Skupina dětí ve věku mezi čtyřmi a deseti lety z dětského domova Liptál má velký sen. Aby se mohl uskutečnit, je třeba pomoc dalších lidí. Pokud se dětem sen splní, možná jim dá mnohem víc než jen vzpomínky na prosluněné pláže. Dá jim ujištění, že někomu nejsou lhostejné.
Soud rozhoduje o nařízení ústavní výchovy až na základě velmi závažných okolností v rodině a jejím okolí. Jinými slovy, s každým dítětem přichází do dětského domova velmi silný příběh, o kterém se ale moc nemluví. Většinou víme, kolik je tam dětí, v jakém věku… Ale tu hloubku příběhu a bolest v něm už se nedozvíme. Těmi, kteří ho znají a pracují na záchraně dětské duše, jsou pracovníci domova. Jedním z nich je i Lukáš Diatka, který se rozhodl jít nad rámec svých denních povinností a ukázat dětem, že sny se můžou splnit. Že na nich spoustě lidem opravdu záleží.
„Jsou to malé bytosti, které nikomu nedůvěřují, přicházejí s traumaty, doslova psychicky zdevastované. Nejčastějšími důvody jsou podmínky, kdy ani jeden z rodičů, ani blízké okolí nejsou schopni a často ani nechtějí dítěti zajistit základní potřeby. Jde o dlouhodobé zanedbávání péče po všech stranách, závislosti a promiskuita rodičů, agrese, hlad, týrání a domácí násilí ve všech jeho nejhorších podobách,“ nechává nahlédnout pod pokličku příběhů svých svěřenců ředitel dětského domova Liptál Lukáš Diatka.
Některé pětileté před spaním říkají, že by chtěly umřít
„Mnohé děti vyrůstaly doslova na ulici, hladové, bez jakýchkoli jistot a bezpečí. Žádná náhradní rodina se pro ně nenašla. Do domova přišly bez základních návyků, ztrápené a bez pocitu, že jsou pro někoho důležité, bez naděje, že vše bude lepší. Jiné děti byly svědky dlouhodobých konfliktů, sexuálního násilí nebo závažných rodinných problémů, které významně a hluboko ovlivnily jejich psychiku. Jsou to děti, které nezažily bezstarostné dětství. Děti, které neznají pohlazení, děti, které vědí, že maminka existuje, ale nechce je vidět, nepřijede za nimi ani na návštěvu. Děti, které obviňují samy sebe ze všeho, co se stalo. Některé pětileté občas před usínáním říkají, že by chtěly umřít.“
Ty nejmenší děti, o kterých pan ředitel mluví, téměř nepamatují období stabilního rodinného života. Otec je ve výkonu trestu a na dálku dítěti v dopisech a telefonátech slibuje, že už má zajištěný nový byt a brzy budou všichni spolu. Matka je k nezastižení „na ulici“, střídá partnery, fetuje, je závislá na alkoholu a průběžně rodí další sourozence. Dětský domov je tak pro ně prvním místem, kde zažívají pravidelný režim, podporu při vzdělávání, zdravotní péči, důvěru a bezpečné vztahy. A také jim konečně někdo naslouchá. Třeba i v tom, že by chtěly vidět moře. Zjistit, jestli je nekonečné. Sbírat mušličky do svých maličkých dlaní a skládat si z nich svůj svět fantazie. Obyčejně bezstarostně být.
Obrázky moře
„Myšlenka vyrazit k moři vznikla velmi spontánně během jednoho z letních rozhovorů s dětmi. Povídali jsme si o prázdninách a o tom, kdo co zažil na letních táborech. Některé děti mluvily o koupališti nebo přehradě. Pak padla otázka: A jaké to asi je, když je voda jakoby nekonečná, až za obzor? Pro většinu našich dětí je moře něco téměř nepředstavitelného, pohádkového – slaná voda, písek, mušle. Když jsme začali mluvit o možnosti, že by se tam opravdu mohly někdy podívat, objevily se otázky typu: Je pravda, že jsou tam vlny větší než my? A tetó, můžeme si pak přivézt mušle? Spí se tam taky v posteli jako doma?“ vypráví zapáleně pan ředitel.
Tyto děti byly zvyklé, že vždycky všechno nakonec stejně nevyjde, a musí se s tím smířit. Přesto, anebo právě proto, se už teď moc těší, že by se jim jejich sen skutečně mohl splnit. „Právě proto je ten moment tak silný – bylo by to splněné přání, které si samy ani netroufaly vyslovit jako reálné. Plánujeme vycestovat do Chorvatska, dostupné přímořské oblasti vhodné pro děti, s pozvolným vstupem do moře a bezpečným prostředím. Chorvatsko je pro nás realistickou variantou z hlediska dopravy, vzdálenosti i celkových nákladů,“ vysvětluje Lukáš Diatka, kterému teď děti kreslí moře a obrázky chodí neodbytně, pyšně ukazovat.
Výlet by se podle něj týkal dětí ve věku přibližně 4–10 let, tedy těch nejmenších, pro které je společný zážitek mimo běžné prostředí mimořádně důležitý. „Počítáme s pedagogickým doprovodem z řad vychovatelů a asistentů pedagoga, kteří by pomohli se zajištěním programu a bezpečnosti. Bezpečnost dětí je pro nás prioritou. Doprovod tvoří kvalifikovaní pedagogičtí pracovníci se zkušeností s nepřetržitým provozem zařízení. Strejdové a tety, ke kterým mají děti vybudovanou důvěru a cítí se s nimi v bezpečí.“
Kapičku po kapičce za velkým mořem
Aby se mohla cesta za snem uskutečnit, potřebují pomoc. Potřebují naši pomoc. „Kapička ke kapičce,“ říká se ‒ a v tomto případě to platí doslova. Na dárcovské platformě Znesnáze21 založili pracovníci domova sbírku, do které může přispět každý, kdo se chce na uskutečnění tohoto snu podílet. Je jedno jestli deseti korunami, stokorunou nebo deseti tisíci. Z kapičky ke kapičce se zrodí moře. A děti to už teď bedlivě sledují a z každého krůčku, který je přibližuje cíli, se nesmírně těší. Vědí, že se na jejich sen skládají lidé, které ani neznají. Lidé, kterým na nich i přesto moc záleží. Pojďme jim ukázat, že dobré věci se opravdu dějí, že moře lásky je kolem nich už teď.
