V současnosti asi nejznámější česká herečka v zahraničí mi hned přirostla k srdci svou nebývalou otevřeností, a zároveň hloubavým pohledem na svět. První půlhodinu našeho setkání jsme strávily debatou o fungování vesmíru. Tereza Srbová říká, že se rozhoduje srdcem, ale poslouchá i hlas rozumu, v tomto ohledu působí velice vyrovnaně. Možná i to ji přivedlo k rolím po boku Vigga Mortensena nebo Judi Dench a doprovázelo na cestách, které miluje. Mimochodem, titulek rozhovoru mi navrhla sama a s jejím přístupem k životu opravdu ladí.
Jak jste se k herectví coby modelka a vystudovaná kulturní antropoložka vlastně dostala?
Stojí za tím náhoda. Jenže já si zároveň myslím, že si náhody tak trochu vybíráme, možná si přes ně manifestujeme své skryté představy a tendence. Každopádně na náhodu je potřeba určitým způsobem reagovat, proměnit ji, a to už náhoda není. V tomto smyslu mě kdysi v šestnácti zaujala myšlenka z knihy Alchymista od Paula Coelha. A to, že když vesmír chce, aby člověk něco dělal, tak mu nejdřív pootevře dveře, pak to třeba začne být složitější a těžší, musí překonávat překážky. Ale vždycky je důležitý ten prvotní impuls. Když ho dokážeme zavnímat, tak nám hodně ukazuje a vede nás. Nějaké věci si prostě do sebe najednou sednou, zapadnou do sebe tak, že je člověk nemůže neudělat. V tom prvotním instinktu to ale nesmí drhnout.
A teď tedy konkrétně. Jak se to stalo, že jste herečkou, kterou zastupuje jedna z nejlepších agentur na světě, Troika?
Manžel žil tenkrát v Londýně a já v Paříži, kde jsem pracovala jako modelka. Krátce po našem seznámení jsem musela na dva měsíce do Japonska, pak zase do New Yorku. Během těch několika měsíců jsme se viděli jenom párkrát. A tak jsem se rozhodla, že se naplno přestěhuji za ním, v podstatě jsem ze dne na den téměř skončila s modelingem, byla to volba srdcem. Že budu herečka, nebyl žádný vědomý plán. Sice jsem jako dítě chodila na dramaťáky, zpívala, a i v modelingu mi lidé říkali, že mám k hraní předpoklady, ale já jsem chtěla hlavně psát. I proto jsem studovala kulturní antropologii. A když jsem najednou v Londýně chvíli nevěděla, co budu dělat dál, nechala jsem to trochu otevřené, trochu hvězdám, ať mi cestu zařídí. A tou velkou náhodou, která tedy asi nebyla náhoda, jsem se pak dostala k herectví. A to rovnou k agentuře Troika. To jsem pak ukončila zbytek modelingových aktivit. Ty si mě ale po čase opět našly, neboť herečky s časopisy a módními domy často spolupracují.
Pomáhala vám nějak na té cestě vaše krása?
Myslím, že krása je strašně subjektivní záležitost, co umělecké dílo, to tisíc názorů. Ale také myslím, že určitý ideál krásy existuje, a všimla jsem si toho, že jsou jím lidé fascinováni a je v tom určitá moc. Na druhou stranu tahle krása je oslnivá jenom chvíli, pokud nemá nějaký přesah. Takže když jsem si v modelingu začala uvědomovat nějakou svoji fyzičnost, to, že na mě skrz ni lidé jistým způsobem reagují, začala jsem s tím trochu pracovat. Člověk se, opět, nesmí sám ze sebe posadit na zadek, zneužívat toho. Můžete se rozhodnout, že to využijete k nějakému svému dobru. Nebo to může být váš pád. Ale já se nepovažuju zase za takovou krásku, že by mi to mohlo v životě ubližovat. Myslím, že jsem tak akorát, v pohodě. V modelingu v Paříži jsem pracovala s nejkrásnějšími ženami planety, takže jsem zvyklá vidět opravdu krásné lidi. To dá člověku menší pocit vlastní výjimečnosti, dostane vás to nohama na zem. Ale ono to pro mě asi ani nebylo to nejdůležitější, protože jsem během celého modelingu studovala vysokou školu, takže jsem vždycky měla i dobrý odstup. Vím, že jsem fotogenická, to je benefit. A dál to neřeším. V životě mi to přineslo spoustu dobrého, proto na to zase nechci žehrat. Ale také si řekněme, že pro nás ženy je moc důležitý i pocit, který nám dává náš chlap doma. S tím pak jdeme do světa, má to na nás velký vliv.
Koho z těch slavných lidí, se kterými jste točila, si vážíte také jako člověka?
Určitě Vigga Mortensena, to pro mě byl strašně formativní první zážitek (při natáčení filmu Východní přísliby, pozn. red.). Jsem moc ráda, že jsem vstoupila do branže skrz lidi, jako je on a režisér David Cronenberg, protože jsou oba neuvěřitelně vzdělaní, talentovaní a skromní. Bylo skvělé je potkat už na začátku, protože během kariéry jsem pak zažila na setu i opravdu velké divy a lidi, kteří ze sebe dělali daleko víc, než jsou. A kolikrát to nebyli ani takoví “a-listers“. Jenže já díky Viggovi, ale třeba i Vincentu Casselovi věděla, že ti, kteří jsou přehnaně namachrovaní, mají něco špatně. Jinak bych si jako mladá holka mohla myslet, že něco takového je normální, nebo že to k tomu patří. Tak za to díky. S Viggem jsme se několikrát sešli i mimo set, dali jsme si dárky k Vánocům, a měla jsem s ním hrozně hezké rozhovory. To byl skvělý první kolega. Pak byly velice milé třeba Rachel Weisz nebo Helen Mirren. Další příklady skromnosti za opravdu velkými jmény a talenty.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle WHAT, které je právě na stáncích.
