Historii architektury přepsala Norma Merrick Sklarek – dívka, která do osmnácti let nesměla chodit do divadel předním vchodem a v autobuse nemohla sedět v přední části určené bílým pasažérům.
Ve čtyřicátých letech minulého století patřila architektura mezi elitní pánské kluby, do kterých gentlemani, obrněni tezemi o ženském antitechnickém, nesystematickém myšlení, vpouštěli dámy jen s krajní neochotou. Norma Merrick Sklarek se nezalekla. Dnes se jí přezdívá Rosa Parks architektury (podle známé aktivistky za práva černochů v Americe).
Narodila se 15. dubna 1926 v newyorském Harlemu švadleně Amélii Willoughby a lékaři Walteru Ernestovi. Merrickovi připluli do USA za americkým snem z Trinidadu, nejjižnějšího ostrova v Karibiku, a tento fakt sehrál v osudu budoucí ikony vysokoškolaček tmavé pleti zásadní roli. Otec Walter se od pacientů, které léčil, nelišil jen vysokoškolským diplomem, ale vzdalovalo ho od nich jeho vnitřní nasazení. Nenesl si v sobě křivdu zotročených předků rodilých černých Američanů, jejichž neřešená traumata skrytě ovládala řadu rodin ze sousedství i v dalších generacích.
Walter měl od chvíle, kdy si poprvé dojatě pochoval v náručí své prvorozené a zároveň jediné dítě, jasno. Normina inteligentní matka Amélie ještě uvízla v síti dobových pravidel a jako přistěhovalec a žena k tomu našla uplatnění jen u šití. Jeho holčička už ale nikomu posluhovat nebude.
Mluv spisovně a nesmiřuj se s málem
Normin otec věděl, že finančně poddimenzované školy pro barevné nezachraňovalo ani nadšenectví učitelů a ředitelů. Svojí úrovní neoddiskutovatelně klopýtaly za školami pro bílé. Navíc nechtěl, aby jeho dceru stahovala dolů nectižádostivost spolužáků.
Normino vzdělávání tak nakonec proběhlo ve vyhlášené, přísně výběrové Hunter College High School. „Byla to čistě dívčí škola na Manhattanu. Přijímali pouze dívky z pěti čtvrtí, které musely skládat zkoušky z angličtiny a matematiky. Myslím, že to nebyla jen nejlepší střední škola v New Yorku, ale možná i nejlepší střední škola ve Spojených státech,“ vzpomínala na ni později hrdě.
Ještě před tím, než se vrhla do víru, na dané poměry elitního vzdělávání, ovlivnilo její osud temné období Velké hospodářské krize ve třicátých letech. Otec byl sice lékař, ale i zdatný tesař a řemeslník. V těžkých časech vyráběl nábytek ze starých kusů dřeva a aby ušetřil, cokoliv se doma rozbilo, opravoval sám. Jeho malá dcera byla přesvědčená, že dokáže vyrobit a ovlivnit všechno na světě. Nadšeně mu pomáhala, a kromě manuální zručnosti se projevily i její technická představivost a preciznost. Otec si sice tak trochu tajně představoval, že vystuduje medicínu jako on, když mu ale na konci střední školy plaše nadhodila, že by ji víc než léčit lidi bavilo vymýšlet a projektovat domy a mosty, nerozmlouval jí to.
Studium ve vlaku
Rok 1944. Svět se potácel v druhé světové válce, Norma bojovala svoji vlastní. V osmnácti nastoupila na přípravný rok na Barnard College a poté přestoupila na School of Architecture na Columbia University. Mezi samými muži, a navíc jako jediná černoška na celé škole, si připadala jako provazochodkyně v cirkusovém šapitó na tenkém laně. I ti diváci, kteří jí trochu fandili, to dělají tajně, zbytek s jistotou očekával, že zaškobrtne a spadne.
