Možná jste už slyšeli radu, že nejdříve musíte být „zcela uzdravení“, než vstoupíte do vztahu. Moderní psychologie i zkušenosti psychoterapeutů však ukazují něco jiného. Přestože samota může být důležitým prostorem pro sebereflexi, nejhlubší emocionální zranění často vznikají ve vztazích a právě ve vztazích mají také největší šanci se proměnit.
O samotě můžeme pochopit mnoho. Můžeme analyzovat své dětství, pojmenovat vztahové vzorce, meditovat, psát si deník a dojít k přesvědčení, že jsme minulost nechali za sebou. Pak ale vstoupíme do blízkého vztahu a během několika okamžiků se znovu objeví strach z odmítnutí, opuštění nebo pocit, že nejsme dost dobří.
Neznamená to, že jsme se nikam neposunuli. Blízkost pouze zasáhla místa, ke kterým se člověk o samotě často nedostane. Emocionální zranění totiž většinou nevznikají ve vzduchoprázdnu. Vznikají ve vztahu k druhým lidem, ve chvílích, kdy naše potřeby nebyly vyslyšeny, kdy jsme se necítili viděni nebo jsme zjistili, že přijetí, pozornost a láska mohou být nejisté. A právě ve vztazích se tato zkušenost znovu aktivuje. To však zároveň znamená, že v nich může být postupně proměněna.
Vztah jako zrcadlo toho, co sami nevidíme
Carl Gustav Jung považoval vztahy za jedno z hlavních míst, kde se setkáváme s nevědomými částmi vlastní psychiky. Tyto části často promítáme do druhých lidí. Partnerovi pak nepřisuzujeme pouze vlastnosti, které skutečně má, ale také své obavy, očekávání, touhy a obrazy vytvořené na základě předchozích zkušeností.
„Důsledkem projekce je izolace člověka od jeho okolí, protože místo skutečného vztahu k němu vzniká vztah iluzorní.“ Carl Gustav Jung, Aion
Do partnera můžeme promítat například přesvědčení, že nás dříve či později opustí, že se na něj nemůžeme spolehnout nebo že si jeho lásku musíme nějak zasloužit. Jeho obyčejná potřeba prostoru v nás potom nemusí vyvolat pouze zklamání z přítomné situace. Může otevřít mnohem starší zkušenost: pocit dítěte, které nevědělo, zda pro něj blízký člověk bude skutečně dostupný. Žárlivost může odhalit hluboký pocit nahraditelnosti. Potřeba neustálého ujišťování může skrývat přesvědčení, že láska není stálá. Emocionální odstup zase nemusí znamenat nezávislost, ale naučenou ochranu před možností, že budeme odmítnuti.
Freud: Minulost se vrací v přítomnosti
Podobně uvažoval i Sigmund Freud. Ve své práci popsal fenomén přenosu (transference), kdy člověk nevědomě přenáší pocity a očekávání z významných vztahů z dětství na lidi ve své současnosti. Slavný Freudův výrok vystihuje podstatu tohoto procesu: „Nevyjádřené emoce nikdy neumírají. Jsou pohřbené zaživa a později se vracejí v ještě ošklivější podobě.“
Jinými slovy, pokud jsme jako děti zažívali odmítnutí, nestabilitu nebo pocit, že nejsme dost dobří, naše psychika bude podobné situace podvědomě hledat i v dospělosti. Ne proto, že bychom je chtěli znovu prožívat, ale protože se je snaží dokončit a pochopit. Vyhledáváme nedostupné lidi, snažíme se získat lásku někoho, kdo nám ji nedokáže nabídnout, nebo vztah ukončíme ve chvíli, kdy se druhý člověk začne skutečně přibližovat.
