Ženské tělo se v průběhu života proměňuje, ale jen málokteré období přináší tak hlubokou transformaci jako mateřství. Právě tuto jedinečnou životní etapu zachycuje ve svých originálních soškách Lenka Ondrášková, zakladatelka studia Maternita. V rozhovoru mluví o kráse ženského těla, síle mateřství, hledání vlastní identity i o tom, proč by se ženy měly na sebe dívat s větší něhou.
Ženské tělo je v umění přítomné po staletí. Co jste v něm chtěla najít vy sama?
Ženské tělo mě fascinovalo odjakživa. Vnímám ho jako něco přirozeně krásného, proměnlivého, silného a zároveň velmi křehkého. Sama jsem si prošla různými způsoby jeho zachycení – od malby přes fotografii až po současnou práci se soškami. Každý z těchto formátů mi umožnil nahlížet na ženské tělo z jiné perspektivy a objevovat jeho nové vrstvy.
Ve vaší tvorbě je cítit velká něha, ale zároveň síla. Jsou to pro vás dva protiklady, nebo něco, co k sobě přirozeně patří?
V mateřství k sobě něha a síla neodmyslitelně patří. Nevnímám je jako protiklady, ale jako dvě kvality, které se navzájem doplňují. Jedna bez druhé by mohla vést k určité nerovnováze. Ať už u ženy samotné, nebo ve vztahu k dítěti. Mateřství podle mě vyžaduje obojí. Jemnost i obrovskou vnitřní odolnost.
Měla jste někdy pocit, že prostřednictvím tvorby zpracováváte i vlastní životní etapy nebo vztahy?
Rozhodně ano. Vždy jsem tvořila intuitivně, bez tlaku a očekávání. Právě proto pro mě byla kreativní práce velmi osobním prostorem. Přirozeně se do ní promítalo moje aktuální emocionální naladění, vztahy i životní období. Byla to cesta, jak dát prostor těm nejhlubším pocitům, které člověk někdy nedokáže vyjádřit slovy.
Vaše objekty působí velmi organicky a intuitivně. Jak vypadá okamžik, kdy vzniká nová socha?
Je to proces hledání, zkoušení a postupného ladění. Každá zakázka je jiná, protože za ní stojí konkrétní žena, její tělo, její příběh a období, kterým právě prochází. Mým cílem není vytvořit jen estetický objekt. Chci, aby se v něm žena dokázala vidět s větší něhou, pochopením a respektem.
Existuje pocit, který se ve své tvorbě snažíte zachytit znovu a znovu?
Je jich více, ale u zakázkových sošek je pro mě nejdůležitější ukázat ženě, že je krásná – i ve chvíli, kdy se tak sama necítí. To je pro mě velmi silné téma. Ještě se mi nestalo, že by žena při pohledu na hotovou sošku řekla, že na ní nevypadá dobře. Naopak. Často díky ní objeví krásu, kterou v daném období sama neviděla.
Co vás na ženách fascinuje nejvíce?
Jednoznačně jejich síla. Ta tichá, nekonečná síla, která se naplno projeví právě s mateřstvím. Fascinuje mě schopnost žen fungovat i ve chvílích, kdy mají pocit, že už nemohou. Být na hranici vyčerpání, a přesto pokračovat dál. Právě v těchto okamžicích si člověk uvědomí, jak neuvěřitelnou odolnost ženy mají.
Dnes bývá mateřství zobrazováno buď velmi idealizovaně, nebo naopak syrově. Kde se nachází vaše vlastní vnímání ženskosti a mateřství?
Mně je bližší spíše ta syrovější a pravdivější podoba. Těhotenství i první měsíce mateřství jsou psychicky i fyzicky mimořádně náročné. Nemyslím si, že je potřeba je idealizovat. Mateřství je nádherné, ale zároveň je to obrovská práce. A právě v této opravdovosti podle mě spočívá jeho skutečná síla.
Jak se proměnil váš vztah k vlastnímu tělu a ženské energii?
Musím říct, že své tělo jsem se skutečně naučila milovat až během těhotenství. Podobně se proměnil i můj vztah k ženskosti a k ženám obecně. Dříve jsem pracovala převážně v mužském prostředí a vyhovovalo mi to. Mateřství ale změnilo mnoho věcí. Když se narodí dítě, nezrodí se pouze nový člověk. Promění se i žena samotná. Právě proto mě mrzí, když jsou ženy k sobě během těhotenství příliš kritické. Jejich tělo si v té chvíli zaslouží obrovský respekt. Dokáže něco naprosto výjimečného.
Je pro vás tvorba spíše meditací, terapií, nebo dialogem se světem?
Dlouhá léta byla především meditací a terapií. Byla to moje cesta ke zklidnění a zpracování vlastních emocí. Dnes ale cítím i potřebu předávat dál určité poselství. Především ženám. Chtěla bych jim připomínat, aby na sebe byly hrdé. Aby si uvědomovaly svou sílu a vše, co jejich tělo dokázalo.
Co jste se díky své práci naučila sama o sobě?
Především trpělivosti. A také tomu, že některé věci potřebují svůj čas. Platí to v práci, v mateřství i v životě obecně.
V čem je podle vás dnes pro ženy nejtěžší zůstat samy sebou?
Myslím, že žena se v roli matky může velmi snadno vzdálit sama sobě. Přirozeně začne upřednostňovat potřeby dítěte, bývá unavená, často i izolovaná, a postupně zapomíná na vlastní potřeby. Pak může přijít moment, kdy si uvědomí, že už vlastně neví, kým byla předtím. A právě cesta zpět k sobě samé je podle mě jedním z nejnáročnějších období, kterými žena může projít.
