Markéta má tři děti a taky psy, koně, včely a úspěšný foodblog Kitchenette.cz. K tomu si přidala e-shop s kuchyňskými proprietami a dekoracemi, který postupně rozšiřuje třeba o nábytek z Bali. Indonéský ostrov její rodině přirostl k srdci, opakovaně se tam vrací a loni tam strávila téměr půl roku v kuse.
Jak jste se dostala ke spolupráci s Balijci?
Začalo to před osmi lety, když jsem se seznámila s paní Putu, která tam má malinkou rodinnou firmu. Její bratr vyrábí krásné nádobí z teaku a ona měla obchůdek, kde ho prodávala. Začali jsme odebírat jejich zboží a postupně jsme spolu ladili výrobky podle mých návrhů. Spolupráce s nimi a obecně v Indonésii je krásná a kreativní a proces výroby mnohem lépe plyne. Tady je těžké najít někoho ochotného, kdo s vámi vůbec chce spolupracovat, dlouho trvá, než z nich dostanete první vzorek, a ceny jsou samozřejmě vysoké. Ale tam jsem jeden den vystřelila nápad a druhý den už za mnou Putu přišla se vzorkem. Hned jsme se na to podívali, přeměřili, řekli si, tady by to mohlo být trošičku vyšší, tady užší… Každé dva tři měsíce jsme k nám vozili menší zásilky a postupně se to rozrůstalo. Teď ten poslední půlrok jsem měla víc času se tomu věnovat. Spolupráce s Putu se rozvětvila na další dvě keramické dílny a dvě jiné dílny pro nás vyrábějí věci z ratanu.
Kromě toho jste se tam ještě stihla starat o psy…
Během toho půl roku už jsem nemohla přehlížet situaci s přemnoženými psy. Lidi kvůli covidu přišli o práci, protože turismus je tam hlavním zdrojem příjmů. Ani ti, kteří se předtím dokázali o pejsky postarat, už najednou neměli tu tisícovku, aby je mohli dát vykastrovat. A tak jsme začali zachraňovat pejsky, které jsme osobně našli nebo někde vytáhli ze škarpy. Ve spolupráci s Putu jsme pak vyrobili charitativní produkty – krásné teakové stojany na psí misky a zároveň jsme k tomu začali vyrábět nádherné keramické misky, protože vesnice Ubud ve vnitrozemí Bali má velkou tradici ve výrobě keramiky. Výtěžek z prodeje šel pak na pomoc pejskům.
Minulý rok jsem právě na Bali odjížděla s tím, že bych tu spolupráci chtěla prohloubit, a záchrana psů se s tím svezla. Založila jsme kvůli tomu i neziskovku. Tu v těchto dnech využívám na pomoc ukrajinským útulkům. Lidi, kteří nám poslali peníze, je chtěli věnovat na pejsky, tak jsem si řekla, pojďme teď řešit Ukrajinu. Protože tam je momentálně problém a je to blíž.
Co je možné udělat pro psy na Bali? Jak jste jim pomáhala?
Důležité je vykastrovat psy, kteří už nejsou adoptovatelní. Jsou to takoví ti mazáci, kteří žijí na ulici už dlouho. Často žijí u pláže, kde rybáři vyhazují zbytky ze sítí. Existují i organizace, které je chodí krmit. Někteří psi, i když jsou starší, inklinují k tomu mít svého pána, ale některé je skoro lepší tam nechat. Je možné podpořit kastrační programy, které se tam rozjíždí. Probíhá to tak, že přijede skupina lidí z organizace BAWA (neziskovka ochránců zvířat Bali Animal Welfare Association – pozn. red.), postaví takovou polní nemocnici, v týmu jsou veterináři a profíci s uspávacími foukačkami na odchytávání psů. Za jeden den jsou schopní v jedné lokalitě vykastrovat třeba 14 psů a rovnou je vypouštějí. Žádný límec kolem krku a pes doma. Pejsky pak položí někde do stínu, ti se pomalu proberou a jsou v menším stresu, než kdyby se probudili v kleci. V rámci ošetření psy očkují na vzteklinu, ale už se moc neřešily psinka a parvoviróza, protože ty nejsou pro člověka tak nebezpečné. Teď tam byla docela silná epidemie, tak doufám, že se k tomu očkování přikloní.
My jsme řešili pomoc pro konkrétní psy, které jsme zachránili. Skamarádila jsem se díky tomu s Němkou Desi Morgenstein, která tam žije už přes deset let a zachraňuje obrovské množství psů. Snaží se jim najít rodinu, což jde v Indonésii velmi těžko. Ti, kteří mají psy rádi, už dva tři mají, a víc jich neuživí. Zároveň spousta lidí, obzvlášť muslimská komunita, se psů bojí. Házejí po nich klacky, mačetami jim sekají nohy, opravdu strašné případy agrese vůči psům. Proto Desi skrze svůj Instagram Bali Paws posílá pejsky dál do světa. V tom si navzájem pomáháme. Všem dvanácti psům, které jsme zachránily, jsme našly domov v Evropě.
Nechtěly si děti vzít pejska domů?
Už máme dva pouliční Balijce.
Co dalšího si vozíte z Bali kromě psů?
