Čas karantény nám zhusta zpříjemňoval zpěvák Matěj Ruppert, který svým smyslem pro humor a parodiemi na Instagramu zlepšoval náš mentální diskomfort. Karanténa naplno ukázala další Matějův talent, který otesala jako diamant.
Sešli jsme se první den, kdy se začala rozvolňovat mimořádná opatření. Byl to první den po dvou měsících, kdy jsme mohli vyrazit ke kadeřníkovi nebo na zahrádku restaurace. Matěj Ruppert se už nemohl dočkat, až začne zase hrát se svou kapelou Monkey Business.
Jste veselá kopa?
Ano, i když ne vždycky je mi do smíchu. Troufám si tvrdit, že doma máme srandu. I když smích manželky není vždy o tom, že se směje mým vtipům, někdy se mi spíš vysmívá. Ale vážně, doma se hodně smějeme i s dcerami.
Jak jste ten čas karantény prožíval?
Popravdě z koronaviru jsem byl vynervovaný jen do okamžiku, než jsem se dozvěděl, že se u dětí ta choroba skoro nevyskytuje. Jako rodič jsem se nejvíc bál o děti. Pak už jsem ani jednou neměl vyloženě strach.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Strašně se mi stýskalo po hraní, po tom být s mojí milovanou kapelou. Stýskalo se mi po pódiu, po tom být s našimi fanoušky. Těším se hlavně na to, až si zahrajeme.
Nebyl jste rád, že jste musel zastavit? Že jste si musel dopřát takovou nucenou dovolenou?
Já jsem takhle nikdy neuvažoval. Je to tím, že jedna z ohromných výhod mého zaměstnání je, že si svůj čas můžu v podstatě řídit, jak chci. Oproti standardnějším zaměstnáním ho mám víc. Od čtvrtka do neděle hraju, v mezičase pracujeme na nových písničkách nebo řešíme propagaci či točíme klipy. Říkám to i přesto, že moje manželka tuhle mou odpověď nesnáší. Párkrát jsem se dopustil té mýlky, a i před ní řekl, že jsem doma víc než standardní otec, ale manželka má pocit, že jsem furt v pytli. Takže ano, bývám rozlítaný, ale nikdy jsem si neříkal, že bych potřeboval zvolnit.
Bylo to pro vás v něčem dobré?
Moc pozitiv bych na pandemii nehledal. Spíš mě děsí, že jsme se tak trochu v přímém přenosu nechali zcela dobrovolně zavřít doma, a nikdo z nás ani nepípl. Vláda zareagovala velmi hbitě a správně, že uzavřela hranice do naší země, ale uzavření hranic směrem ven z naší země bylo podle mě protiústavní, a to byla chvíle, kdy jsme se měli ozvat. Všichni. Ale neozvali jsme se, vlastně nás to ani nenapadlo. A takhle to přesně chodí… Někdo přijde, řekne, že to pro nás bude lepší, když budeme v kleci… Děsím se toho, aby to některá z vlád zase někdy nezkusila a už to tak nezůstalo.
Nezníte teď moc optimisticky…
Teď to tak nezní, mluvím vážně, ale jsem optimista. Navíc jsem přesvědčen, že éra Miloše Zemana končí. Od jeho nástupu je evidentní, že celá společnost se změnila k horšímu. Stačí se podívat na chování a vyjadřování politiků. Obhroublost a lhaní jsou jakousi normou. Mnozí jsou mistři v ohýbání pravdy tak, že člověk neví, kde je sever. Přitom pravda je. Je to trochu na úrovni základní školy. Že když má člověk nějaké máslo na hlavě, a aby od sebe odstínil pozornost, tak úplně stejným máslem začne mazat hlavu někomu jinému.
Když jste narazil na prezidenta Zemana, vaše video se stalo legendárním. Jak dlouho jste ho studoval? A jak vlastně postupujete, když někoho imitujete?
Pointa těchto napodobovacích věcí je ve zkušenosti, kterou máte. A Miloš Zeman je tu s námi ve veřejném prostoru od devadesátých let. Je tedy dost materiálu. Navíc má specifický a transparentní projev, ať už jde o to, jak mluví a jakou používá souslednost vět, nebo ať už jde o jeho držení těla. Napodobuje se tedy velmi snadno. Uměl jsem dobře i Václava Havla, ale teď vám ho nepředvedu. To bych si musel znovu pustit jeho projev. A asi to i udělám, i bez toho, abych ho pak napodoboval. Vlastně bychom to měli udělat všichni.