Neznamená to, že bolest vědomě chceme. Psychika spíše sahá po tom, co zná. Známý vztahový svět je předvídatelný, i když není bezpečný. Část člověka zároveň může doufat, že tentokrát příběh dopadne jinak: že od chladného člověka konečně získá přijetí, že nebude opuštěn nebo že se mu podaří udržet si kontrolu nad blízkostí. Bez uvědomění však obvykle nevytváříme nový konec. Pouze znovu obsazujeme staré role.
Proč blízkost probouzí staré strachy
Čím důležitější pro nás druhý člověk je, tím více dokáže aktivovat náš vztahový systém. Teorie citové vazby, kterou rozvinul britský psychiatr John Bowlby, předpokládá, že si na základě raných vztahů vytváříme vnitřní modely toho, zda jsou druzí lidé dostupní a důvěryhodní a zda jsme my sami hodni jejich zájmu a péče. Tyto modely se mohou později promítat také do partnerských vztahů.
Dokud nám na nikom příliš nezáleží, může se zdát, že jsme vyrovnaní a nezávislí. Skutečná blízkost ale přináší také zranitelnost. Najednou existuje někdo, koho můžeme ztratit, kdo nás může odmítnout nebo jehož chování nemáme pod kontrolou.
U člověka se strachem z opuštění může partnerova nedostupnost vyvolat silnou potřebu kontaktu a ujištění. Člověk se strachem z pohlcení nebo odmítnutí naopak může ve chvíli rostoucí intimity začít ustupovat, uzavírat se nebo hledat na partnerovi chyby. Výzkum citové vazby v dospělosti spojuje úzkostné a vyhýbavé vztahové nastavení s rozdílnými způsoby, jakými lidé reagují na ohrožení a regulují emoce ve stresujících situacích.
Nestačí ránu pochopit, potřebujeme získat novou zkušenost
Rozumové pochopení vlastních vzorců je důležité, ale samo o sobě nemusí změnit automatickou emocionální reakci. Člověk může vědět, že partnerovo mlčení neznamená opuštění, a přesto jeho tělo reaguje úzkostí. Může chápat, že konflikt není konec vztahu, a přesto během něj cítit paniku nebo potřebu okamžitě odejít. Psychika totiž nepotřebuje pouze vysvětlení. Potřebuje opakovaně zažít, že situace, která dříve vedla k bolesti, může tentokrát skončit jinak.
V psychoterapii se pro takový proces používá pojem korektivní emocionální zkušenost. Jde o situaci, kdy se starý strach aktivuje, ale v bezpečném a empatickém vztahu se setká s jinou odpovědí, než jakou člověk očekává. Výzkumy psychoterapeutického procesu ukazují význam zpracování bolestivých emocí právě v bezpečném vztahovém prostředí.
Člověk například očekává, že pokud projeví potřebu, bude označen za příliš náročného. Druhý ji však vyslechne a pokusí se jí porozumět. Nebo si myslí, že konflikt povede k odchodu, ale partner se po uklidnění vrátí k rozhovoru. Případně, že jeho zranitelnost bude zneužita, ale setká se s respektem.
Uzdravení neznamená, že už tyto otázky nikdy nepocítíme. Znamená, že je dokážeme rozpoznat, aniž bychom jim automaticky přenechali řízení vztahu. Místo staré obrany můžeme postupně zvolit otevřenost, hranice, pravdivost nebo žádost o podporu.
Vztah nám tak nenabízí návrat do minulosti, abychom ji prožili znovu stejně. Nabízí možnost setkat se se starou ranou jako dospělý člověk – vědoměji, bezpečněji a s někým, kdo dokáže odpovědět jinak. A právě tím se může začít přepisovat příběh, který jsme až dosud považovali za jediný možný.
Zdroje: JUNG, Carl Gustav. Aion: Příspěvky k symbolice bytostného Já.
FREUD, Sigmund. „Vzpomínání, opakování a propracování.“ In: Spisy z let 1913–1917.
BOWLBY, John. A Secure Base: Parent-Child Attachment and Healthy Human Development.