Jsem sběratelkou nádobí a měla jsem vždycky tendence nakupovat zajímavé nádobí, třeba i v antiku, které by se mi hodilo do mojí sbírky na focení. Ale to už mě trošičku přešlo díky tomu, že mám e-shop, který plním nádherným nádobím převážně ze Skandinávie. Z cest už si toho moc nevozím, koupím si jen něco malého, třeba minerál. Dřív jsem od dovolené očekávala sluníčko, chtěla jsem vypadnout ze stereotypu a odpočinout si někde s knížkou na pláži, ochutnat dobré jídlo… Ale v posledních letech se to výrazně změnilo. Dovolená pro mě znamená spíš příležitost získat nadhled a něco nového se naučit. Hodně se toho ve mně změnilo díky tomu, že jsme minulý rok strávili v Indonésii tak dlouhou dobu, a díky tomu, že se vůbec můžeme vydávat do zemí, kde se planeta točí úplně jinak. Člověk získává přesah a umožní mu to osobní růst. Ten poslední půlrok byl pro mě zásadní. Myslím, že pro celou rodinu.
V čem?
Asi poprvé jsme žili opravdu naplněný, celistvý život, kdy jsme měli pocit, že dokážeme vybalancovat život tak, abychom byli s rodinou, i pracovat a žít přítomným okamžikem. Mnohem víc jsme se věnovali dětem, byli jsme s nimi od rána do večera, hráli jsme si, koupali se, chodili krmit psy, bylo to krásný. Děti se samozřejmě učily, připojovaly se na on-line výuku do Česka, ale zároveň jsme jezdili po Bali. Viděly, jak to vypadá v dílnách, sledovaly, jak tam lidi žijí a pracují, viděly, jak tam zachraňujeme psy a že děláme něco smysluplného a snažíme se vracet energii tam, kde je potřeba. Každý večer jsme trávili na pláži při západu slunce, v komunitě místních lidí a psů, kteří už nás znali a vítali. To nám tady strašně chybí. Bali nám ze všech našich cest přirostlo k srdci nejvíc.
Nemáte chuť se tam přestěhovat?
Upřímně řečeno ano. Nejvíc by se nám líbilo, kdybychom mohli být půl roku tady, půl roku tam. Ale máme to tady rádi, máme tu rodinu plus vlastní zvířata, což s tím trošku koliduje. Největší dealbreaker jsou děti a škola. Kdybychom žili jenom tam, dalo by se to řešit. V oblasti, kam na Bali jezdíme, je Cambridge škola, tam jsou zvyklí, že lidi přijíždějí, odjíždějí… Ale s přejížděním by to bylo komplikované a asi by to nebylo dobré ani pro děti. Myslím, že pro ně je důležité být součástí komunity a mít tam svoje stálé místo. Bylo by to i hodně nákladné, protože bychom museli platit dvě školy na obou stranách. Nicméně pořád to v nás zůstává. Teď jsme si o tom doma povídali, jestli se tam úplně nepřestěhovat, ale museli bychom prodat naše koně. A naopak naše psy si odvézt tam. Ti by asi koukali, kdyby přijeli zpátky na Bali.
Získala si vás i místní kuchyně?
Z tradiční indonéské kuchyně nejsme až tak nadšení, že bychom tam jezdili kvůli ní. Mají pár skvělých jídel, ale nepoužívají tolik bylinek a aromat jako třeba thajská kuchyně. Jídla jsou chuťově mnohem prostší.
Bali je ovšem něco úplně jiného než Indonésie. Je silně ovlivněné Australany, kteří tam žijí, podnikají a vlastní restaurace. Díky tomu je tam spousta moderních vegaských a vegetariánských restaurací, a to nás tedy hodně baví. Ty tuny ovoce a zeleniny, které tam rostou, umožňují tvořit úžasná vegetariánská nebo i masová jídla. Všechno je to barevné a plné zdravých věcí. Tam si dokážu představit, že žiju jako veganka. Tady v Česku úplně ne.
Je zajímavé, že takové restaurace už si otevírají i místní. Mladí Balijci si zakládají svoje podniky, kde mají super hipsterské kafe a super zdravé jídlo. My jsme si oblíbili na Seminyaku kavárnu místní rodiny, která vlastní plantáže na kávu. Kluk, co stál za barem, pendloval mezi kavárnou a plantáží v horách a jeho sestra a sestřenice dělaly v kuchyni avotoasty a ke každému kafi podávaly bananabread.
Za ty roky se na Bali hodně posunuli i v ekologii. Dřív to bylo jako v Thajsku, na všechno tisíc sáčků. Když si na ulici koupíte ovoce, dostanete to do pěti plastových pytlíků a na to ještě tašku. Když jsem byla na Bali před deseti lety poprvé, teprve to tam začínalo. Na surfshopech a skateshopech jsem vídala různé apely, jako pořiďte si láhev a naplňujte si ji vodou, nekupujte plastové láhve… Takové první ekologické nátlaky. Ještě tam ani neexistoval svoz odpadků a všichni to házeli za plot a tam to jednou za týden zapálili včetně pneumatik. Teď je Bali opravdu někde jinde. Vím, že brčka nezachrání svět, ale na nich je to hezky vidět. Dnes už tam plastové brčko neseženete. Alespoň ne v některých oblastech. Všude mají papírová nebo těstovinová nebo jinak rozložitelná brčka. Pytlíky jsou z celulózy. Když už taška, buď si koupíte nějakou, kterou používáte opakovaně, nebo je rozložitelná. Bali si zamilovalo hodně cizinců, kteří mají rádi přírodu, a ten vliv je tam hodně vidět.