Musíte mít skvělý pozorovací talent.
Je složité o sobě mluvit takhle v „superlativech“, trochu se zdráhám to hodnotit. Ale už jsem se takový snad narodil, co si pamatuji, tak jsem stále někoho parodoval nebo jsem mluvil jakoby cizími jazyky. Jediné, co mě štve, je, že jsem své evidentní vlohy pro to napodobit zvukomalbu určitého jazyka, nevyužil k tomu, abych se ty jazyky doopravdy naučil. Asi by mi to šlo. Ale na to jsem byl hrozně líný. A jsem. To je jedna z mých negativních vlastností.
A jaké máte další?
Není jich moc, ale zase jsou pořádné. Bývám třeba sem tam hysterický. Občas prchlivý. Ale je fakt, že mi déle trvá, než se naštvu, a mám štěstí, že se vždycky rychle uklidním.
Vnímáte humor jako zásadní vlastnost? Jako berličku, se kterou se lépe žije?
Humor je záchrana úplně všeho. Jsem přesvědčený, že smích přidává život. Když si poslechnete rozhovory s lidmi, kteří prožili opravdové hrůzy, třeba přežili holokaust, tak všichni mluvili o tom, že humor byl často jedinou možností úniku. A kromě humoru jim často pomáhala i víra, která nám dnes chybí.
A vy jste věřící?
Ne. Jsem ateista, ale proti víře nemám nic. Vadí mi instituce a některé církve. Někteří církevní hodnostáři rádi mluví o tom, že jsme ztratili víru a tím pádem se vytratila určitá vyšší hodnota, která nás stmelovala. Ale já se nemůžu zbavit dojmu, že oni podprahově mluví o tom, že doba předtím byla lepší. A zapomínají na to, že to byla doba, kdy byl třeba holokaust. Že se tu vraždili lidi po milionech. Takže o kterých mravních hodnotách hovoří? Přitom stačí tak málo… Jak jednou perfektně řekla Magda Vašáryová, jelikož naše evropská tradice je založena na židovsko- -křesťanské kultuře, tak je to Desatero. Nepokradeš, pomáhej bližnímu svému, nezabiješ, a tak dále… Často se o tomhle tématu přu se svým otcem, který tvrdí, že církev tu byla šiřitelkou vzdělanosti. Já s tím zásadně nesouhlasím. Církev naopak nechtěla, aby byli lidé příliš vzdělaní. Čím jsou vzdělanější, tím víc mají otázek, a pak třeba zjistí, že se Země opravdu točí a je kulatá.
Takže vy se svým otcem vedete takové debaty?
Ano, a docela často. Maminka je nesnáší, protože se u nich často jemně s láskou porafeme a hlasitě přeme. Mám se svými rodiči skvělý vztah, jsou naprosto fantastičtí, a naše debaty jsou taková poslední špetka puberťáckého vzdoru syna k otci. Zároveň však mám s tátou velmi podobné smýšlení o životě, o politice i o společnosti. O tom, co je správné a co ne.
V čem pro vás byly uplynulé týdny přínosné?
Moc dobře jsem si uvědomil cenu svobody. A lehkost, s jakou se dá ztratit pod záminkou dobrých úmyslů. A uvědomil jsem si i to, jak skvělou mám práci a jak je hrozné být bez ní. Byl jsem celý měsíc opravdu jen doma, to se jen tak nepoštěstí.
A pak, když jste byl zavřený v bytě, jste začal vymýšlet vtipná videa. Co bylo hlavní motivací?
Já asi neměl žádnou motivaci, prostě mě napadlo, že zkusím natočit takovou hovadinu a začnu Němcem. A pak se to začalo nabalovat, rozhodl jsem se, že budu v různých jazycích komentovat události, a třeba to bude někoho zajímat. Ale v první řadě jsem se tím bavil já sám, tedy společně s mou ženou. Často jsme scénky vymýšleli spolu, žena mi pomáhala s kostýmy, někdy to točila jako kameraman. A chechtala se u toho. Někdy se chechtala opravdu hodně. A teď jsem jen rád, že to bavilo i další lidi. Když jsem skončil sedmatřicátým prezidentským dílem, tak mi lidi psali, že díky mně měli měsíc stravitelnější. Ale vážně jsem neměl nějaké mesiášské ambice.
