Nikdy to nebylo snazší. Na sociální síti MyHeritage, která umožňuje propojovat příbuzenské vztahy a stopovat rodové linie stovky let do historie, už je dnes zaregistrovaných 6,9 miliardy profilů lidí a 60 milionů rodokmenů. Digitální genealogie otevírá rodinné kroniky plné fascinujících objevů, ale také skříně s kostlivci, o nichž se doma nikdy nemluvilo.
Vždycky jsem toužila po tom sestavit si rodokmen. Jenže to byla jedna z těch věcí, které člověk neustále odsouvá. Až odroste dítě. Až nebude tolik práce. Až bude víc času. Až jednou.
Ježdění po archivech mě vždy lákalo a děsilo zároveň. Byl to pro mě vesmír, u kterého jsem měla pocit, že se v něm nedokážu zorientovat. Jeden pokus jsem ale přece jen udělala a vyrazila do Státního oblastního archivu Zámrsk. Dopadlo to přesně tak, jak jsem očekávala. Měla jsem pocit, že tam nepatřím, a odjela jsem s výsledkem nula. Pokud jste pokročilý genealog, možná teď kroutíte hlavou a tahle bezradnost vám přijde nepochopitelná. V tom případě gratuluju. Třeba se jednou propracuju na vaši úroveň.
Jenže pak přišel internet, algoritmy a aplikace, které člověka během pár minut promění v amatérského historika posedlého matrikami. Jestli jste v posledních měsících otevřeli Facebook, existuje poměrně velká šance, že jste tam narazili na informaci, že někdo z vašich známých právě objevil pradědečka v matrice z roku 1812, vypátral, že jeho předci byli mlynáři, nebo s lehkým šokem oznámil, že našel tajemného příbuzného. A já už patřím mezi ně.
Začalo to úplně nevinně. Takovým tím klasickým: „Jen se podívám.“ To je mimochodem podobně nebezpečná věta jako „pustím si jen jeden díl“ nebo „dám si jen jedno pivo“. O dvě hodiny později sedíte v pyžamu, máte otevřených třináct záložek, bolí vás oči a zjišťujete, že deset vašich předků žilo v jedné vesnici, a vy máte pocit, že je to ta nejzásadnější informace na světě.
Návykové bádání
Na doporučení kamarádky jsem si otevřela web MyHeritage.cz. Když už jsem tam byla a zkoumala, co všechno umí, rozhodla jsem se to zkusit. Neutrácím za alkohol, plenění obchodů s oblečením taky zrovna neholduji, tak proč si neudělat radost něčím, co ve mně zraje už tolik let. A musím říct, že je to absolutně fascinující. Nejlepší, tedy alespoň pro mě, na tom je, že dnes už člověk nemusí jezdit přes půl republiky do archivů a sedět v zaprášených badatelnách. Většina matrik je digitalizovaná. Existují databáze, automatické návrhy příbuzných, propojení s cizími rodokmeny, sčítací archy, lodní seznamy i vojenské záznamy. Algoritmus za vás hledá shody a člověk pak jen porovnává, kliká a najednou má dojem, že odemyká minulost. Což je mimochodem neuvěřitelně návykové.
Ani jednou jsem nebyla fyzicky v archivu. Sedím doma na gauči, občas u toho jím rohlík, a přesto jsem během pár týdnů došla do roku 1657 a mám ve stromu přes dvě stě lidí. Pro mě je to obří číslo, ale velmi rychle jsem na sociálních sítích ve skupinách hledačů předků zjistila, že je to vlastně úplné nic. Jsou tací, kteří si do svých stromů přidávají všechny tety, strýce, jejich manželky, manžele a pomalu každého, kdo šel kolem, jen aby měli co nejvyšší číslo v rodokmenu. Tenhle typ já nejsem. Už teď je to pro mě orientačně dost náročné. Velmi snadno se totiž můžete ztratit v tom, kdo byl čí švagr, druhá žena nebo dítě narozené „po smrti otce“.
