Ilona Bittnerová měla možnost poznat Tanzanii důkladněji než běžní turisté. Působila v zemi jako turistická průvodkyně a spolupracovala také s tamější komunitou malířů Tinga Tinga. Zažila kulturní nedorozumění, ale i únos.
Východoafrická země má spoustu turistických lákadel: nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro, Viktoriino jezero nebo jezero Tanganika, ostrov Zanzibar oblíbený u rodin s dětmi a celkem 18 národních parků, z nichž čtyři byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Patří k nim Serengeti a Ngorongoro s nejvyšší koncentrací volně žijících afrických zvířat.
„To vůbec nejde stihnout za jednu návštěvu, to by tam člověk mohl cestovat rok nebo dva. Já jsem tam byla desetkrát a vůbec jsem neviděla všechno,“ říká Ilona, kterou dnes zaměstnávají hlavě její dvě děti a taky e-shop s menstruační hygienou Maluna.cz a blog Kalisek.cz. „V Tanzanii jste jeden den u moře, je 40 stupňů, pak si koupíte vnitrostátní letenku a druhý den vám sněží, protože se dostanete úplně jinam. A to nemusíte na Kilimandžáro. Když jsme byli v západní Tanzanii u Tanganiky, začalo večer mírně sněžit. Říkala jsem si, že je to konec, vůbec jsem na to nebyla oblečená. Tanzanie je desetkrát větší než Česká republika, to není, jako když jedete Praha–Brno. Je tam tolik různých míst, tolik různých prostředí! Určitě je to skvělé místo na dovolenou. Ať už člověk miluje cokoli, najde si tam to svoje.“
Čím vás Tanzanie okouzlila?
Mám ráda místní energii, mám ráda ty lidi, jakým způsobem žijí. U nás jsou lidi hodně „v hlavě“. O věcech stále přemýšlíme, máme různé strachy a hodně plánujeme, to tam v takové míře není. Oni umí žít ze dne na den, radovat se z maličkostí a přijde mi, že jsou víc nohama na zemi. Složitě se to vysvětluje, to musíte zažít. Těžko to jde ale zažít, když tam člověk přijede na 14 dní, má itinerář a pohybuje se bílými koridory, jak já tomu říkám. Tanzanie je obrovská, ale prostor, kudy proudí bílí, je velmi omezený. Ráda třeba jezdím do Dar es Salaamu, což je největší město, o kterém vám většinou turisti řeknou, že je hnusný a nebezpečný. Ale já to tam mám moc ráda. Seznámíte se s místními a vidíte tam ten běžný život.
Neměli k vám nedůvěru, když jste bílá?
To ne, oni ve vás vidí peněženku, takže jsou velmi přátelští. I když se s nimi znáte už dlouho, stejně to v nich je, že my jsme ti bílí, kteří mají prachy. Pro většinu z nich bylo náročné mi uvěřit, obzvláště když jsem tam jezdila v době studií, že jsem šetřila každou korunu, abych se tam mohla podívat. Jeden můj kamarád se třeba pořád snažil, abych vzala jeho sestřenici do Evropy. Byl přesvědčený o tom, že mám doma uklízečku, a nechápal, proč si jako uklízečku nemůžu vzít jeho sestřenici. Přišli jsme na to, když jsme dělali těsto na čapátí. Chtěl mě to učit a koukal, že umím hníst těsto. Myslel si, že už nevím, co s penězi, když jsem přijela do jejich země, a určitě mám služebnou. Mají o nás zkreslené představy a je to i důsledkem toho, že se tam vyváží kinematografie typu Sex ve městě. Vůbec nemají představu o naší realitě, že spousta z nás tady maká jak křeček v kolečku a pak jedeme jednou dvakrát za rok na dovolenou. Idealizují si nás z amerických filmů i co se týče sexuální stránky, proto tam tolik bují sexuální turistika. Myslí si, že dáme všem. Na tyhle kulturní odlišnosti nepřijdete, když jste tam jako turista.
Bydlela jste i u místních rodin. Překvapilo vás tam něco?