V té době se cítila asi nejosaměleji v celém svém životě. Deptalo ji namáhavé dojíždění, protože u školy neexistovalo ubytování pro barevné dívky a na drahý pronájem Normina rodina neměla. Úkoly si tak promýšlela v rozhrkaném, plně obsazeném vlaku, a doma rýsovala až do rána, aby nevyspalá jela zpět do školy. Někdy si nevěděla rady, ale nikdo, s kým by se poradila, nebyl. Ostatní spolužáci sdíleli školní zadání společně a pracovali dohromady, ona si na vše musela přijít sama. I tak se stala v roce 1950 jednou ze dvou žen a jedinou černošskou studentkou z celé školy, kterým se povedlo náročná studia dokončit. Pro Normu ale velké bitvy teprve začaly.
Dvacet devět ne
Dvacet devět pokusů, dvacet devět odmítnutí z architektonických studií po celém New Yorku. Norma měla skvělé vysvědčení, dobré doporučení. V momentě, kdy vešla do dveří, výraz v očích šéfů kanceláří v pikosekundě zkameněl. „Firmy v té době nebyly zvyklé mít ženy ve svých kancelářích. A rozhodně nebyly zvyklé mít Afroameričany. Do očí vám to ale neřekli, jen: V tuto chvíli nenabíráme.“
Devětadvacet kanceláří byl dostatečný vzorek na to, aby se podívala pravdě do očí. Snížila si laťku až ke kotníkům a ucházela se o místo pomocné kresličky na newyorském ministerstvu veřejných prací. Šlo o práci hluboce pod její kvalifikaci, ale i tam ji napínali, než uslyšela: „Ano, bereme vás.“
„Po roce práce pro město jsem se rozhodla, že státní služba není pro mě,“ shrnula budoucí věhlasná architektka tuto epizodu jednou větou. Nezáživné, netvůrčí překreslování často nekvalitních projektů a nudní důležití úředníci ji ubíjeli. Znovu a znovu přemýšlela o svém místě na světě a dolovala z hloubky duše dostatečnou porci odvahy, aby se nevzdávala. Tisíckrát měla chuť upozornit na diletantské chyby a nelogičnosti úkolů, které měla překreslovat. Zkušenost ji velmi rychle poučila, aby si kritiku raději nechávala pro sebe. Nakonec se začala tajně a tiše připravovat k licenční zkoušce architektů pro oblast New York. Šlo jí o všechno. První a poslední naději nezahrabat se na úřadě nadosmrti.
Lepší než bývalý šéf
„Celou zkoušku jsem dělala týden. Myslím, že to bylo dvanáct hodin první den a osm hodin v následujících dnech. Vzpomínám si, že děkan z mé Kolumbijské univerzity byl potěšen a překvapen, že jsem celou tu zatracenou věc zvládla na první pokus,“ odbývala později Norma svůj majstrštyk při vyprávění. Zkouška byla velice náročná a někteří architekti – muži ji neudělali ani na několikátý pokus.
Psal se rok 1955. Atmosféra ve společnosti se pozvolna měnila a devětadvacetiletou mladou ženu konečně přijali na první místo hodné jejího nadání. Uchytila se u renomované architektonické společnosti Skidmore, Owings and Merrill. „Jednoho dne jsem šla na oběd a narazila na lidi, které jsem znala ze své práce kresličky. Ptali se, co dělám, a já jim řekla, že pracuji v SOM. Byli v šoku, kam jsem se dostala, protože zaslechli, jak mi můj bývalý šéf dává nejhorší možné doporučení. Asi byl naštvaný, protože já jsem licenční zkoušku složila, a on ne.“
Bez mámy bych si už neškrtla
Mělo to opět jeden háček. Svým životem běžela tak rychle, že se při práci podřadné kresličky stihla seznámit, provdat, otěhotnět, porodit dvě děti a rozvést. „Nechtěla jsem po tom všem prožít život u sporáku a žehlicího prkna nad pánskými košilemi. A nechtěla jsem se ani hádat,“ vysvětlila později rozvod. Ten v té době znamenal obrovské společenské stigma, které ji mohlo stát její tvrdě vybojované místo.
