Yvona Kreuzmannová svými aktivitami dlouhodobě sbližuje diváky s moderním tancem. Stojí za scénou Ponec a za mezinárodním festivalem současného tance a pohybového divadla Tanec Praha, jehož 35. ročník začne v červnu.
Kdy jste naposledy tančila?
To bylo nedávno, na mé narozeninové part. DJ Spring a s ním VJ Macháček jsou skvělí, to můžete tančit až do rána a zapomenout na věk…
Co pro vás osobně tanec znamená?
Pro mě celý život, dala jsem mu obrovskou energii za těch více než 40 let a on mi ji také vrací. Každé představení, co mě nadchne, je odměnou.
Vzpomenete si na první taneční představení, které jste kdy navštívila?
To ne, ale vzpomenu si na představení, které mě poprvé oslovilo tak, že jsem ho chtěla vidět znova. Byl to Záskok Pavla Šmoka. Viděla jsem ho několikrát, na Evu Asterovou a Katku Frankovou se nedá zapomenout, ale i ostatní. Humor je v tanci vzácný a tady byl moc krásně pojatý.
Spousta holčiček touží stát se baletkou. Čím jste chtěla být jako malá vy?
Tak určitě ne baletkou, to mě nikdy nelákalo. Bavily mě cizí jazyky a také práce s dětmi, ale vůbec jsem si nedokázala představit, kam mě osud zavane…
Vedli vás rodiče k zájmu o umění? A co Tanec Praha nebo Ponec nabízí dětem?
Můj táta zachraňoval tropické pralesy a máma se starala o děti postižené obrnou, než začali s očkováním… To nebyl úplně svět umění, ale vztah k němu měli nepochybně oba. Nechali mě dělat, co mě bavilo, takže gymnastiku, francouzštinu a pak tanec. Ten mě pohltil.
Považuji za moc důležité přinášet zážitky s tancem dětem od nejútlejšího věku, i proto je třetina činnosti Ponce zaměřena na děti a školy, prosazujeme rovnoprávné postavení Taneční a pohybové výchovy v rámci školní výuky a samozřejmě i festival Tanec Praha nabízí bohatý program pro všechny věkové kategorie, od batolat (skutečně od 6 měsíců!) až po teenagery. Naši umělci patří ke špičce, pracují s dětmi interaktivně a rozvíjejí tak jejich imaginaci a kreativitu.
Impulsem pro pořádání festivalu Tanec Praha pro vás bylo stipendium v Paříži, kam jste se dostala v roce 1990, tedy brzy pro revoluci. To musel být hodně silný zážitek. Jaké vjemy ve vás pobyt v Paříži zanechal?
To byl doslova kulturní šok. Paříž uváděla denně řadu tanečních a pohybových produkcí, viděla jsem jich více než sto během několika měsíců, bylo to něco úplně jiného než 80. léta v Praze. Právě možnost objevovat celou šíři tohoto umění a nasát atmosféru experimentů mě inspirovala natolik, že jsem považovala za nutné přiblížit to nejlepší naší veřejnosti. Zdaleka ne vše se mi líbilo, musela jsem i sama v sobě překonávat spoustu předsudků a více se otevřít všemu neočekávanému. To je právě na současném tanci to, co mě láká – kvalitní díla vás stále dokáží překvapovat, nepředvídatelnost je pro mě tím, co nejvíc oceňuji.
Ona i ta Paříž je nepředvídatelná, poznala jsem její slunné i stinné stránky. Osobně mi pomohla pochopit, jak málo stačí k přežití a jak důležité jsou lidské vztahy a také to, co mě kromě rodiny váže s domovem: naše kultura, jazyk, humor, živé umění.
Co se vám během dlouholetého pořádání festivalu podařilo? Na co jste nejvíc pyšná?
Pro mě to není jedna událost či umělec, těch osobností jsem si užila dlouhou řadu. Ale věřím, že ty více než tři dekády mravenčí práce přispěly ke vnímání tance jako rovnocenné umělecké disciplíny i v českém kontextu, k řadě partnerství napříč sektorem. Asi největším posunem je respekt ze strany politiků, tím nemyslím jen ke mně (už dávno snad pro ně nejsem ta mladá naivka s hlavou v oblacích), ale respekt k oboru jako takovému.
Letošní vizuál z fantaskního světa je hravý a plný barev, hudba ve spotu od Lazer Vikinga je pozitivně energická. Co za poselství v sobě nese?
Myslím, že to říká výmluvně letošní motto: To se nedá popsat, to musíte zažít. A právě mimořádný umělecký zážitek ve vás probouzí často upozadněné buňky představivosti, s níž se vydáte do snové krajiny plné barev, bezhlavě se vrhnete do pohybu po mechovém povrchu lákajícím dělat úplně všechno, co se vám zachce…
Co z letošního programu si nenecháte ujít?
Já? Určitě ani jediného umělce ze zahraničí, to je plejáda úžasných jmen, některá uvítáme na festivalu poprvé. Novinkou je i prostor Hybernie, kam jedině se vejde představení Jana Martense. Mnozí umělci se sem také rádi vracejí a předprodej dokazuje, že si je diváci pamatují, ať je to Silvia Gribaudi s lidským nadhledem a humorem, drsná a jedinečná Oona Doherty nebo neskuteční performeři Peeping Tom, kteří doslova porušují fyzikální zákony. Ale stejně tak se moc těším na obě Izraelky, Yasmeen Godder i Olívii Court Mesa, přijíždějící ze země stálé absolutní světové špičky, Brazilce s jejich zemitostí a energií – konec konců Flávia Tápias tu již také tančila, stejně jako Helene Weinzierl z Rakouska.
Objevy mladé scény v rámci Aerowaves nás dovedou i k Ukrajinkám, jejichž práce má obrovský smysl a význam, ať už zůstaly ve své zemi nebo pracují různě po Evropě. Je to pohnutá doba, denně na ně myslím, žiju s nimi, ale stejně mám pocit bezmoci. Snad nám i jim může vrcholné umění otevřít cestu k lepší perspektivě.
