Stephan Drescher není jen učitelem a inovátorem v oblasti vzdělávání, ale také otcem čtyř dětí. Tím spíš ho vždy zajímalo, proč naše školy pořád staví na systému známek a trestů, nejdou s dobou a neřeší, jestli to, co se v nich učí, opravdu v životě k něčemu bude. „Velká část škol stále funguje ve strukturách, které vznikly před více než sto lety. Kdyby se stejným způsobem vyvíjel průmysl, vyráběli bychom dnes auta stejně jako v 19. století,“ říká. Pro WHAT připravil sérii textů o smysluplném učení a vzdělávání v 21. století.
Už během studia na pedagogické fakultě jsem pochopil jednu zásadní věc: Vědecké poznatky si ne vždy najdou cestu do každodenní školní praxe, bez ohledu na to, jak „prokázané“ nebo „uznávané“ tyto poznatky jsou.
Bylo to někdy ve druhém nebo třetím semestru. Úvod do psychologie. Zabývali jsme se základními pojmy spojenými s učením a motivací. A tehdy mě to poprvé opravdu zarazilo. Pojem „učení“ není vůbec jednoduchý. Existuje mnoho definic – podle toho, z jaké disciplíny se na něj díváme. Pro někoho je učení celoživotní, individuální a sociální proces. Pro jiného budování znalostí a kompetencí. A podle moderních neurovědeckých poznatků jde o neustálé přetváření neuronálních spojení v mozku.
Různé přístupy, různé úhly pohledu, ale společný závěr je jasný: Učení je dynamické, osobní a hluboce lidské. O to víc mě zaskočilo, jak málo se tento pohled odrážel v realitě škol, které jsem sám zažil jako žák. Kde byla individualita? Kde byl prostor pro vlastní tempo, zájem a smysl?
Místo toho jsem měl často pocit, že ve škole platí jednoduché pravidlo: „Jez, co je na stole“. Bez ohledu na to, jestli mi to chutná, dává smysl nebo mě to vůbec zajímá. A bez ohledu na to, zda mi to pro můj pozdější „skutečný“ život mimo školu k něčemu bude.
Stejně rozporuplná byla i otázka motivace. Už během studia jsme se učili, že dlouhodobě nefunguje vnější tlak. Známky, odměny nebo tresty mohou krátkodobě přinést výkon, ale jen zřídka vedou k hlubokému porozumění. Často naopak – ke stresu, odporu a povrchnímu učení. Skutečná motivace přichází zevnitř.
A přesto realita škol často vypadá jinak. Poznámky. Pětky. Tresty. Zůstávání po škole. Proč?
Tato otázka se se mnou táhla dál – během školních praxí, prvních let učitelské práce i později jako s otcem rodiny. Znovu a znovu jsem narážel na stejný rozpor. Věci, o nichž víme, že nefungují ideálně, se ve školách přesto odehrávají každý den. Ne výjimečně. Systematicky.
Postupně ve mně dozrávala jedna zásadní myšlenka. Jak by mohla vypadat škola, která by skutečně vycházela z toho, co o učení víme – a zároveň respektovala realitu dětí, rodičů i učitelů? Co mohu jako otec, co můžeme jako rodiče udělat, abychom své děti smysluplně podpořili?
Svět kolem nás se mění rychleji než kdy dřív. Technologie, trh práce, umělá inteligence. A přesto velká část škol stále funguje ve strukturách, které vznikly před více než sto lety. Pevné rozvrhy, jednotné kurikulum, známkování jako hlavní měřítko výkonu, autoritativní role učitele. Kdyby se stejným způsobem vyvíjel průmysl, vyráběli bychom dnes auta stejně jako v 19. století.
Ptejte se dětí jinak
Nejde o to školu zbourat. Nejde o revoluci ani o ideologii. Jde o to postupně přizpůsobit školu tomu, co už dávno víme. Možná to začíná malými změnami – tam, kde máme skutečný vliv.
Představme si jednoduchou situaci: Dítě přijde domů ze školy s tím, že dostalo špatnou známku. Typická reakce? Kontrola, tlak, otázky typu: „Proč ses neučil?“ nebo „Kolik času jsi tomu věnoval?“
Ale co kdyby první otázka zněla jinak? „Čemu jsi dnes ve škole opravdu rozuměl?“ nebo „Co tě dnes zaujalo – a co ti vůbec nedávalo smysl?“
Ne proto, abychom výkon omlouvali. Ale proto, abychom pochopili proces učení a podpořili vnitřní motivaci místo strachu ze selhání.
Inovativní a udržitelná vzdělávání nevznikají jen v ministerských dokumentech nebo reformních strategiích. Vznikají v každodenních rozhodnutích učitelů, rodičů i samotných dětí. Ve škole. A stejně tak doma.
V následujících článcích se proto chci zaměřit na to, jak mohou moderní poznatky o učení fungovat v běžném každodenním životě rodin. Ne v teorii, ale doma u kuchyňského stolu, při úkolech, v rozhovorech po škole. Jak mohou rodiče děti podpořit, když se jim nedaří. Jak s nimi mluvit o učení, známkách a chybách tak, aby neztrácely chuť se rozvíjet. A jak může škola – i bez velkých reforem – postupně vytvářet prostředí, které bere učení vážně a respektuje rozdílné cesty dětí. Změna začíná v každodenních rozhodnutích rodičů a učitelů.
Stephan Drescher je učitel, autor inovativních vzdělávacích metod a školních konceptů a otec čtyř dětí. Dlouhodobě se systematicky věnuje osobnímu rozvoji, v rámci něhož organizoval kurzy a vytvářel rozvojové programy. Zkušenosti získal při výuce v Německu a Finsku, kde si formoval pohled na moderní vzdělávání. Je autorem knihy Challenge Accepted: Takto se dělá škola 21. století – průvodce moderním vzděláváním. Ve své práci usiluje o to, aby škola rozvíjela nejen znalosti, ale především samostatnost, vnitřní motivaci a schopnost převzít odpovědnost za vlastní život.