Největší šok přišel poměrně brzy. Zjistila jsem, že moje babička měla bratra. Nikdo z rodiny o něm nikdy nemluvil. Nikdy jsem o něm neslyšela jediné slovo. A nejen já, překvapená byla i moje mamka. Nevíme, kdo to byl, nevíme vůbec nic. Víme jen, že existoval člověk, který byl desítky let úplně vymazaný z rodinného vyprávění. A přesně v tu chvíli mi došlo, proč jsou rodokmeny tak návykové. Nejde totiž jen o data narození a úmrtí, ale o díry v lidských příbězích a o věci, které někdo rozhodl neposlat dál do dalších generací. Možná v tomhle nejsme ojedinělí, možná má každá rodina nějakou zvláštní větev, někoho, o kom se nemluvilo. Někoho, kdo odešel. Někoho, kdo zmizel. Internet dnes umožňuje na tyto duchy minulosti skoro sáhnout. Je to trochu děsivé a zároveň velmi opojné.
MyHeritage pořád vyhledává na pozadí a pokud objeví záznam, který by mohl patřit do vašeho stromu, pošle vám upozornění. U některých předků mi takto systém našel skeny sčítacích archů. Takže najednou víte, kde bydleli. Kolik měli dětí. Čím se živili. Jestli byli nádeníci, krejčí nebo kováři. U jedné příbuzné máme dokonce záznam o cestě lodí do Ameriky a potvrzení o svatbě tam.
Mimochodem, velmi rychle zjistíte ještě jednu věc: Každá rodina má své legendy a tahle detektivní práce vám je může rozbít.
„Náš praděda byl určitě šlechtic.“ Nebyl.
„Máme francouzské kořeny.“ Ne. Nemáte. Jen někdo v roce 1890 chvíli pracoval v Paříži a rodina z toho dalších sto let vyráběla francouzskou aristokracii.
„Prababička byla hraběnka.“ Ve většině případů opravdu nebyla.
Genealogie je totiž fantastický nástroj na zabíjení rodinných mýtů. Od babičky jsem celé dětství slýchávala, že máme „modré pupky“, a myslela tím, že máme šlechtický původ. Jenže… Nemáme. Alespoň zatím tomu nic nenasvědčuje. Ale přiznávám, když se mi v záznamech objevil Jan Nepomuk Měšťánek, na chvíli se mi zatajil dech. Tohle je totiž přesně ten moment, kdy pochopíte, že genealogie je mix historie, detektivky a občas lehké psychózy. Protože část vašeho mozku prostě doufá, že jste potomkem někoho slavného. Dlouho jsem byla úplně zmatená. Říkala jsem si: „Nepomucký? Je příbuzný svatého Jana Nepomuckého? Je to nějaký šlechtický titul? Nebo co to vlastně skvělého může být?“
Pravda se ukázala velmi rychle a byla mnohem prozaičtější, stačilo pár minut hledání na internetu. Po svatořečení Jana Nepomuckého v roce 1729 se jméno Nepomuk stalo extrémně populárním. Lidé tak pojmenovávali děti na jeho počest, stejně jako před 40 lety stouplo na popularitě jméno Sandra, po tehdy známé zpěvačce. Můj předek tudíž nebyl žádný mystický pokračovatel slavného světce. Byl to prostě Jan Nepomuk Měšťánek. Dělník v Kolíně. A tvar „Nepomucký“ se tam nejspíš někde cestou vloudil jako chyba člověka, který možná stejně jako já tajně doufal v něco vznešenějšího.
Vlastně mě na tom dojímá právě ta obyčejnost. Čím déle rodokmen děláte, tím méně řešíte slavná jména a tím víc vás fascinují obyčejní lidé. Zjistíte, že většina našich předků nebyli žádní hrdinové z učebnic. Byli to lidé, kteří prostě žili. Chodili do práce. Měli děti. Báli se o peníze. Stárli. A přesto vytvořili řetězec, na jehož konci sedíte vy v teplácích u notebooku a klikáte na digitalizovanou matriku. Je v tom něco absurdního, ale i krásného.
Astrologický harmonogram
Staré rukopisy jsou samostatná disciplína pro otrlé. Člověk si naivně myslí, že umí číst česky. Neumí. Ve facebookových skupinách hledačů předků je velmi častým dotazem prosba o rozluštění několika slov z matriky. Existuje dokonce celé odvětví věnující se luštění starého kurentu, specifického německého písma, kterým byly vedeny matriky v Rakousku-Uhersku. Na internetu najdete kurzy, tabulky písmen i skupiny lidí, kteří společně řeší, jestli v záznamu stojí „Franz“, „František“, nebo úplně něco jiného.
