Simona Bagarová je zakladatelkou a ředitelkou organizace Mila, která se už sedm let stará o to, aby se u nás lépe žilo seniorům i těm, kteří o ně pečují. „Je to pro mě dream job v tom, že dělám něco, co jsem si sama vymyslela. Nikdy jsem nebyla zaměstnaná, nakládám si se svým časem, jak potřebuju, a naplňuju ho tím, čím chci. Mám v tom obrovskou svobodu,“ říká. Loni v září za své aktivity získala Stříbrnou medaili předsedy Senátu.
Když jsem v prváku na sociální práci dělala s nevidomými dětmi, chodila jsem s nimi fotit do parku. Pečovatelky se ptaly: „Proč s nimi fotíš, když nevidí?“ A já na to: „Proč ne? Chtějí to zkusit.“ To, že lidé musí řešit nějaká specifika, pro mě není překážka, abych se s nimi nebavila jako s normálními lidmi. Vždy se na ně naladím a najdu si k nim cestu. Pro ně je fajn, když se na ně člověk nekouká s lítostí jako na chudáčky. Hledání příležitostí byla vždy moc hezká součást mé práce.
I později, když jsem chodila jako dobrovolnice do domovů pro seniory, mě pořád bavilo zamýšlet se nad tím, jak na jejich postel můžu přenést něco, co toho člověka celý život bavilo, co by ho mohlo zaujmout. Jak mu zprostředkovat pocit, že ještě žije, a ne jen přežívá. Klientka, o niž jsem se v domově starala jako první, byla nevidomá a víceméně jen ležela. Nosila jsem jí věci z přírody, kaštany, šišky… Dodnes, když na podzim napadají kaštany, dám si je do kapsy a řeknu: „Děkuju, že ještě můžu.“
Díky setkávání s lidmi ve vysokém věku jsem se naučila pěstovat vděčnost za každodennost a tiše si připomínám důležitost přítomnosti, což považuju za nejzásadnější spirituální cvičení. Doufám, že mi to pomůže, dožiju-li se vysokého věku, cítit pak úlevu, že jsem nežila v sebeklamu a žila jsem naplno. To je podle mě důležitější než přemýšlet, jak by chtěl člověk dožít. Protože to se určuje teď.
Sociálně-zdravotním směrem jsem se chtěla vydat odmala. Měla jsem ambici být zdravotní sestra. Ale myslím, že moje motivace byla spojená spíš s potřebou zasloužit si přijetí, jak už to v pomáhajících profesích bývá – plno lidí svou práci staví na principu oběti. V rámci psychoterapie se mi to pak podařilo rozklíčovat a teď už je má motivace zdravější. Prostě mě to baví.
Nedoceněná práce
Myslím, že jsme dokázali téma zvednout velmi důstojným způsobem, a sama jsem překvapená, kolik se toho povedlo. Moje knížka rozhovorů s profesionálními pečovateli Hořím se stala povinnou literaturou pro studenty ošetřovatelství na lékařské fakultě, byla nominována na nejlepší dokumentární knihu roku na MFDF Jihlava 2022 a audioverze získala dvě ceny v Audioknize roku. Respondenti z knihy jsou našimi lektory, se kterými jsme postavili rekvalifikační kurz pro pečovatele. Podařilo se nám připravit šest kroků pro média, jak téma komunikovat důstojně a s respektem, a manuál je zdarma ke stažení na našem webu. Vytvořili jsme i první veřejnou fotobanku na téma stáří a péče, která má na mezinárodní platformě Pexels víc než pět milionů zhlédnutí. Média hrají roli v tom, jak se díváme na stáří a jestli vnímáme staré lidi jako přínos, nebo jako někoho, kdo nám zůstal na krku. Uspořádali jsme interaktivní výstavu o péči Institut blízkosti, na niž přišlo 1800 lidí.
Mám z toho obrovskou radost. Myslím, že se nám daří téma péče představovat pozitivně a ukazovat, že pečovatelé nejsou lidé, kteří nesehnali lepší práci, ale ti, kteří vědí, že péče je největší služba, kterou může člověk člověku nabídnout.
Pečovatelé mají náročnou práci, jež není ani dobře ohodnocená, ani systémově podpořená. Podle našeho výzkumu 79 procent pečovatelů vnímá práci jako nedoceněnou, 46 procent z nich někdy uvažovalo o změně zaměstnání. Jenže se od nich očekává, že to vydrží, a pečovatelé se moc nebouří, bohužel. Problém je i to, že vstup do profese má velmi nízký práh. Může to dělat každý, kdo má základní školu a 168hodinový kurz. Nahlíží-li společnost na profesi tak, že ji může dělat každý, pak není prestižní. A když není prestižení, nemůže mít víc peněz.
