V moderních vztazích se často neodehrává drama mezi „správným“ a „špatným“ člověkem, ale mezi dvěma nervovými systémy, které se navzájem míjejí. Jeden se přibližuje, druhý ustupuje. Jeden touží po blízkosti, druhý po prostoru. A mezi nimi vzniká napětí, které si snadno spleteme s vášní nebo něčím osudovým. Ve skutečnosti jde ale často o dynamiku, kterou psychologie popisuje už desítky let a dává jím označení teorie citové vazby, aneb attachment styly.
Anxious, avoidant, secure: tři způsoby, jak milujeme
Teorie citové vazby, kterou formuloval John Bowlby a dále rozpracovala například Mary Ainsworth, ukazuje, že způsob, jakým jsme se naučili navazovat vztahy v dětství, si neseme i do dospělosti. Anxious, takzvaný úzkostný typ, touží po blízkosti, ujištění a intenzivním spojení. Často má strach z opuštění a snadno se aktivuje: čekání na zprávu, změna tónu či menší distance partnera může vyvolat silnou emoční reakci.
Naopak avoidant neboli vyhýbavý typ si pečlivě chrání svou autonomii. Blízkost může vnímat jako ohrožení, a tak se stahuje, když vztah začne být hlubší. Často působí klidně, ale ve skutečnosti reguluje vlastní přetížení. No a pak je tu bezpečný typ alias secure, který zvládne jak blízkost, tak autonomii. Komunikuje přímo, zvládá konflikt bez dramat a není závislý na extrémních výkyvech emocí.
Proč se anxious a avoidant tak přitahují
Tahle kombinace je téměř archetypální. Úzkostný člověk aktivuje vyhýbavého tím, že jeho potřeba blízkosti spouští únik. A únik vyhýbavého zase zesiluje úzkost. Vzniká tak začarovaný cyklus, který je plný emocí, nejistoty a paradoxně i silné přitažlivosti. Nervový systém je v permanentní aktivaci, střídá se naděje se zklamáním, blízkost s odstupem. A my si tenhle kolotoč snadno vyložíme jako „chemii“ nebo osudovost.
Proč je „secure“ často vnímán jako nudný
Bezpečný vztah nepřináší extrémní výkyvy. Není tam drama, ticho po hádce ani euforie po usmíření. Je tam stabilita. Bezpečný typ umí být blízko, aniž by se ztrácel, a zároveň si udržet vlastní prostor, aniž by utíkal. Nehraje hry, nevyvolává drama, komunikuje přímo. A právě proto může působit celkem nudně. Pro někoho, kdo je zvyklý na emocionální extrémy, totiž klid nevyvolává vášeň, ale spíš nejistotu. Kde je ta jiskra? Kde je to napětí?
Dá se attachment styl změnit?
Dobrá zpráva je, že náš vztahový styl není neměnný. Není to nálepka, ale naučený způsob, jak přežít blízkost. A stejně jako vznikl, může se postupně proměnit. Ne skrze snahu „být jiný“, ale skrze pochopení vlastních reakcí, práci s tělem a nervovým systémem a skrze nové zkušenosti, které ukazují, že blízkost nemusí bolet. Ve vztahu totiž nejde o to najít „toho pravého“, ale stát se někým, kdo dokáže zůstat – bez útěku i bez lpění. Jen tak se pak může někdo druhý bezpečný přidat.
Zdroj: Amir Levine & Rachel Heller: Citové pouto