Dalším zvláštním jevem je, že možná začnete hledat neexistující vzorce. Já jsem třeba přišla na to, že se v naší rodině lidé podezřele často rodí nebo umírají v dubnu a říjnu. Nevím, co to znamená. Pravděpodobně vůbec nic. Ale mozek miluje hledání souvislostí, takže teď mám pocit, že naše rodina funguje podle nějakého tajného astrologického harmonogramu. Nejspíš je v tom i trochu krize dnešní doby. Máme pocit, že se všechno neustále mění. Práce. Technologie. Sociální sítě. Trendy. Svět je rychlý a chaotický. A rodokmen je zvláštně stabilní. Najednou se člověk ukotví v něčem, co ho přesahuje. Snad proto dnes tolik lidí podstupuje i DNA testy. Chtějí vědět, odkud pocházejí. Jestli mají předky v Polsku, Německu nebo na Balkáně. Jestli v nich není něco, co rodinné historky dávno zapomněly.
Sdílení DNA
Ještě je ale potřeba zmínit druhou stránku celé věci: digitální bezpečnost. O svém pátrání jsem napsala facebookový status a během pár hodin mi přišlo překvapivé množství reakcí. Lidé posílali screenshoty vlastních rodokmenů, tipy na matriky, doporučení na aplikace a hlavně větu: „Tyjo, já to chci taky zkusit.“ Ozval se mi i kamarád Vláďa a připomněl něco důležitého. Že podobným službám člověk odevzdává extrémně citlivá data celé rodiny.
Měl pravdu. Ve chvíli, kdy člověk začne vytvářet digitální rodokmen, neukládá jen jména mrtvých předků z roku 1780. Postupně tam přidává celé rodinné vazby, data narození, fotografie, vztahy a někdy i zdravotní informace. A to už je trochu jiná disciplína než romantické listování matrikami.
DNA testy dnes nabízí i MyHeritage. Objednáte si sadu, provedete výtěr z úst, pošlete vzorek do laboratoře a za pár týdnů vám přijde procentuální rozpis vašeho etnického původu a potenciální shody s dalšími lidmi v databázi. Což zní trochu jako mix vědy a sci-fi. Ano, tu sadu jsem si objednala taky. Jenže po debatě o bezpečnosti teď zatím leží nerozbalená na botníku a já vlastně pořád nevím, jestli ji chci použít. Na jednu stranu mě moc láká ověřit, jestli opravdu máme nějaké italské kořeny, o kterých se v rodině občas mluvilo. Na druhou stranu je tu trochu znepokojující představa, že někde v databázi bude uložená moje DNA vedle newsletteru o rodokmenech a reklamy na proteinové sušenky.
Přesně tohle je možná na současném boomu genealogie nejzajímavější. Ten zvláštní mix nostalgie a moderních technologií. Zažloutlé matriky psané inkoustem a naproti tomu algoritmy, databáze, umělá inteligence a DNA analýzy. A někde mezi tím sedí člověk v teplácích s notebookem na klíně a snaží se pochopit, odkud vlastně přišel.
Genealogové a lidé kolem DNA testování dnes často používají pojem NPE, původně „non-paternity event“, nověji spíš „not parent expected“. Označuje situaci, kdy člověk zjistí, že biologické vazby neodpovídají tomu, co si rodina předávala po generace. Domácí DNA testy dnes podobná překvapení odhalují mnohem častěji. A minulost přitom není vždycky romantická. V matrikách člověk občas narazí na děti narozené mimo manželství, úmrtí krátce po porodu, epidemie nebo celé rodiny, které se během několika let téměř vypařily.
Pátrání je ale taky připomínkou, jak rychle se zapomíná. Stačí dvě generace a člověk zmizí z rodinné paměti úplně. Zůstane jen jméno v matrice. Datum narození. Možná adresa. Možná nic.
Každopádně pokud jste ještě nezačali dělat rodokmen, jen upozorňuju, že je to velmi nebezpečné hobby. Začnete jedním klikem a za týden budete ve dvě ráno nadšeně vysvětlovat partnerovi rozdíl mezi gruntovní knihou a sčítacím archem. Budete si ukládat screenshoty podpisů lidí narozených v roce 1764. Budete googlit staré mapy monarchie. Budete mít radost z toho, že jste po třech hodinách konečně rozluštili jedno příjmení. A pravděpodobně začnete
mluvit o matrikách na společenských akcích. Což je moment, kdy už není cesty zpět. Protože někde mezi těmi matrikami, starými podpisy a zapomenutými příbuznými člověk občas najde něco překvapivého. Třeba pocit, že minulost není vůbec mrtvá. Jen čeká, až ji někdo rozklikne.
