiný smysl a jiný cíl. A že se něco stane hodnotným, protože to určuje trh, je pro spoustu výtvarníků něco negativního. Jakýkoliv ekonomický úspěch je považovaný za něco, co je nedůstojné pravé hodnotě výtvarného umění. Ale žijeme v tržním hospodářství, tak se tomu nikdo z umělců nemůže vyhnout. Je to vlastně paradoxní situace.
Laická veřejnost si někdy myslí, že výtvarník ráno přijde do ateliéru, dá si krabicové víno a přemýšlí, co by tak mohl z čeho uplácat. Ale na určité úrovni už o věcech uvažujete v kontextu technologií. Na některé komplikované věci nemůžete být sám, potřebujete kolem sebe odborníky různých profesí, kteří vám s realizací pomůžou. A pak je tu ještě jeden faktor – otázka realizace výtvarných děl je ekonomicky dost náročná na provoz. Peníze, které vydělám, hodně obracím zpátky do své tvorby. Mohu si tak dovolit pracovat s materiály nebo technologiemi, s kterými jsem do té doby pracovat nemohl. Třeba tady na stěně visí odlitek do umělého kamene, chromový povrch je stříkaný, což je technologie, kterou v Čechách nikdo neumí, je to dělané v Barceloně. Aby mohl člověk poslat do Barcelony padesátikilový odlitek, stojí to dost peněz, podobná technologie je drahá, potřebujete finance. O ekonomické náročnosti výtvarného provozu se ale v Česku mluví málo. V podstatě se o ní mlčí.