Jestli to není ta nejlepší věc, jak přistupovat k jakékoliv činnosti? Bez ambic…
Jasně, úplně ideální by bylo, kdybychom všechno dělali jen takhle. Jako děti. Děti přesně takhle fungují, většinu věcí dělají jen z pocitu, že je chtějí dělat. Ale to takhle mám i se svou milovanou kapelou. Měl jsem v životě ohromné štěstí, že jsem ve správnou chvíli a na správném místě potkal ty nejúžasnější lidi, Romana Holého a Pavla Mrázka. Pak jsme se stali partou. Děláme jen to, co nás baví, a naštěstí to zajímá ještě někoho dalšího, a tím pádem se tím můžeme slušně živit. A to je přece sen! Ale taky dodávám, že k tomu nemusíte být zpěvák nebo herec či malíř. Můžete být truhlář, který dělá jídelní stoly, před kterými si každý sedne na zadek, a vás to tak baví, že ještě s nedojedeným rohlíkem spěcháte do dílny za vůní fermeže. Tahle radost se netýká jen umění.
To, jak je umění důležité, jsem si osobně v karanténě uvědomila mnohem intenzivněji. Pomáhala mi hudba a on-line divadelní přenosy…
Já si zase uvědomil, že odvětví, které pandemií nejvíc trpí, je kultura. Přitom právě kultura pomáhá lidem tu situaci přežít. Ať už jde o televizi, divadlo, hudbu, knihy… Všechno musí někdo napsat. A možná by bylo fajn, kdyby si lidé uvědomili, že kultura má nějakou cenu. Až moc jsme si zvykli na to, že hudba je na internetu bezplatně, filmy taky. Možná by nám mohlo dojít, jak těžké by bylo, kdybychom si nemohli pustit svou oblíbenou kapelu nebo si přečíst milovanou knihu, když jde do tuhého. Představte si to – třeba čtyři dny neslyšet žádnou písničku. Já bych to nedal! Žít s kulturou je lidská přirozenost. A já osobně si nedovedu představit, že bych si nekoupil desku své oblíbené kapely.
Tak tu můžete mít v iTunes…
Ale já tu desku chci mít v ruce! Je to další forma zážitku, deska není jen hudba, kterou si pak poslechnete. V bookletu jsou obrázky, jsou tam nějaká slova, má to nějaký obličej, který výsledku dává celá kapela. Proto mám tak rád vinyly a cédéčka. Protože pak si můžu vzít třeba desku Chinese Wall od Philipa Baileyho a pozastavit se nad tím, jak může mít tak skvělá hudba tak příšerný obal. A naopak. Obaly desek jsou jistým způsobem umělecké dílo.
Přijde vám škoda, že se upouští od takových hmatatelných věcí?
To bych zase neřekl. Můžete být neuvěřitelně bohatý a silný člověk, a nevlastnit vůbec nic. Nejdůležitější je být dobrý člověk. Můžete jezdit v nejdražším autě na světě, a do toho můžete být tak nešťastný. Může vám umírat váš drahý člověk, a neuděláte s tím nic. Já vím, je to brutál klišé… Takže nejlepší je být dobrý člověk, být vnitřně bohatý a v bance taky.
Jakou důležitost v úspěchu vaší kapely má fakt, že jste kamarádi a že fungujete jako dobrá parta?
Je to důležité především pro nás. Ale víme, že se rozpadly kapely, kde se velcí kámoši začali nesnášet. To my se máme rádi. A nejen to, podstatné taky je, že máme vyřešené kompetence. Třeba u Beatles byla hlavní tvůrčí dvojice Cartney – Lennon, ale ti dva spolu pořád vlastně soupeřili. Došlo mi to, když jsem četl knižní paměti obou dvou. Častěji pak mezi nimi docházelo k tahanicím, pnutí a strkanicím, až Beatles v době své největší slávy prostě zanikli a už se nikdy nedali dohromady. Škoda, byť totiž všichni začali fungovat sólo, nemůžu se zbavit dojmu, že ty nejlepší věci napsali dohromady. A Beatles je jen jeden případ za všechny. U nás v Monkey Business máme každý svou nepsanou roli. Roli, do které jsme se sami zaparkovali. Důležité je, že nám je v těch pozicích dobře a nemáme pocit, že bychom chtěli být na pozici, kde je někdo jiný. Mezi námi nedochází k žádnému pnutí, všichni jsme se svými rolemi srovnaní. Je v tom ego! Ego se nesmí ani potlačovat ani moc vyvyšovat. S egem se totiž nic dělat nedá.