Tehdy se projevila soudržnost a síla její rodiny. Maminka Amélie se nabídla, že jí s výchovou i domácností pomůže. Norma v té době známá pod vyvdaným příjmením Fairweather pak až do smrti prohlašovala, že by u jejích projektů měl být vždy ještě podpis její matky.
Třetí muž jako dar
Díky jejich úspěšnému tandemu začala i na částečný úvazek učit na architektonické škole New York City College. V pouhých třiceti letech jí bylo v roce 1956 nabídnuto jako první černé ženě v historii členství do Amerického institutu architektů.
Na lepší časy se zablýsklo i v jejím soukromí. Přátelství s kolegou architektem Rolfem Sklarekem přerostlo v lásku a nakonec se za něj v jednačtyřiceti letech provdala. Láska jim vydržela celých příštích sedmnáct let plných Norminých bojů i o takové detaily, jako aby se na jejích projektech a prezentacích, které připravila, objevil i její podpis.
Pak Rolf nečekaně zemřel. Několik let poté se Norma vdala potřetí. Její poslední muž se jmenoval Cornelius Welch, nebyl z oboru a architektka jej brala jako dar, ve který vůbec nedoufala. Na počest zesnulého druhého manžela už ale navždy zůstala Sklarek.
Život začíná v padesáti devíti
Psal se rok 1960. Normu zlákal jeden z jejích synů, který se už osamostatnil, aby se za ním přestěhovala do Kalifornie. Přijala práci u prestižní společnosti Gruen Associates v Los Angeles a znovu si ověřila, že se staré úspěchy nepočítají.
Opět začínala od nuly. Už za dva roky v roce 1962 se stala první černou licencovanou architektkou v Kalifornii. V Gruenu začala kariérně stoupat nahoru a podílela se na projektech, o kterých se mohlo řadě mužských kolegů jen zdát.
V roce 1985 si už mohla Norma říct „jsem unavená, už toho bylo dost“ a věnovat se architektuře čistě jen pro radost. Norma si ovšem hodlala splnit ještě jeden sen. A tak v roce 1985 spoluzaložila s kamarádkami architektkami Margo Siegel a Katherine Diamond ryze ženskou firmu Siegel Sklarek Diamond, protože se se svými partnerkami shodly, že muže mají rády, ale dost už bylo jejich šéfování.
Norma, kterou sice teoreticky už nemohlo nic překvapit, byla zvědavá, jak si čistě ženská firma ve stále silně mužském oboru povede. Podnikání na vlastní pěst ji ale přece jen zmohlo, v šestašedesáti letech odešla do důchodu. Což v jejím pojetí znamenalo trávit spoustu času přednášením a podporou či mentorováním mladších architektek z řad menšin.
Nikdy se veřejně nelitovala a její slova k oboru, který tolik milovala, zněla: „Architektura se ke mně chovala dobře a doporučuji ji každému, kdo má stejné zájmy jako já.“
Zemřela v roce 2012, v požehnaných šestaosmdesáti letech na selhání srdce ve svém domě v Pacific Palisades v Kalifornii.
Průkopnice v oboru
Mezi nejznámější projekty Normy Merrick Sklarek patří budova velvyslanectví USA v japonském Tokiu a terminál jedna na mezinárodním letišti v Los Angeles. Letiště v hodnotě 50 milionů dolarů bylo dokončeno v šibeničním termínu v roce 1984, těsně před letními olympijskými hrami. Norma se stala teprve třetí afroamerickou architektkou, která získala ve Spojených státech licenci potřebnou k samostatné práci. Jako první žena v historii vůbec dosáhla na tuto licenci v New Yorku a později i ve státě Kalifornie. Také se jako první černoška dočkala členství v Americkém institutu architektů (AIA).
Zdroje info:
Jack Travis: African American architects in current practice
On the shoulders of Giants – Norma Merrick Sklarek
Blackhistory.news.columbia.edu/people/norma-sklarek
