Když se řekne sociální pracovnice z OSPOD, v mnoha lidech to nejlepší pocity nevyvolá. Představí si zapšklou úřednici, které z očí koukají paragrafy místo pochopení. Často tomu tak může být, jsou ale výjimky, které potvrzují pravidlo. Bývají inspirací kolegům a majákem pro děti, které přišly o možnost spravedlivého startu do života. Eva Pavlová z malé obce v Podkrkonoší boří svým neobyčejným přístupem letité stigma a dává prostor na lepší budoucnost už několika generacím dětí.
Veroniku přijeli před třinácti lety vyzvednout ze školky dva cizí lidé. Společně se sestrou ji posadili do auta a bez jediného slova vysvětlení nebo útěchy odvezli do dětského domova. A za pět let zase zpátky do nefunkční rodiny. Verča musela velmi rychle začít suplovat roli rodičů pro ostatní sourozence. Zároveň ale prahla po vzdělání. V době pandemie denně jezdila ze vsi na autobusové nádraží krajského města, kde se pomocí darovaného notebooku připojovala přes wi-fi k distanční výuce.
Netrvalo dlouho a Veronika společně se sourozenci opět skončila v dětském domově, ve kterém vyrůstá dodnes. Stále stejně silná, moudrá a odhodlaná. I díky tomu, že jejím poručníkem je žena, která svou profesi bere jako možnost dát dětem šanci na lepší život. Vyrovnat podmínky s ostatními vrstevníky.
Eva Pavlová drží ochrannou ruku nad Veronikou už řádku let. Sleduje, jak z ní roste sebevědomá žena s výborným školním prospěchem. I proto založila na začátku tohoto roku sbírku, díky které se mohla Veronika dostat na výměnný jazykový pobyt.
Nová zkušenost Veroniku posílila na její další cestě
„Celý ten pobyt byl naprosto úžasný. Kromě certifikátu jsem získala i skvělé přátele ze zahraničí a moje angličtina se o mnoho zlepšila. Už nemám sebemenší důvod se bát komunikovat v angličtině,“ ohlíží se mladá dívka za cennou zkušeností hrazenou z peněz dárců na znesnáze21. „Nikdy jsem se necítila takhle příjemně v cizím prostředí.“
Na okamžiky radosti vzpomíná i Eva Pavlová. „Když jsem sdělovala Veronice, že se podařilo finanční prostředky na kurz vybrat a tedy za 14 dní letí na Kypr, v tu chvíli se Veronika rozbrečela a jen řekla, že tomu nevěří. Pak samozřejmě následovalo velké poděkování, které touto cestou předávám dál, protože nepatří mně, ale každému, kdo na jazykový kurz přispěl. Po čase si Veronika začala uvědomovat, co to pro ni znamená. Vždyť prvně uvidí moře, prvně poletí letadlem… Musím přiznat, že i já sama jsem byla z Veroničiny reakce dojatá,“ říká s pokorou sociální pracovnice.
„Po návratu z kurzu mi vyprávěla vše, co zažila, ukazovala spoustu fotografií. Myslím si, že ji to i posunulo v tom, že v letošním školní roce pojede v rámci projektu Erasmus do Francie. Veronika je ve škole stále velmi úspěšná. Naposledy jsme se viděly před pár dny, kdy jsme spolu probíraly její plány do budoucna. Stále je pevně rozhodnuta jít studovat vysokou školu.“
Dalším krokem k lepší budoucnosti je řidičský průkaz
Vnímavost a pochopení lidí k Veroničinu příběhu přesvědčily paní Pavlovou k dalšímu kroku. Rozhodla se ulehčit jí cestu k získání řidičského průkazu, a tak založila další sbírku. Co vede úředníka k tomu, aby nad rámec své práce řešil život dětí v dětském domově?
