Doma nemá jediné své dílo. Dokonce i vázy má dřevěné, nikoli skleněné, přestože sklo je jeho modus operandi. Výtvarník a designér Rony Plesl, otec pěti dcer ze dvou manželství, tvůrce sošky Českého lva, pedagog, milovník snoubení duše s tělem, sběratel nůžek, který si jezdí odpočinout do kláštera, kde se nemluví. Přiznává, že je občas tak trochu snob. Těžko se hledá několik slov, kterými ho popsat. Co určitě není: přehlédnutelný.
Je potřeba odvaha k tomu, aby byl člověk jiný?
Je. Pokud jste introvert. Existují lidi, kterým to nedělá problémy, ale já jsem předělaný introvert.
Jak to myslíte?
Prošel jsem obdobím, kdy jsem se styděl i telefonovat. Když jsem začínal učit na střední škole, prosil jsem kolegyně, jestli by někam nezavolaly za mě. Přišel jsem do obchodu, prodavačka se zeptala, co si přeju, a já radši utekl.
Tomu se těžko věří, když vidím, čeho všeho jste dosáhl.
Lidi mě znají takového, jaký jsem dnes, někdy hodně mluvím a je mě všude plno, ale musel jsem se přinutit, abych nebyl jen při zdi. U mě to chtělo opravdu velkou odvahu. Málokdo ví, jaké problémy mi komunikace někdy dělá.
Kdy a jak nastala změna?
Postupně. Nejvíc mě předělala Itálie, kde jsem několik let pracoval. Viděl jsem, jak jsou tam lidé otevření, baví se, smějí se, chodí spolu šestkrát denně na kafe. Itálie mě hodně inspirovala k tomu, abych se nestyděl být jiný, být svůj, vzít si jinou košili, jiné sako. Určitá jinakost ve mně ale byla už odmalička, protože můj děda byl velmi šik člověk. Měl nejlepší auta, řídil v kožených rukavicích, za komunistů dával obrovská dýška v restauracích. Nebyl upatlaný, měl v sobě eleganci.
Jak se přihodí, že se z člověka bez sebevědomí nakonec stane někdo jako vy?
Touhou. Obrovskou touhou. Když přede mnou v patnácti letech na střední škole učitelka dějepisu otevřela dějiny umění na stránce, kde byl Botticelli, řekl jsem si, tohle chci jednou umět. Měl jsem touhu dokázat něco tak velkého jako moje vzory. Odvaha vzniká z touhy.
Je ale asi dobré, když je touha spojená s talentem. Věděl jste o tom svém?
Nějaký talent jsem měl po mamince, která byla částečně výtvarnice. Ale měl jsem především obrovskou zarputilost. Nejdřív přijde odvaha, pak zarputilost, a nakonec to dožene talent.
Jak se u vás projevovala zarputilost?
Kreslil jsem, maloval a navrhoval tak, jako když pracujete v dole. Když se mi na střední nepovedla kresba, šel jsem a rozdrásal si klouby do krve. Trestal jsem se třeba i tak, že jsem se na Vánoce a na Silvestra nedíval na televizi. Taky jsem četl jen knížky o umění a Dostojevského. Měl jsem režim jako v káznici plný nejrůznějších zákazů.
Neprobíral jste s někým v dospělosti tohle své zvláštní chování?
Neprobíral, asi proto, že toho nelituju. I studentům říkám, že utrpení k umění patří. Zní to možná patologicky a pateticky, ale myslím, že to tak je.
Pro nás laiky je někdy obtížné poznat, co je opravdové a co si na umění jenom hraje, co je plagiát. Co je pro vás nevkusné a kýčovité?
Nejlepší definici kýče jsem slyšel od jednoho profesora na estetiku: kýč nemá vnitřní logiku. Věci, které jsou silné, přirozenou logiku mají. Kýč je dělaný pro kšeft. Cítíte, že u něj něco neklape. Sám se na sebe snažím pořád dívat kriticky. Dělal jsem celou základní školu atletiku, takže se sleduju jako výškař, který skáče přes tyčku a dává si ji čím dál výš. Říkám si třeba: „Můžu ještě vystavovat na Benátském bienále vedle tohohle člověka? Nekupují se tyhle moje věci, protože jsou moc líbivé?“ Snažím se upřímně zmapovat, jestli má mé dílo pořád sílu a jestli si můžu dát laťku výš.
A mám pomůcku, jednu větu z filmu. Fotograf v něm odložil foťák a řekl, že už nebude fotit. Když se ho ptali proč, odpověděl: „Nebudu rozšiřovat řady průměrných.“ Kdybych jednou rozšiřoval řady průměrných, eklektiků, kšeftařů nebo kýčařů, musím toho nechat.