Ve vesnicích v jižní Tanzanii samozřejmě nemají tolik jídla jako my. V rodině, kde jsme byli, se u večeře scházelo hodně dětí. Muži jedli zvlášť a já jsem jedla se ženami a s dětmi. Dokud jedli dospělí, děti se ještě držely, ale jakmile jsme dojedly, tak to byl fičák. Ne jak u nás, kdy dítě posadíme do stoličky a půl hodiny ho futrujeme, aby se najedlo. To byl praktický detail, který mě překvapil. Naopak jsem během cest poznala, že jsou to lidi jako my. Řeší stejné problémy, nevěru a že manžel stojí za prd a jestli se děti dobře učí a jestli jsem se dneska namalovala…
Jinak v Tanzanii to rozhodně není tak, že by si každý pořídil dvanáct dětí. Velmi si to hlídají. Ve městě víc, ale i na vesnicích je běžné, že mají dvě děti, protože je jim jasné, že víc jich neuživí. Setkávám se tady s názorem, který se mě dotýká. Lidi si myslí, že když tam mají víc dětí, nevadí jim, když jedno umře. Že je to větší pohoda, než když my máme dvě a umře nám. Párkrát jsem tam prožila, že někomu umřelo dítě, a i když maminka měla víc dětí, rozhodně nebyla v pohodě. Smrt je tam ale častější, je mnohem blíž, což možná vede k tomu, že lidi víc žijí. My, jak máme pocit, že smrt je daleko a že jsme „safe“, můžeme si říkat: „OK, nechám to na příští rok, nechám to na později.“ Ale tam není tak bezpečné nechávat to na potom, protože později by mohlo znamenat nikdy.
Dostala jste se tam do nebezpečné situace, unesli vás. Šlo vám o život? Pořád hrozí riziko únosů?
Je to pořád riziko, v Daru se to stává. Ale když jste bílá, většinou vás nezabijí, protože by pak měli mnohem víc problémů. Ani není časté, že by bílé znásilňovali. U bílých jde málokdy
o něco jiného než o peníze. A co si budeme povídat, my oproti nim těch peněz máme víc a máme i pojištění. Pojišťovna mi peníze, které vytáhli z karty, uznala jako krádež a vrátila mi je. Takže já jsem se s tím vyrovnala celkem dobře. Doufám, že jim ty peníze nějak pomohly.
Vy jste to zvládla dobře, ale měla jste s sebou tenkrát malou dceru. Nebála jste se?
To bylo nakonec dobrý. Oni mají obecně rádi děti a jednomu z únosců to asi bylo hloupé a krotil ostatní, ať tolik neřvou, když je tam dítě. Byl moc milý, trochu jsme si spolu povídali. Byl ze Somálska, a když jsem slyšela jeho příběh… Samozřejmě nikdy nevíte, nakolik vám lžou. Když jste bílá, mají tendenci si vymýšlet, ale tenhle si moc vymýšlet nemusel, protože věděl, že má prachy jistý. Mně je vždycky spíš trochu trapně, že se máme vlastně dobře, a oni tam zažívají věci, které jsou za hranou. Jako Evropani jsme spoustu afrických států dlouho vykořisťovali, ať už to byly kolonie, nebo v pozdější době. Pořád jde nejen kvůli korupci spousta afrického bohatství mimo Afriku. Cítím za to jako Evropanka zodpovědnost, takže jsem daleka toho, abych někoho odsuzovala. Chápu, že když máte děti, které nemají co jíst, uděláte cokoli. Neříkám, že to schvaluju, ale nebudu na ně nadávat, protože sama jsem se do tak špatné situace nedostala a nevím, co bych dělala.
Turisté mívají snahu v chudých zemích nějak pomáhat. My jsme třeba nakupovali pro sirotčinec, ale viděla jsem taky, jak někteří házeli bonbony z auta, a to mi přišlo ponižující. Jak tedy vlastně pomáhat, aby to mělo smysl?
Naše představy o tom, jak potřebují pomoct, se často liší od toho, jak si to představují oni. Mně přišel jako výborný nápad obchod s obrazy, protože jsme byli rovnocenní obchodní partneři. Oni malovali obrazy, já jsem je kupovala a vozila k nám. Samozřejmě jsem jim pomohla, protože tam by tolik obrazů nikdy neprodali a do Evropy by je nedovezli. A oni pomohli mně, protože jsem získala zajímavé zboží a pořádala jsem prodejní výstavy. Lidi v Česku ale vůbec nechápali, že je to obchod. Chválili mě, že dělám charitu, a taky se ptali, co ti malíři s penězi udělají. Stejně jako u nás – když prodali tolik obrazů, šli většinou za holkama a pít. Ale to jsem nemohla říct. Lidi na výstavách chtěli slyšet, že z toho zaplatí školu dětem a podobné příběhy. Ať si ale každý dělá se svými penězi, co chce, já nejsem od toho, abych to posuzovala. Je důležité k nim přistupovat s úctou a respektem.
My v Evropě tohle pomáhání rádi vidíme a dáme na to peníze, protože si tím asi očišťujeme svědomí, ale já to nerada dělám, protože mi přijde, že to Afriku dehonestuje. Pak tam ani nejdou investoři, protože všichni mají pocit, že to je ta chudá Afrika, které je potřeba pomáhat. Kdybychom s nimi ale rovnocenně obchodovali, žádnou pomoc potřebovat nebudou. Nejvíc bychom je podpořili, kdybychom uznali, že jsou nám rovní.