„Ač má Veronika za sebou traumatizující dětství, je tak výjimečná, že je pro ni nejdůležitější škola a vše tomu podřizuje. Maximálně se snaží o to, aby měla úplně jiný život, než jaký žijí její rodiče. A proto si myslím, že si naši podporu zaslouží. Když se rozhlédnu po své kanceláři, vidím spousty zbytečných papírů a několikasetstránkové spisy a plně si uvědomuji, že to nikomu nic nepřineslo, ale takto mohu aspoň něco udělat,“ vysvětluje své rozhodnutí Pavlová.
„Cítím vinu za to, co naše instituce dopustila.“
„Chci ale objektivně přiznat, že vůči Veronice cítím i určitý pocit provinění za to, že naše společnost a její instituce, kterých jsem součástí, v minulosti dopustily, ba přímo podpořily návrat Veroniky a jejích sourozenců do původní rodiny. V té době Veroničina rodina bydlela mimo spádové území našeho úřadu. Nám byl jejich spis předán až v listopadu 2019, kdy jsem s rodinou začala pracovat. V červenci 2020 byly děti již znovu umístěné v zařízeních,“ vzpomíná sociální pracovnice.
„K tomuto se Veronika často vrací. Nechápe, jak to mohl někdo dopustit, jak je možné, že jako děti neměly nikde zastání a někdo mohl rozhodnout, že se vrátí zpět do biologické rodiny, ze které byly odebrané. Po druhém umístění do zařízení měla velkou obavu, že by se situace mohla opakovat, proto v sobě našla sílu vypovídat u soudu, aby ochránila sebe a sourozence před návratem do péče rodičů. V té době nikomu nevěřila a velmi se bála o sebe a o sourozence, a tak celou tíhu rozhodnutí, stání před soudem ,v ohrádce‘ a svědecké výpovědi, proč chce se sourozenci do dětského domova a proč nechce být vrácena zpět rodičům, vzala sama na sebe.“
Je důležité cítit, že je na vás někdo pyšný
Veronika si neobyčejný přístup sociální pracovnice OSPOD plně uvědomuje a je jí za něj neskrývaně vděčná. Vedle dveří, jež jí do lepší budoucnosti otevírá, jí dává také pocit výjimečnosti a ocenění, které nikdy dříve v rodině nepoznala.
„O mých úspěších rodina ví. Nejsem si vůbec jistá, zda jsou rodiče pyšní, protože to nikdy neprojevovali. Zajímá je to jenom, když to mohou použít na svoji obranu. Něco ve stylu – Verča je ale skvělá, takže my jsme ve výchově chybu udělat nemohli,“ svěřuje se dnes už téměř plnoletá dívka. Podporu cítí také od pracovníků dětského domova, kde chce zůstat i po dosažení plnoletosti, do doby, než ukončí studia na vysoké škole.
S odhodláním a dobrým týmem je možné bořit bariéry i předsudky
„Eva je nejen hodnej člověk, ale taky se nedá a neohroženě se umí postavit a zastat. Navíc svojí práci rozumí, nejen vztahům s klienty, ale neobyčejně dobře se orientuje i v sociálně-právní oblasti. Vždycky měla k dětem úžasný vztah a do děcáku se nikdy nejelo s prázdnou a jen tak na kontrolu,“ vzpomíná na svou bývalou kolegyni Jolana Burešová, která se dnes stará o sociální poradenství a správu sbírek na dárcovské platformě znesnáze21. Tak, aby byly osudy lidí, kteří si řekli o pomoc, v laskavých, ale také odborných rukách.
Podporu cítí Eva Pavlová i od ostatních kolegů a nebere ji za samozřejmou. „Mám velké štěstí na lidi, se kterými pracuji, neboť v takto malém kolektivu jsme si vzájemně oporou. Podporu mám také u vedoucích. Všichni společně Veronice drží palce, aby v životě dosáhla toho, co od sebe očekává a co si sama přeje. Vzhledem k tomu, že spádové území našeho úřadu je malé, tak nyní nemáme žádné jiné dítě v ústavním zařízení, které by studovalo střední školu.“
„Nedělám nic nad rámec práce. Co jiného je mou hlavní náplní než skutečně pomáhat dětem?“
„Naším nepsaným pravidlem je, že podporujeme děti v ústavním péči, které studují střední školu. V minulosti jsem už měla jednu dívku z dětského domova, která také studovala střední školu, a pro ni jsem rovněž zprostředkovala jazykový kurz. A protože studovala střední zemědělskou školu, byl jejím přáním koňský tábor. A tak se opět s přispěním dárců podařilo dívce její přání vyplnit. Rozhodně necítím, že bych dělala něco nad rámec svých pracovních povinností, vždyť pracuji na oddělení sociálně-právní ochrany dětí. Co jiného by mělo být hlavní pracovní náplní než podpora a pomoc dětem, které to potřebují? Papírování to opravdu nebude,“ vysvětluje Eva Pavlová.