Pro politiky není péče zajímavé téma. Po volbách se mluví o nutnosti podpořit soukromé developery, aby hlavně stavěli domovy, ale nikdo už neřeší, kdo tam bude pracovat ani to, že většina lidí chce žít doma, a proto je nutné budovat i terénní služby. Navíc v sociálních službách chybí přes 3000 pracovníků.
Název Mila je inspirovaný jménem klientky, o níž jsem mluvila. Je to také spojení slov „management i laskavost“, na což se zaměřujeme v domovech. Podporujeme vedení v tom, aby na pevných základech a hodnotách stavělo péči, která má být laskavá. Jen tam, kde jsou spokojení pečovatelé, můžou být spokojení klienti. Snažíme se rozbíjet pocit, že pečovatelé jsou nějací andělé. Myslím, že to mají být především respektovaní profesionálo vé, a proto je potřeba mít v domovech kvalitní management, a ne jen srdcaře, kteří se tam rvou do bezvědomí. Ředitelé a ředitelky jsou přetížení a jsou ve své roli hodně sami. Nám se je daří propojovat, vzájemně si sdílejí rady a oceňují, že jim pomáháme získat sebevědomí a sílu, aby to zvládali.
Žít přítomností
Snažím se žít život tak, abych ho nepromarnila. Má ústřední vzpomínka na dobrovolnictví v domovech je ta, že se při příchodu vždy ptám, jestli od minule někdo neumřel. To vás potká v málokteré práci. Ale stát se to může kdykoli komukoli a ne jen v domově pro seniory. Uvědomila jsem si hodnotu času.
Před dvěma lety mi zemřel táta. Bylo to náročné, ale i tam se ukázalo, že vše, co říkáme v naší práci, jsem pak schopná sama dělat, a byla v tom pro mě zvláštní úleva a potvrzení, že to, v co v práci věříme, skutečně jde realizovat. Zvažuji v roce pořádat kurz o péči pro veřejnost Pečovat je síla, kde bych zúročila péči o tátu.
Jsme po Polsku druhou zemí v EU, kde se lidé nejvíc starají o své blízké doma, nejen o seniory. Systém ale neformální pečující nepodporuje. Je důležité, aby lidem vycházeli vstříc zaměstnavatelé, aby bylo přirozené, že potřebujete skloubit péči s prací. Neformální pečující se právem cítí být přehlížení. Necháváme je se s tím tiše poprat.
Jednotlivci nám můžou finančně přispět třeba na sbírku na Darujme.cz, ale pomůžou nám i tím, když budou vnímat důležitost svých vztahů, protože tím zvednou povědomí o tématu. Tím bude sílit tlak na změnu a my budeme mít míň starostí s tím, jak to prosadit mezi politiky.
V týmu je nás pět, je to málo, my ale nechceme moc růst. Mám na starosti ještě fundraising a už nemám kapacitu na větší shánění peněz. Proto jsem se rozhodla, že půjdeme víc do hloubky než do šířky. A hlavně jsem se teď našla v kreativní cestě osvěty, ať už jsou to knížky nebo zmíněná výstava. Můžeme tak předávat téma nementorskou formou, srozumitelně a pozitivně. Nechceme lidi děsit. Ukazujeme péči ne jako zátěž, ale jako příležitost, snažíme se péči vidět jako synonymum vztahu a pomáhat lidem vidět, že vztahy se budují celý život. Pokud se o vztahy dobře starají, dá se předpokládat, že i ve stáří budou líp schopní čelit výzvám, které s sebou vysoký věk přináší. Jsem optimistka a věřím, že lidé jsou dobří a musejí dostávat dobré podněty, aby v nich to dobré rostlo.
Myslím, že Mila takovým podnětem je. Dostáváme pozitivní zpětnou vazbu a je neuvěřitelné, jak moc to v lidech dokáže něco zažehnout. Když vidím, že knížku Hořím četlo 5000 lidí, říkám si, že 5000 lidí dostalo podnět, 5000 lidí díky tomu možná mělo lepší péči, další o tom pak slyšeli, a baví mě, jak roste síť drobných jisker, které se v jeden moment rozhoří v oheň, jenž přinese změnu. V roce 2024 jsem vydala knihu Hladím, která ukazuje péči spíš jako vztah. Věřím v sílu jednotlivců a v to, že když se dost lidí začne starat o své vztahy a dá jim prioritu, naplní se naše vize, aby péče byla hodnotou české společnosti.
