Magdalena Rochová, dcera módní návrhářky Liběny Rochové, patří k výrazným českým architektkám. Studio JRA (Jaroušek Rochová Architekti) vede spolu se svým životním partnerem Radkem. Jak jim to klape?
Architektonické páry, které tvoří životní partneři, se často rozpadají. Jak funguje vaše pracovní soudržnost?
Magdalena: V naší pracovní sladěnosti určitě hraje roli naše velká vzájemná velkorysost a konstruktivnost. Máš pravdu v tom, že hodně partnerských párů kolem mě, kteří spolu tvořili architekturu, nevydrželo. Ženská polovička si v průběhu času mnohdy začala stěžovat na partnerovo rostoucí ego a měla pocit, že se v ateliéru vytrácí jejich síla. S Radkem se přirozeně sem tam také vášnivě dohadujeme, například nad nějakým funkčním detailem, vždy jsou to jen maličkosti.
Jak si v ateliéru rozdělujete práci, má každý pevně vymezenou roli a úkoly?
Magdalena: Máme to nastaveno volně, vždy na projektu doslovně spolupracujeme. Jen výjimečně se stává, když se projekt dostane do nějaké horké fáze, že jeden z nás se mu intenzivněji věnuje a druhý rozvíjí další projekty. Stalo se to například v případě Café Záhorský, jehož návrh byl pouze v mých rukou.
Radek: Odpichujeme se jeden od druhého, míváme různé vlastní varianty, konzultujeme všechny fáze, kritizujeme se a tím se projekt vyvíjí, stavíme jeden na druhém. Že bychom měli práci rozdělenou, že každý z nás si vede vlastní projekt, tak to není. Snad jen já se o něco víc věnuji prováděcím projektům, protože v nich už mám nějaký svůj propracovaný systém.
Třeba dnes jsem vás zastihla v jaké fázi?
Radek: Aktuálně se projekty tří rodinných domů a vily nacházejí ve stejné fázi přípravy, což se nestává. A je to velmi náročné. Tři typy klientů, tři pozemky, tři hmoty. Člověk musí přepínat a dávat si velký pozor, aby první projekt neovlivňoval druhý a tak dále. To nebezpečí tolik nehrozí, když se zakázky nacházejí v jiných fázích vývoje. Což máme moc rádi, protože to přináší do naší práce dynamiku a různorodost. Neměnil bych třeba za dva velké projekty, například pro developery, které se táhnou pět roků a nakonec se ani nerealizují, protože investor parcelu nebo projekt v mezidobí prodá. A to se stává velmi často. Nám naopak jen minimálně, i když samozřejmě změny a úpravy průběhu práce na projektu nejsou neobvyklé.
Jak velký je váš tým?
Magdalena: Malý. Zde ve studiu máme tři stálé kolegy plus další zavedené externí specialisty. Zkoušeli jsme manažerské vedení architektonického ateliéru, kdy jsme zaměstnávali až deset lidí, ale to nám nevyhovovalo. Víc nám to bralo, než dávalo. Neustále jsme museli předávat informace, vše kontrolovat a překontrolovávat, protože čím víc lidí, tím větší chybovost. Člověk pak už nemá čas ani navrhovat. Oproti nám bývají vedoucí ateliérů, kteří jsou daleko větší byznysmeni. Vše mají propočítané v tabulkách na hodiny práce a podobně, vše se jim musí vyplatit. My tak nefungujeme, nám jde víc o tvůrčí proces a výsledek než rentabilnost každé naší minuty. Jestli na zadání kývneme, nerozhoduje primárně honorář, ale sympatie ke klientovi, typ a okolnosti projektu, místo. Mám známého, co si dokonce plánuje i přesný čas, za který má vymyslet koncept stavby. To neumím. Nevím, jestli mne to ideální řešení napadne za chvíli, zítra nebo až za týden.
Takže proto se převážně věnujete projektům střední velikosti – novostavbám a rekonstrukcím rodinných domů s dotažením až do fáze interiéru – pro soukromou klientelu?
Magdalena: Ano, ty nám vyhovují. Zakázky privátní klientely, u nichž máme kapacitu řešit věci do detailů. Aby projekty i v reálu vypadaly ještě lépe než na prvotních vizualizacích. Vytvářet architekturu pro konkrétní lidi je pro nás také daleko svobodnější práce než kupříkladu pro města, což jsme mimochodem také zkoušeli, a nenašli se v tom. Taková praxe má i svoji psychologickou rovinu, která mi sedne. Musíme nasát jejich životní příběhy, pochopit nejen, jaký mají vkus, životní styl, jaký má jejich rodinný život rytmus, ale také jak přemýšlejí. Nikdy bych se nechtěla vzdát přetváření těchto vjemů do věci, kterou mám pro klienta zhmotnit. Klienti se tak svým způsobem stávají součástí našeho týmu daného projektu.
Radek: Za vše neseme zodpovědnost, vše jde za námi. Koneckonců i typ našich klientů očekává, že se jim i projektu budeme věnovat osobně. Ne, že se objevíme na začátku, a pak s ním zakázku řeší dál jen delegovaní zaměstnanci.
Jak jednání s vámi vypadá?
Radek: Když se seznámíme s vhledem klienta, předkládáme mu hodně variantní studie a koncepty. Oba často navrhujeme víc variant, zvlášť když klienta neznáme. Když pak společně mezi těmi možnostmi najdeme směr, v němž se klient poznává a s kterým souzní, to je podle mne rozhodující. Když se to totiž podaří, dobře se na takový základ navazuje, člověk se pak v projektu nevrací po x-té redefinovat třeba barvu stěn apod. Pro lidi zvenčí nebývá vidět, že takováto kreativní složka naší práce je 20 procent a 80 procent je pak ta nudnější, exekutivní, do které patří i dohadování s úřady atd. Naše práce vyžaduje hodně trpělivosti. Naštěstí mám pocit, že s věkem nám jí neubývá, spíš naopak.
To, že jste vyhráli cenu Grand Prix nebo Interiér roku a byli nominováni na Cenu za českou architekturu, mělo nějaký dopad?
Magdalena: Určitou váhu to má. Ale že by najednou chodily desítky klientů tzv. z ulice, to se nestalo. Vysledovala jsem trochu paradoxní jev, že víc zakázek nám nepřineslo vítězství, ale že lepší efekt mělo být finalistou. Udála se nám i úsměvná historka, kdy jeden klient přišel s požadavkem, že od nás chce navrhnout dům, který také dostane cenu. Divil se, že mu to nedokážeme zaručit (smích).
Je některá realizace vašeho studia JRA nejblíž tomu, jaký ideální dům byste si postavili sami pro sebe?
Magdalena: Ve všech projektech si umím představit žít. U Domu u lesa mám slabost pro jeho rozprostřenost v zahradě, u Vily na Babě mám ráda její čistotu. Pro moje vlastní bydlení bych asi ale přistoupila ke kombinaci více materiálů, barev a struktur. Podobně, jako jsme je zkombinovali v Domě u parku.
Radek: Ten je také můj nejoblíbenější. Jeho hmota je mírně ovlivněna recyklací předchozího domu, který na pozemku stál a jehož některé nosné konstrukce jsme ve stavbě zrecyklovali. Takže kdybychom navrhovali pro sebe a nemuseli takovou danost zohledňovat, asi by se náš vysněný dům lišil hmotově a reagoval na konkrétní pozemek, ale co se týká ostatního, tak to bychom brali (smích).