„Pokud mám možnost dítěti, jako je Veronika, zprostředkovat jazykový kurz či autoškolu, cítím, že v tom já osobně mám minimální roli. Důležití jsou ti, kteří osobně Veroniku neznají, a přesto jim její osud není lhostejný, a rozhodnou se přispět, aby sen jí vyplnilo přání. Tím také Veronice ukážou, že ač nemá podporu ve vlastní rodině, jsou tady jiní, kteří jí fandí. Třeba díky jim jednou Veronika začne lidem kolem sebe důvěřovat.“
Někdy je v děcáku líp než doma
„Paní Pavlová je, myslím si, jeden z lidí, kteří se narodili pro své povolání. Je vidět, že jí na dětech hodně záleží, a dělá cokoliv, co je v jejích silách. Pro mě je hrdinka, protože nejedno dítě zachránila před možnou zkázou, včetně mě,“ říká s dojetím Veronika.
Na svůj osud nebo rodiče se nezlobí. „Díky tomu všemu jsem teď tady. Spokojená a šťastná, jak jen můžu být. Jak mi jednou jedna chytrá paní řekla, dítě si vybírá rodinu samo. Rozhodla jsem se tak asi pro tohle všechno, protože si myslím, že to zvládnu. Sny jsou to, co mě teď pohání. Učení mi jde a jsem schopná v tom být ještě lepší. Je to další krok k lepšímu žití, je to radost, kterou můžu dál rozvíjet. Neexistují asi ani slova, kterými bych mohla vyjádřit, jak moc jsem vděčná lidem, kteří mi na moje sny přispívají. Každá pomoc znamená nové otevřené dveře do normálního a klidného života. Tato podpora mě posouvá na místa, která jsem ještě nestihla poznat. A teď to doháním.“
„P*ča ze socky“
Role sociálních pracovnic a pracovníků je velmi nevděčná. Zažívají mnohdy pocit nespravedlnosti, bezmoci i pohrdání. „Docházela jsem do jedné rodiny a v kuchyni jsem si všimla v kalendáři k tomu dni zápisu P*ČA ZE SOCKY. To vám dá celkem jasnou zpětnou vazbu,“ usmívá se s hořkostí v srdci sociální pracovnice OSPOD z Pardubicka. Stejně jako její sestra a maminka pracuje v sociální oblasti z přesvědčení, že dokáže změnit životy lidí k lepšímu. Uznává ale, že někdy to stojí příliš mnoho sil a je třeba mít doma pevné zázemí a pochopení.
Stejné pocity zažívá občas i paní Eva. Cílevědomost a vnímavost Veroniky je pro ni tou nejlepší odměnou a hnacím motorem. „V očích společnosti jsme často ty ‚zubaté‘, co děti ‚unášejí‘ do ústavů. Je až nepřípustné říci, že se dětem v dětském domově často líbí. Pokud se najde milující náhradní rodina, je to samozřejmě největší štěstí, ale ne každý pěstoun dokáže přijmout dítě s problematickými rodiči v zádech. Opakovaným přihlášením Verči do sbírky spoléhám na to, že jsou v naší společnosti lidé, kteří nezatracují děti z dětských domovů, ale naopak jim věří,“ uzavírá Eva Pavlová, která věnuje svému poslání už dvě dekády života a mění tak k lepšímu životy dětí, jež se zkrátka jen narodily do špatné rodiny.
